Edith a já

26. září 2009 v 23:24 | Dyki |  Temné
EDITH A JÁ
Postavy: Drusilla
Časové období: Kdysi dávno


Do zatemněného pokoje vstoupila krásná černovlasá žena, oděná do elegantních černých šatů. Ráda si potrpěla na svůj dokonalý vzhled. Hebké sametové šaty s jemnou krajkou po stranách, ozdobené drobnými třpytivými kameny, dávaly své majitelce pocit něčeho výjimečného. Okna byla zatlučená prkny, která měla zabránit vniknutí sebemenšího slunečního paprsku. Bylo to jen bezpečnostní opatření; okenní tabule směřovaly na západ, proto si tento pokoj vybrala. Místnosti vtiskla svůj osobitý ráz. Přes nevkusné kusy dřeva na oknech přehodila tmavé šátky s úchvatnými vyšívanými vzory; na stolech stály v broušených skleněných vázách uschlé růže; na okolním nábytku, většinou u stěn, klidně plápolaly drobné plamínky úzkých svíček, zasazených do mosazných svícnů. Na vytapetovaných stěnách rozverně tančily jejich tajemné stíny. Na zdech se honosně vyjímaly depresivní obrazy od dekadentních autorů té doby. Svými pochmurnými tahy štětců vytvořili nepopsatelné výlety do světa fantazie a nejčernějších představ mysli.
V koutu rozlehlého pokoje trůnila rozložitá postel s nebesy, zhotovená ze vzácného ebenového dřeva. Tmavomodré závěsy dokonale ladily se saténovým povlečením v námořní modři. Ve vlnitých záhybech látky spokojeně ležela hračka, panenka s korálky místo očí. Byla otočená směrem do zdi - kdyby její oči byli živé, neviděla by nic jiného než popraskanou stěnu se špinavými skvrnami na zašlé tapetě.
Žena ladným krokem přešla místnost, aby se přivítala se svou společnicí. Opatrně sundala z hlavy klobouk, aby si výrazně nepoškodila účes, a elegantním pohybem ruky odhodila slušivou pokrývku hlavy na ustlanou postel.
"Slečno Edith, byla jste hodná během mé nepřítomnosti?"
Drusilla se s radostí věnovala své nejoblíbenější činnosti, hned po zabíjení - rozhovoru se svou nejmilejší panenkou.
"Doufám, že ano. Přeci nechcete přijít o čaj, že? Pokud jste byla poslušná, budu vám vyprávět, co se mi dnes přihodilo. Máte zájem? Samozřejmě, pokud máte něco jiného na práci, nerada bych vás rušila." Dru se hlasitě rozesmála. Vyzvedla panenku do vzduchu a začala se s ní točit dokola. "Slečno Edith, vidím, že nic nenamítáte. Jak byste jen mohla! Vždyť se musíte celý den neuvěřitelně nudit, když se pořád díváte na tu ošklivou stěnu. Ale chápete, že to tak muselo být! Když jste zlobila, musel následovat trest. Jakpak by to potom vypadalo, kdyby si všechny panenky mohly dělat, co by se jim zlíbilo? Musíte uznat, že disciplína je důležitá." Přestala se točit.
"Ou…" tiše zanaříkala a letmo si přiložila levou ruku k spánku.

* * *

Chladnoucí tělíčko malého děvčátka klidně leží ve stále více se rozpínající kaluži krve. Z pootevřených očí již dávno vyprchal život, jen osamělá slza třpytivě odráží paprsky vycházejícího slunce. Z křoví se pomalu plíží černá kočka a zvědavě očichává rudou skvrnu smíchanou s prašnou půdou.

* * *

"Heh, to bylo ono." Upírka se rychle vzpamatovávala ze své vidiny. Tajuplně pošeptala své panence: "Psst, slečno Edith! Bude to naše malé tajemství." Upřeně zírala na hračku, kterou doposud držela v ruce. S tichým chichotáním malého uličníka položila Edith na vysokou židli k ručně vyřezávanému stolu.
"Tak se tedy pohodlně usaďte, bude pohádka na dobré ráno!" započala svou samomluvnou hru. Vesele zatleskala rukama. Okamžitě se však zatvářila přísně. Nebezpečně louskla prsty před panenčiným obličejem. Dlouhými nehty přejela po jemných řasách kolem korálkových oček.
"Ale jestli budete vyrušovat, vypíchám vám ty vaše krásné oči a schovám na místo, kde je nikdy nenajdete." Obtočila ruku kolem malé hlavičky a mírně zatlačila jedno oko panenky. Ucukla rukou jako by se popálila. Zatvářila se nešťastně a táhle zakňučela. Odtrhla zrak od své milované přítelkyně a zadívala se na drahocenný stůl. Na něm byl již přichystán porcelánový servis, ozdobený malovanými ornamenty. Vzala do ruky konvici a nalila své společnici vychladlý čaj.
"Ten čaj je studený! Jak to, že jste, slečno Edith, neuvařila nový?" začala zvyšovat hlas. "Takhle budete muset pít tenhle starý. Nebudeme přeci plýtvat. Když jste tak trestuhodně zapomětlivá, není jiná možnost." Rozhodla Dru nekompromisně a taky si nalila do šálku. Usedla na volnou židli naproti panence a upřeně se na ní zahleděla.
"Tak tedy, kde mám začít?" Se zamyšleným výrazem pozorovala nehybnou hračku a čekala na odpověď, která nikdy nepřijde. Upírka ani žádnou reakci neočekávala, slyšela ji předem ve své pomatené mysli.
"Dneska večer jsem zatoužila vyjít si na menší procházku, abych si sehnala něco dobrého na zub. Můj drahý nebyl nikde poblíž, aby mě nakrmil, rozhodla jsem se tedy pro samostatný lov. Nenudím vás, drahá přítelkyně?" Zeptala se náhle Drusilla, ale vzápětí pokračovala ve svém vypravování dál. "Venku byla krásná noc. Tolik hvězd, ke kterým jsem mohla tiše promlouvat!" Při té vzpomínce se Dru objevil na tváři zasněný výraz.

* * *

Vysoká žena, celá v černém, se pomalu procházela po dlážděné cestě. Nepřítomně zírala na stmívající se oblohu. Uchváceně se zastavila na místě a bez mrknutí oka upírala zrak na temný kousek oblohy. Vysvitla hvězda, vedle ní další, za chvíli mladým hvězdám přibyla další sestřička. Obličej ženy rozjasnil blažený úsměv. Nevšímala si kolemjdoucích lidí, kteří na ni nechápavě zírali. Žena naklonila hlavu k nebesům; letmým pohybem přiložila dlaň k pravému uchu a naslouchala tichým zvukům večera.

* * *

"Ulice byly i přes pozdní večerní hodinu plné lidí, kteří se bezstarostně procházeli a vedli své duchaplné konverzace." Při těch slovech se posměšně uchechtla, jako by považovala za nemožné, aby obyčejní smrtelníci dokázali vést duchaplný rozhovor. Většinou totiž rozmlouvali o povrchních věcech, které postrádaly hloubku a smysl. Těmto bohatým měšťákům, kteří nepoznali bídu a hlad, chyběl smysl pro realitu a dál si poklidně žili ve světě módy, politiky a pravidel. Při tom zapomínali, nebo spíš záměrně přehlíželi, lidské utrpení, kterého v chudinských čtvrtí bylo přespříliš. Drusilla měla tyto čtvrtě ráda - byly přeplněné nejrůznějšími emocemi, které tak zbožňovala. Strach, zoufalství, bolest a utrpení. Zde bylo snadné najít nějakou lidskou trosku, u které nikdy nehrozilo, že by jí někdo postrádal. Mnohem víc však Drusillu bavilo zabíjet ty namyšlené panáky v drahých oblecích a nafintěné paničky v dokonale upravených šatech. Vždycky měla vybíravý vkus a tihle pokrytci si o smrt přímo říkali. A Dru jejich výzvy s radostí přijímala.
Upírka přivřela oči a vracela se do svých vzpomínek. "Zrovna jsem procházela stromovou alejí a pozorovala nejrůznější potencionální oběti. Určitě víte, s jakým potěšením si užívám tuhle část. Staleté stromy mi tiše našeptávaly, koho mám zbavit života. Zrak mi padl na roztomilou holčičku sedící osamoceně na lavičce. A že neuhodnete, co měla sebou, slečno Edith? V ruce držela překrásnou panenku v modrých šatičkách. Dokážete si určitě představit, jak moc jsem zatoužila vlastnit ji ve své sbírce. Měla dlouhé vlnité vlásky černé barvy, ve kterých měla uvázanou modrou stuhu. Dokonale ladila s jejím ošacením." Na tváři Dru se objevil nadšený výraz dítěte, které rozbaluje obzvlášť veliký dárek. "Poděkovala jsem svým přátelům za tak skvělou radu. Rozhodla jsem se." Najednou se však zatvářila smutně.
"Naneštěstí se k holčičce brzo připojila její matka a odváděla jí pryč. Pryč ode mě." Dru krátce zakňučela. "Musela jsem začít jednat, to snad chápete, slečno Edith, nesměla jsem je pustit z dohledu. Nenápadně jsem se za nimi vydala, abych zjistila, kam odnášejí můj poklad." Utichla a zamyšleně se zahleděla na panenku.
"Co byste na mém místě dělala vy?" zeptala se znenadání s podmračeným pohledem. "Jistě, vám by byl osud panenky ukradený, protože nemáte zájem o konkurenci," pohlédla na hračku vyčítavě, jako by za všechno mohla ona. "Kolikrát vám mám opakovat, že žádná panenka, ať je sebehezčí, nedokáže nahradit mou milovanou přítelkyni." Káravě poznamenala a při svých slovech vstala od stolu a přešla směrem k Edith. Vzala jí do rukou a začala jí pečlivě narovnávat mírně pomačkané šaty.
"To je neuvěřitelné, jak málo o sebe pečujete drahá. Měla byste být na své oblečení opatrnější. Co říkáte? Ach ano, pokud tedy o to stojíte. Ale říkám vám, tyhle vám sluší mnohem víc." Drusilla vzala panenku opatrně do náruče a odnášela jí směrem ke staré truhle.
"Vybereme vám tedy jiné, nepomačkané a opět budete dokonalá!" Usmála se zvesela na němou tvář a během vybírání vhodného ošacení pro svou panenku si zvesela pobrukovala nesouvislou melodii.
"Tyhle vám půjdou k očím!" Řekla potěšeně, když konečně vytáhla hnědou látku lemovanou světle zelenými krajkami. Opatrně začala z panenky sundávat oblečení.
"A zase vypadáte k světu." Se spokojenějším výrazem shlížela na převléknutou Edith.
"Černá kočička!" Vykřikla bez varování, když si náhle na něco vzpomněla.

* * *

Drusilla si držela dostatečný odstup od dvojice před sebou. Blížily se k starému gotickému kostelu, hrozivě se tyčící do dáli. Upírka se zděšeně zastavila, jako by právě spatřila ducha. Pozvedla ruku do vzduchu a zatápala po neviditelném předmětu před sebou. S přimhouřenýma očima vzhlédla k nenáviděné budově. Bedlivě přejížděla pohledem po jejích pravidelných obrysech; mezitím matka s dcerou pokračovaly dál v cestě, bez zájmu prošly kolem posvátné stavby a ráznými kroky zvyšovaly pomyslnou vzdálenost od šíleného démona. Dru se posměšně uchechtla, pevně sevřela nataženou pěst a hodlala pokračovat v pronásledování vyhlédnuté oběti. Najednou ucítila jemné pohlazení. Překvapeně pohlédla na zem; o nohu se jí otírala černá kočka. Prosebně mňoukala a upírala své žluté zorničky do těch tmavých, patřících ďáblovi.

* * *

Otočila se zády ke stolu, přešla místnost až k jednomu tmavému obrazu s pochmurnými vizemi. Polohlasně sama k sobě začala promlouvat, zatímco fascinovaně prozkoumávala každý detail malby. "Šla jsem za tou holčičkou a její matkou několik minut, než konečně došly k honosně vyhlížející budově, která byla zjevně jejich domovem." Ušklíbla se, protože na takovéto rodinné typy měla vyhraněný názor.
"Neměla jsem příležitost je během cesty přepadnout, jelikož ulice byly stále plné nežádaných svědků. Mohla jsem jen bezmocně přihlížet, jak si ta ženská spokojeně odvádí mou panenku do té ošklivé budovy. Nemusím vám doufám připomínat, slečno Edith, že mi scházela menší drobnost." Přetrhla hypnotizující pohled na kus plátna a znova se otočila k hračce. Zmateně pootevřela ústa, když slečnu Edith nenašla sedět za stolem. "Kam jste odešla?" Začala panikařit. Levou rukou si chtěla promnout čelo; jaké pro ni bylo překvapení, když si uvědomila, že celou tu dobu držela panenku ve své ruce.
"Jéje!" Vesele se na ní pousmála. Aniž by se dala nějak vyrušit, pokračovala dál ve svém monologu. "Ano, tušíte správně, nebyla jsem pozvaná!" Dru se opět zamračila při vzpomínce na nesmyslné pravidlo diskriminující všechny upíry. Přešla pokoj a znova se usadila ke stolu.
"Bezmocně jsem sledovala, jak vystupují po těch proklatých schodech nahoru. Pozorovala jsem však prozíravě budovu dál a čekala, které z oken se po jejich příchodu rozzáří. Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, se jedno okno opravdu rozsvítilo." Poznamenala s pýchou v hlase, že to byla od ní geniální prozíravost. "A víte, co jsem spatřila? V tom okně, v prvním patře? Tu malou holku, jak si sedá k oknu s mou panenkou!" Drusille se na tváři mihl vítězoslavný úsměv. "Dívala se z okna a přitom česala panence ty její krásné vlásky. A že neuhodnete, co následovalo potom?" Pohlédla s otázkou v očích na svou tichou společnici.
"Z domu vyšla ta žena, která předtím tak opovážlivě odvedla můj poklad daleko ode mne!
Vyrazila ven s nějakým mužem, zřejmě manželem. Neváhala jsem ani chvíli. To víte, hlad už o sobě dával vědět." Upírka se pobaveně usmála. "Chutnali jako jahody…" Dru si mimovolně olízla rty.

* * *

Tmavovlasá žena upřeně sledovala vzdalující se pár. S chtivostí lovce vyrazila do parku, rozpínajícího se hned vedle prašné cesty. Bez problému se proplétala v temných houštinách a elegantně uhýbala ztepilým stromům, zatímco spěchala k odlehlému odpočívadlu, na kterém hodlala přepadnout svou kořist. A opravdu, jen co dorazila, z dálky byl slyšet tlumený rozhovor mladých manželů. Dru však upoutal skromný hřbitov, ukrytý mezi rozložitými buky. Se zasněným výrazem pozorovala kamenné náhrobky, jak tiše zarůstají mechem. Málem by na blížící se pár zapomněla; z úvah ji včas probral smích ženy v její blízkosti. Se zlomyslným úsměvem vystoupila ze stínu stromu. Pár se vylekaně zastavil, když se před nimi znenadání objevila cizí postava. Měsíční světlo dopadlo na mramorovou pokožku tajemné ženy. Úlevně si oddechli. Chvilkové uklidnění vystřídal zděšený výkřik, když se před jejich zraky přeměnil její obličej, doposud tak líbezný, v rysy znetvořené zrůdy, obdařené smrtícími tesáky, které se staly jejich zkázou.

* * *

"Nic mi už nebránilo vzít si to, co mi patřilo. Ale ano, pozvání jsem stále nutně potřebovala," odpověděla záhadně panence, jako by jí snad položila otázku.
"Zazvonila jsem u dveří. Nikdo mi neotevíral, dokonce ani služka. Ta se určitě někde poflakovala a neslyšela mé zvonění a klepání." Pronesla pobouřeným tónem, který dával jasně najevo, že takovéto chování neuznává. Démon v těle nedokázal potlačit dívčino poslušné a vzorné vychování z dob, kdy byla ještě na živu.
"Stalo se však něco, na co bych se nikdy neopovážila ani pomyslet!" Opět mluvila s nadšeným zaujetím, když se dostávala k podstatě vypravování. "Přišla mi otevřít ta roztomilá holčička. A v rukou stále držela mou panenku!" Pochvalovala si spokojeně vývoj událostí, které jí tak skvěle zapadaly do jejího plánu.
"Byla tak roztomilá a zdvořilá… Ptala se mě, co bych potřebovala. Nejradši bych jí rovnou odpověděla, co přesně bych potřebovala, ale jistě uznáte za správné, slečno Edith, že by to situaci moc neprospělo. Stála totiž pořád za bezpečnou bariérou jejich domova, tedy už jen jejího." Zvesela se usmála. "Proto jsem jí musela přesvědčit, aby mě buď pozvala dál, a nebo lépe, následovala mě ven. Co myslíte, má drahá, že si ta dívenka zvolila? Nebudu vás příliš dlouho napínat. Namluvila jsem jí, že mám krásnou sbírku panenek, což byla pravda." Hrdě se ohlédla do rohu místnosti, kde bylo vystaveno přes tucet pestrobarevných starožitných panenek
"Ale zapomněla jsem se zmínit, že jsem je neměla s sebou…" Dru se znova zahihňala nad dívčinou pošetilostí.
"Určitě si dokážete sama představit, co následovalo. Dívčina zvědavost byla silnější, a tak mě ochotně doprovodila k osamocené lavičce, dokonale schované v hustém křoví před nežádoucími pohledy. Začala se mě vyptávat a já jí nadšeně odpovídala. Popisovala jsem jí všechny své panenky, hlavně vás, slečno Edith. Při jejích všetečných otázkách mě upřímně zamrzelo, že tak mladé stvoření brzy připravím o panenku. Ach ano, o ten život samozřejmě taky…" dodala po chvíli, jako by to pokládala za samozřejmost.

* * *

Fascinovaně shlížela na to malé brebentivé stvoření. Ta přehnaná důvěřivost z ní přímo čišela. Klidně si tu seděla na lavičce s úplně cizí ženou, kterou tenhle večer viděla poprvé v životě. Vůbec jí nevadilo, že mezitím začala nefalšovaná noc; dětská zvědavost byla silnější než tíživé svědomí.
Drusilla okouzleně pozvedla ruku a lehce pohladila dívku po vlnitých vlasech. Tak moc jí připomínala panenku! Sklíčeně stáhla ruku zpět k sobě. Uvnitř hlavy sváděla sama se sebou boj, zda ji nemá raději přeměnit. S šíleným leskem v očích znova pohlédla na svou společnici. Dívka zaraženě utnula vodopád otázek; vůbec se jí nelíbil způsob, kterým na ni žena shlížela. V dálce zamňoukala kočka. Děvče se za sebe ohlédlo, zda ji nespatří někde poblíž. Nic neviděla; lucerna stojící vedle lavičky nedokázala dostatečně pokrýt svým světlem husté křoví, ve kterém před okamžikem zaslechla tichý praskot větviček. Zklamaně sklopila zrak na hliněnou cestu. Na zemi spatřila osamocený protáhlý stín. Její stín. Nechápavě se otočila. Myslela si, že už ta krásná žena mezitím odešla.
Ve tmě se zaleskly žluté zorničky. Dívka chtěla strachy vykřiknout - upírka byla ale rychlejší. Zkušenými pohyby popadla drobné dívčino tělo a nedočkavě proťala hebkou kůži na dětském krčku. Sála jen chvíli - nedokázala ji usmrtit. Tedy ne přímo. S vyjeveným výrazem na tváři upustila chřadnoucí tělo na zem. Dívka ještě žila, ale při takové ztrátě krve upadla do bezvědomí. Dru rozechvěle pozorovala pramínek krve, jak rychle barví okolní zem do ruda. Upírka se začala bezdůvodně smát. Otočila se k odchodu a okamžitě splynula s temnou nocí.


* * *

Drusilla zatřepala hlavou, aby zaplašila vzpomínku, která jí vytanula na mysli. "Vůbec mi nechutnala. Ani zdaleka tak moc jako její rodiče. Nemyslete si, Edith, že lidská osobnost nedokáže zkazit chuť k jídlu. Z toho plyne ponaučení, abych se příště nevybavovala s jídlem. Potom se mi hlavou honí myšlenky, které se mi vůbec nelíbí."
Zakončila své vypravování se zachmuřeným obličejem. Vstala od stolu a přešla k zavřeným dveřím. Otočila se směrem k hračce, opět s tajuplným výrazem na tváři.
"Ale pro tohle…" otevřela dveře, za kterými seděla na zemi krásná černovlasá panenka v modrých šatech, "jsem ochotná i vraždit." Drusilla se rozesmála šíleným smíchem a radostně vyzvedla svou novou hračku do vzduchu.
S pýchou v očích šla pomalu k Edith, aby jí představila svou novou přítelkyni…

~ konec ~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
KLIKEJTE
DragonadoptersDragonadoptersDragonadopters