FLASHBACK
Postavy: Faith
Časové období: Nezařaditelné
Schoulila se do rohu postele, zabořila tvář do svého starého zeleného polštářku a potichu se rozvzlykala. Maminčin nový přítel byl zase opilý, vztekle řval a bil ji, její krásnou maminku, anděla s havraními vlasy. Cítila se strašně bezmocná. Vždycky to tak je, nikdy jí nemůže pomoc, je malá a slabá, úplně k ničemu. Ale maminka ji má stejně moc ráda, říká jí princezno, večer jí čte před spaním pohádky o dracích a statečných rytířích a z práce ji nosí velké barevné šátky, gumičky a velké i malé skřipce do vlasů. Chtěla by, aby bylo všechno jako dřív, jen ona a maminka, jezdily by zase na výlety, chodily do kina na komedie, okukovaly výlohy a sbíraly pohledy a známky. Spolu jim bylo dobře, nikdo na ně neřval a nemlátil ji, když byla doma sama. V jejich malém bytě nesmrděly cigarety, zteplalé pivo ani okoralé koblihy a všude bylo čisto a uklizeno. Strašně moc se jí stýská po těch časech, ale teď?!
Po tváři se jí koulely slzy jako hrachy a ona se ještě víc zachumlala do deky. V pokoji byla zima, protože Mark prohrál svou i maminčinu výplatu na dostizích. Vůbec se doma všechno změnilo, je to vlastně ještě doma? Zamrazilo ji.
Venku se rozpršelo a z dálky byla slyšet blížící se bouřka. Nesnáší podzim, nejhorší období v roce. Přála si bydlet někde v teple, třeba… no, třeba na Floridě, sice tam jsou občas vichřice, ale jinak to je rozhodně lepší než tady a hlavně by tam nebyl ten hajzl Mark. Nejradši by ho zabila, nebo kdyby alespoň dostal nějakou zákeřnou nemoc, něco jako Aids, ale mamka by se o něj určitě chtěla postarat než umře. Sakra. Ráno se zeptá ve škole té nové učitelky na nějakou hodně ošklivou a hlavně rychlou nemoc, něco s vředama a horečkou.
Usmála se a hřbetem ruky setřela poslední slzy. Konečně přestal křičet, ještě zaslechla třísknutí dveří a pak dusot nohou po schodech, asi šel zase na pivo, bastard slizkej.
* * *
Něco není v pořádku, maminka nikdy nenechává odemčeno. Potichu se vplížila do předsíně, nikde nebylo nic podezřelého, tak rozsvítila. Všechno bylo úplně normální, oddychla si a zula se. Asi jen zapomněla zamknout, když šla ráno do práce. Pověsila bundu na ramínko do skříně a školní tašku nechala ležet vedle dveří, má hlad jako vlk.
Nevěděla, jak dlouho ležela schoulená u maminčina studeného těla. Všude byla krev, na podlaze, na kuchyňské lince, na lednici… na mamince. Přitiskla se k ní a pevně ji objala. Nikdy ji neopustí, maminka za chvíli určitě vstane a pojedou k babičce a sem se už nevrátí.
Zaslechla kroky a opilý zpěv, to byl jeho hlas. V očích jí vzplanula nenávist, vytáhla dlouhý nůž z maminčina krku a otřela ho o rukáv. Pomalu vstala a rozhlédla se kolem sebe, její svět se právě změnil, navždy. Jeho svět se taky změní, navždy. Sklonila se a naposledy políbila maminku na čelo. Sbohem.
* * *
Přetáhla si tenkou potrhanou deku přes hlavu a snažila se nevnímat lezavý mráz, který se šířil celou místností. Měla ukrutný hlad, bolelo ji celé tělo a byla jí strašná zima. Stočila se do klubíčka a přitiskla ke stěně. Začala si představovat vanilkovou zmrzlinu, ne, palačinky se šlehačkou a jahodovou marmeládou, ne, kuřecí hamburger s hranolkama. Sakra. Olízla si suché rozpraskané rty a snažila se zahnat představu šťavnatého středně propečeného hovězího steaku. V rohu přeběhla pod rozbitou židlí malá krysa a ukradla jí z misky kus suchého chleba. Ani nezvedla hlavu, aby se na ni podívala, jen si povzdychla a pozorně naslouchala zvukům přicházejícím zpoza silných ocelových dveří. Kdyby tu alespoň bylo okno, tenhle odporný puch plísně a zatuchliny se už prostě nedal vydržet.
Sáhla si na pravou tvář, otok už skoro zmizel a zaschlá krev se téměř odrolila. Tiše zavrčela, až se odsud dostane, tak si ty parchanty pořádně podá, nikdo si s ní nebude hrát, už nikdy! "Svině!"
Na chodbě se ozvaly kroky. Zavřela oči a tvářila se, že tvrdě spí, uvolnila celé tělo a zároveň kontrolovala pravidelnost svého dechu, ale každičký její sval byl v pohotovosti, jen vyrazit a něco zabít. Vyčkávala. Dnes poteče krev, moře krve.
* * *
Seděla v autobuse vedle nějaké staré babky, která jí neustále něco vyprávěla. Koho to sakra zajímá, jestli se vnoučatům prořezávají zuby nebo ne, vypadá snad jako nějaká jeptiška nebo co? Neuvěřitelný jakou může mít taková seschlá důchodkyně výdrž. Hodila po ní jeden ze svých nejvražednějších pohledů, ale ta bláznivá ukecaná ženská nehnula ani brvou a dál si mlela svou. Povzdychla si, tohle bude zatraceně dlouhá cesta. Zamračila se a opřela čelo o sklo. Ještě šest hodin a té nemožné báby se konečně zbaví. Nesnáší staré lidi a zvlášť ty otravné.
Usnula, jak je to možný? To ji asi ta ježibaba uspala těmi svými nesmysly. Venku už byla tma a její spolucestující tvrdě spali, kromě řidiče a kluka a jeho holky na zadním sedadle, kteří si to tam, jestli ji sluch a smysly nešálily, bez rozpaků rozdávali. Vstala, aby si protáhla záda, ale v tom sebou autobus trhl, radši se zase posadila a přes nohy si přehodila svou džínovou bundu. Dívka vzadu slabě vykřikla, těžko říct jestli leknutím nebo rozkoší… Usmála se, ještě před pár lety by to byla ona na zadním sedadle.
Kam vlastně směřuje a proč? Nevěděla, nebo spíš nechtěla vědět. Slabý hlásek někde vzadu v hlavě jí našeptával všechna pro a proti, ale ona neposlouchala. Pravdu zjistí až na místě, možná, nebo pravdu zabije, ne umučí, to bude jednodušší a zábavnější. Tolik věcí se změnilo od doby, kdy tam byla naposledy. Už není malá holka a nemusí se bát, teď je to ona, kdo má moc a sílu. Po tváři se jí skutálela osamocená slza. Vzpomínky bolí, jsou jako jizvy na duši, které se nikdy nezahojí, dají se jen překrýt novými a hlubšími. Na chvíli se ztratila v myšlenkách.
Už je to víc než deset let, "Ne, ne, prosím, nechte mě být, to bolí! Já nechci, prosím..." Otřásla se odporem, pokaždé se jí chtělo znovu a znovu zvracet. Bastardi. Zaplatí, všichni do jednoho zaplatí.
* * *
Už nemohla, celá udýchaná zastavila a vysíleně se opřela o nejbližší strom, tohle přeci nemá zapotřebí, nechat se honit, jako nějaká… divoká zvěř. Rozhlédla se kolem sebe doufajíc, že najde úkryt nebo nějakou zbraň. Nikde nic.
"Do prdele, to je snad naschvál!" Snažila se uklidnit a napjatě naslouchala nočním zvukům, snad je setřásla, no a jestli ne, tak má alespoň solidní náskok. Sesunula se na zem a opřela o kmen, tráva krásně voněla a měsíc byl zrovna v úplňku, nádherná noc. Občas svůj "úděl" fakt nesnáší, třeba dnes. Nikdy by nevěřila, že vlkodlaci dokážou spolupracovat, to je už vážně vrchol, jako by nestačilo, že upíři vysávají lidi za prachy, teď už i ty hnusné chlupaté obludy loví organizovaně. Má prostě smůlu.
S troškou námahy se zvedla, musí jít dál, zdálky zaslechla vytí, trhla sebou a rozběhla se, chůze se prozatím odkládá. Sakra, a do svítání zbývá ještě pět hodin. Píchlo ji v boku, zkřivila tvář bolestí a tiše sykla, zaryla dva prsty pod žebra a snažila se nevnímat bolest. Snad to za chvíli přejde. Vytí se ozvalo ještě blíž, zrychlila. No, zdá se, že bude mít hodně rušný večer.
* * *
Konečně hotel s dostatečně velkou vanou. Napustila ji skoro až po okraj a nalila do ní celou lahvičku pěny s nádherně čokoládovou vůní. Nadechla se a slastně přivřela oči. Paráda. Připravila si velkou osušku a na hranu vany položila malý talířek s kousky kokosu a hořké čokolády. Na umyvadlo postavila několik velkých modročervených svíček a zapálila je, naprosto dokonalé. Zhasla a pomalu se ponořila do teplé vody. Už dávno neměla pořádnou koupel. Spokojeně se usmála, tyhle chvíle klidu prostě miluje. Natáhla se před sebe a vzala si jednu malou kostičku čokolády.
* * *
Setřásla ze sebe zbytky upíra, nesnáší prach, je to hnus, ještě hodinu ze sebe bude toho nemrtvého zmetka vyklepávat, ale pořád je to lepší než krev toho oslizlého zeleného démona ze včerejška, ta hnusná zrůda jí zničila nové kožené kalhoty. Rozhlédla se kolem sebe, tenhle hřbitov je pro ni asi vážně moc malý, prošla ho celý za půl hodiny a zlikvidovala jen tři upíry a jednu zombie, tak, a co teď s načatým večerem? Zatraceně, bude muset změnit město, tahle prdel Ameriky jí už pomalu ale jistě leze na mozek. Udělala cvičně několik přemetů a zkusila pár kopů ve výskoku, chtělo by to ještě trénink. Rozpustila vlasy a vrátila svůj oblíbený kolík do vnitřní kapsy bundy. Asi vyrazí do baru u Joea a pobaví s nějakým místním hezounkem, nebo dvěma. Jo, dobrý plán. Začala si spokojeně pohvizdovat a přidala do kroku. Zrovna teď nutně potřebuje chlapa.
* * *
Podívala se mu zpříma do očí a pak se bláznivě rozesmála. "Ty mě chceš vážně zabít? Ty? Nula? Nicka? Ale no tak, neblázni, takový velký chlap a tak moc zlobí… věř mi, se mnou si teď nechceš hrát." Znovu se na něj zadívala a pak udělala krok vpřed. Couvl a neovladatelně se roztřásl.
"Nebo si budeme hrát?" V očích se jí zalesklo, vyzývavě se kousla do horního rtu a potichu zavrčela. Bude legrace.
Ani nepostřehl, jak se to stalo, ale najednou byl neozbrojený. Ta drzá holka rychlá je zatraceně rychlá. Někde vzadu v hlavě se mu usídlil ustrašený hlásek. Tahle černovláska bude asi problém. Jeho malý velký problém. Potily se mu ruce a srdce bušilo tak, že to muselo být slyšet až na konec ulice. Vyčkávavě se na něho usmála a odjistila jeho pětačtyřicítku. Sakra, proč si jenom vybral tuhle malou děvku. Mohl přece okrást tu babku, co šla za ní. Do hajzlu.
"Do hajzlu." Uslyšel tupou ránu, zahodila jeho milovanou zbraň. Neodvažoval se zvednout hlavu a podívat se jí do očí.
"Správně, zlato, do hajzlu. Tam totiž právě teď jsi." Začala ho pomalu obcházet kolem dokola, vypadala jako divoká kočka na lovu a on je její kořist. Tak moment, co se má co děsit takového spratka? Kolik jí může být? Šestnáct? Tak je, sakra, chlap! Naučí jí, jak se má chovat.
S odhodlaným výrazem k ní vyrazil a pokusil se ji uhodit do spánku. Nebyla tam. Cože?! Rychle se otočil. Stála u něho tak blízko, že cítil její vzrušený dech. Na chvíli ztuhl a vytřeštil oči. To není možný. Znovu se na ni vrhl, ale ona jen lehce ukročila stranou a lehce mu podrazila nohy. Zakopl a padl tváří přímo do louže. Do prdele. Chtěl se zvednout, ale ona mu kolenem přimáčkla hlavu k zemi, nečekal takový výpad a nalokal se špinavé vody.
"Ani se nehni, parchante, rozumíš? Nemám dneska zrovna dobrou náladu. Nesnáším, když mě někdo obtěžuje. Jasný? Ptám se, je ti to jasný?!"
Rozkašlal se. "Jo, jasný." Srdce měl až v krku.
Naklonila se k němu a olízla mu ucho. "Víš, takové jako ty znám, plno keců a skutek utek. Chtěl jsi prachy? Nemám, ale dám ti něco jiného, nechám tě naživu… jsi rád? No tak, hajzle, odpověz mi, jsi rád?!"
Pomočil se. "Jo, jsem, ty malá děvko!" Zařval bezmocně a zkusil se přetočit na bok, ale ona byla mnohem silnější. Roztřásl se.
"Ale, ale, važ slova, za tohle tě musím potrestat." Jemně ho pohladila po pravé tváři a pak mu jedním rychlým pohybem utrhla ucho. Z jeho úst se vydral zvířecí výkřik bolesti a hrůzy.
Postavila se a vychutnávala si jeho ponížení. Tolik milovala vůni strachu a smrti, bylo to jako droga, nikdy neměla dost. Klečel na kolenou, nepřítomně zíral před sebe a kolébal se ze strany na stranu. Po tváři mu tekly pramínky krve smíchané se slzami a blátem a v rukou držel své ucho.
Jo, pobavila se a noc je ještě mladá. Zdá se, že tohle město není až tak nudné, jak si původně myslela. Ještě jednou se pokochala svým krvavým dílem, pohodila hlavou a vydala se najít nějaký bar nebo diskotéku.
* * *
Dívala se na malou hotelovou televizi a vzpomínala. Hlavně na Angela, pořád nemohla uvěřit, že jí nechal odejít. Jen tak, žádné výčitky, slzy ani vztek, prostě nic. Klidně se s ní rozloučil a něžně políbil na čelo. Nevěděla, jestli je zklamaná, naštvaná nebo raněná. Asi všechno dohromady. V duchu tajně doufala, že se ji pokusí zastavit. Tenhle tmavovlasý upír se jí dostal hodně hluboko pod kůži, až k jejímu srdci. Po tváři jí stekla jedna slza. Topila se v jeho oříškově hnědých očích a vždycky, když promluvil nebo se jí dotkl, podlomila se jí kolena. V jeho pohledu byla důvěra, naděje a… a co vlastně? Přátelství? Láska. Možná, ale možná si to jen namlouvá. Zatraceně, už teď se cítí sama a ztracená, a to je pryč teprve třetí den. Je na dně, potřebuje ho mít u sebe, ještě je příliš slabá. Chtěla by mu zavolat, nechat se utěšovat a konejšit, schovat se v jeho náruči a dělat, že ten velký zlý svět zmizel, být zase "bezmocná" a milovaná, být v bezpečí. Tyhle pocity zažila jen dvakrát v životě, když ještě žila maminka a pak s Angelem. Tolik jí chybí jeho pevné objetí a povzbuzující úsměv.
Počkat, v bezpečí?! Sakra, je to upír! "No tak holka, vzpamatuj se, tohle nejsi ty, přece se tu nebudeš litovat jako nějaká tuctová slepice. Nebuď blbá a prober se! Jsi přece přemožitelka!" Potřásla hlavou a zaplašila myšlenku na jeho sexy široká ramena a hebké chladné rty. Zvedla se, zhluboka se nadechla, popadla dlouhý černý kabát a vyrazila ze dveří. Ona neumí milovat a ani nechce. Potřebuje si provětrat hlavu a uklidnit se, musí něco zabít. Hned!
* * *
Původně se chtěla jen projít kolem a tvářit se, že nic nevidí. Jako by tam ti čtyři chlapy vůbec nebyli, neměli nože a ten sotva osmnáctiletý k smrti vyděšený kluk přitisknutý ke stěně se ve skutečnosti nebál. Udělala ještě několik kroků a pak se zastavila, povzdychla si a potřásla hlavou. "Sakra." Zase si jde hrát na hrdinu, pořád sice nevěděla, proč má nutkání chránit slabší, ale tak co, aspoň si protáhne ztuhlé svaly. Snad. Ušklíbla se, je čas na hraní. Sáhla do kapsy své nové kožené bundy a něžně pohladila svůj oblíbený nůž.
Ten největší a nejošklivější parchant ji zaregistroval jako první.
"Co tu chceš, děvko?! Vypadni!"
Věnovala mu jeden ze svých nejsladších úsměvů. "Jen čekám až skončíš, vadí ti to, zrzoune?" Ostatní chlapi se rozesmáli, ale varovný pohled jejich vůdce je rychle zchladil. Stáhl pěst, kterou chtěl uhodit shrbeného mladíka před sebou a otočil se k ní.
"Tak tahle malá děvka chce být vtipná, pánové…" Uchechtl se a pokračoval. "Načpak čekáš holčičko, až budeme mít volné ruce a vezmeme si do parády tebe?" Rozchechtal se.
Zkřížila paže na prsou a z pod přivřených víček pozorovala skupinku před sebou, "Ne, čekám až si klekneš a políbíš mi prdel. Pak tě možná nechám žít. Možná." Ztuhl a pak zařval a vrhl se na ni. Vyskočila a jedním přesně mířeným kopem do ledvin ho poslala k zemi. Ozvalo se slabé křupnutí, ten tupý idiot dopadl přímo na obrubník a zlomil si vaz. No nic, ještě tu má další tři. Založila ruce v bok a mile se zeptala: "Tak chlapci, kdo je na řadě?" Zbylí muži se na sebe vyděšeně podívali a začali couvat. "Ale to ne, to by nebylo podle pravidel, žádné utíkání nebude." Přikrčila se a začala kolem nich pomalu kroužit. "Budeme si hrát, a aby to bylo fér, budu používat jen pravou ruku. Platí?"
Usmála se a prokřupala prsty na rukou. "Nudím se." Naznačila výpad doleva a oni na ni zaútočili zprava, jak naivní a předvídatelné. Prvnímu urazila dolní čelist, druhého poslala do bílého tunelu tvrdým úderem do spánku, kterým mu rozrazila lebku a poslednímu z nich zlomila levou ruku, zkroutila zápěstí a donutila ho si kleknout. Otočila se ke klukovi, který byl schoulený u popelnice. "Pojď sem!" Ustrašeně se na ni podíval. "No pojď, pojď, mě se nemusíš bát, alespoň ne teď." Ušklíbla se na zhroucenou postavu před sebou, "Tak, a ty se mu teď pěkně omluvíš, a ať je to od srdce, jinak ti ho vyrvu a nechám sežrat." Hej, dobrá hláška, tu si musí zapamatovat.
Zlomila mu prst, "Já pořád čekám."
Chlap vykřikl a začal sténat. "Pro… promiň. Je mi to mmmmoc líto."
Usmála se a zlomila mu další čtyři prsty. "A teď se seber a vypadni než si to rozmyslím." Kopla ho do stehna, aby ho popohnala.
V uličce opojně voněla krev. Zavětřila jako pes a shýbla se k mrtvému blonďákovi, namočila černě nalakovaný ukazováček do temně rudého pramenu, který mu pomalu vytékal z hlavy a olízla ho. "Mňamka." Otočila se a přehlédla výsledek své "práce". Prohrábla si vlasy, škoda, ani neprovětrala svého ostrého miláčka.
"Děkuju." Ozvalo se za ní tiše. Přikývla, strčila ruce do kapes a vykročila zpět na hlavní ulici.
" Počkej, stůj!" Zastavila, ohlédla se přes rameno a čekala. Ozval se bolestný vzlyk, "Co jsi vlastně zač?!" Přivřela oči a zašeptala. "To ani jeden z nás nechce vědět."
~ pokračování příště ~
Po tváři se jí koulely slzy jako hrachy a ona se ještě víc zachumlala do deky. V pokoji byla zima, protože Mark prohrál svou i maminčinu výplatu na dostizích. Vůbec se doma všechno změnilo, je to vlastně ještě doma? Zamrazilo ji.
Venku se rozpršelo a z dálky byla slyšet blížící se bouřka. Nesnáší podzim, nejhorší období v roce. Přála si bydlet někde v teple, třeba… no, třeba na Floridě, sice tam jsou občas vichřice, ale jinak to je rozhodně lepší než tady a hlavně by tam nebyl ten hajzl Mark. Nejradši by ho zabila, nebo kdyby alespoň dostal nějakou zákeřnou nemoc, něco jako Aids, ale mamka by se o něj určitě chtěla postarat než umře. Sakra. Ráno se zeptá ve škole té nové učitelky na nějakou hodně ošklivou a hlavně rychlou nemoc, něco s vředama a horečkou.
Usmála se a hřbetem ruky setřela poslední slzy. Konečně přestal křičet, ještě zaslechla třísknutí dveří a pak dusot nohou po schodech, asi šel zase na pivo, bastard slizkej.
* * *
Něco není v pořádku, maminka nikdy nenechává odemčeno. Potichu se vplížila do předsíně, nikde nebylo nic podezřelého, tak rozsvítila. Všechno bylo úplně normální, oddychla si a zula se. Asi jen zapomněla zamknout, když šla ráno do práce. Pověsila bundu na ramínko do skříně a školní tašku nechala ležet vedle dveří, má hlad jako vlk.
Nevěděla, jak dlouho ležela schoulená u maminčina studeného těla. Všude byla krev, na podlaze, na kuchyňské lince, na lednici… na mamince. Přitiskla se k ní a pevně ji objala. Nikdy ji neopustí, maminka za chvíli určitě vstane a pojedou k babičce a sem se už nevrátí.
Zaslechla kroky a opilý zpěv, to byl jeho hlas. V očích jí vzplanula nenávist, vytáhla dlouhý nůž z maminčina krku a otřela ho o rukáv. Pomalu vstala a rozhlédla se kolem sebe, její svět se právě změnil, navždy. Jeho svět se taky změní, navždy. Sklonila se a naposledy políbila maminku na čelo. Sbohem.
* * *
Přetáhla si tenkou potrhanou deku přes hlavu a snažila se nevnímat lezavý mráz, který se šířil celou místností. Měla ukrutný hlad, bolelo ji celé tělo a byla jí strašná zima. Stočila se do klubíčka a přitiskla ke stěně. Začala si představovat vanilkovou zmrzlinu, ne, palačinky se šlehačkou a jahodovou marmeládou, ne, kuřecí hamburger s hranolkama. Sakra. Olízla si suché rozpraskané rty a snažila se zahnat představu šťavnatého středně propečeného hovězího steaku. V rohu přeběhla pod rozbitou židlí malá krysa a ukradla jí z misky kus suchého chleba. Ani nezvedla hlavu, aby se na ni podívala, jen si povzdychla a pozorně naslouchala zvukům přicházejícím zpoza silných ocelových dveří. Kdyby tu alespoň bylo okno, tenhle odporný puch plísně a zatuchliny se už prostě nedal vydržet.
Sáhla si na pravou tvář, otok už skoro zmizel a zaschlá krev se téměř odrolila. Tiše zavrčela, až se odsud dostane, tak si ty parchanty pořádně podá, nikdo si s ní nebude hrát, už nikdy! "Svině!"
Na chodbě se ozvaly kroky. Zavřela oči a tvářila se, že tvrdě spí, uvolnila celé tělo a zároveň kontrolovala pravidelnost svého dechu, ale každičký její sval byl v pohotovosti, jen vyrazit a něco zabít. Vyčkávala. Dnes poteče krev, moře krve.
* * *
Seděla v autobuse vedle nějaké staré babky, která jí neustále něco vyprávěla. Koho to sakra zajímá, jestli se vnoučatům prořezávají zuby nebo ne, vypadá snad jako nějaká jeptiška nebo co? Neuvěřitelný jakou může mít taková seschlá důchodkyně výdrž. Hodila po ní jeden ze svých nejvražednějších pohledů, ale ta bláznivá ukecaná ženská nehnula ani brvou a dál si mlela svou. Povzdychla si, tohle bude zatraceně dlouhá cesta. Zamračila se a opřela čelo o sklo. Ještě šest hodin a té nemožné báby se konečně zbaví. Nesnáší staré lidi a zvlášť ty otravné.
Usnula, jak je to možný? To ji asi ta ježibaba uspala těmi svými nesmysly. Venku už byla tma a její spolucestující tvrdě spali, kromě řidiče a kluka a jeho holky na zadním sedadle, kteří si to tam, jestli ji sluch a smysly nešálily, bez rozpaků rozdávali. Vstala, aby si protáhla záda, ale v tom sebou autobus trhl, radši se zase posadila a přes nohy si přehodila svou džínovou bundu. Dívka vzadu slabě vykřikla, těžko říct jestli leknutím nebo rozkoší… Usmála se, ještě před pár lety by to byla ona na zadním sedadle.
Kam vlastně směřuje a proč? Nevěděla, nebo spíš nechtěla vědět. Slabý hlásek někde vzadu v hlavě jí našeptával všechna pro a proti, ale ona neposlouchala. Pravdu zjistí až na místě, možná, nebo pravdu zabije, ne umučí, to bude jednodušší a zábavnější. Tolik věcí se změnilo od doby, kdy tam byla naposledy. Už není malá holka a nemusí se bát, teď je to ona, kdo má moc a sílu. Po tváři se jí skutálela osamocená slza. Vzpomínky bolí, jsou jako jizvy na duši, které se nikdy nezahojí, dají se jen překrýt novými a hlubšími. Na chvíli se ztratila v myšlenkách.
Už je to víc než deset let, "Ne, ne, prosím, nechte mě být, to bolí! Já nechci, prosím..." Otřásla se odporem, pokaždé se jí chtělo znovu a znovu zvracet. Bastardi. Zaplatí, všichni do jednoho zaplatí.
* * *
Už nemohla, celá udýchaná zastavila a vysíleně se opřela o nejbližší strom, tohle přeci nemá zapotřebí, nechat se honit, jako nějaká… divoká zvěř. Rozhlédla se kolem sebe doufajíc, že najde úkryt nebo nějakou zbraň. Nikde nic.
"Do prdele, to je snad naschvál!" Snažila se uklidnit a napjatě naslouchala nočním zvukům, snad je setřásla, no a jestli ne, tak má alespoň solidní náskok. Sesunula se na zem a opřela o kmen, tráva krásně voněla a měsíc byl zrovna v úplňku, nádherná noc. Občas svůj "úděl" fakt nesnáší, třeba dnes. Nikdy by nevěřila, že vlkodlaci dokážou spolupracovat, to je už vážně vrchol, jako by nestačilo, že upíři vysávají lidi za prachy, teď už i ty hnusné chlupaté obludy loví organizovaně. Má prostě smůlu.
S troškou námahy se zvedla, musí jít dál, zdálky zaslechla vytí, trhla sebou a rozběhla se, chůze se prozatím odkládá. Sakra, a do svítání zbývá ještě pět hodin. Píchlo ji v boku, zkřivila tvář bolestí a tiše sykla, zaryla dva prsty pod žebra a snažila se nevnímat bolest. Snad to za chvíli přejde. Vytí se ozvalo ještě blíž, zrychlila. No, zdá se, že bude mít hodně rušný večer.
* * *
Konečně hotel s dostatečně velkou vanou. Napustila ji skoro až po okraj a nalila do ní celou lahvičku pěny s nádherně čokoládovou vůní. Nadechla se a slastně přivřela oči. Paráda. Připravila si velkou osušku a na hranu vany položila malý talířek s kousky kokosu a hořké čokolády. Na umyvadlo postavila několik velkých modročervených svíček a zapálila je, naprosto dokonalé. Zhasla a pomalu se ponořila do teplé vody. Už dávno neměla pořádnou koupel. Spokojeně se usmála, tyhle chvíle klidu prostě miluje. Natáhla se před sebe a vzala si jednu malou kostičku čokolády.
* * *
Setřásla ze sebe zbytky upíra, nesnáší prach, je to hnus, ještě hodinu ze sebe bude toho nemrtvého zmetka vyklepávat, ale pořád je to lepší než krev toho oslizlého zeleného démona ze včerejška, ta hnusná zrůda jí zničila nové kožené kalhoty. Rozhlédla se kolem sebe, tenhle hřbitov je pro ni asi vážně moc malý, prošla ho celý za půl hodiny a zlikvidovala jen tři upíry a jednu zombie, tak, a co teď s načatým večerem? Zatraceně, bude muset změnit město, tahle prdel Ameriky jí už pomalu ale jistě leze na mozek. Udělala cvičně několik přemetů a zkusila pár kopů ve výskoku, chtělo by to ještě trénink. Rozpustila vlasy a vrátila svůj oblíbený kolík do vnitřní kapsy bundy. Asi vyrazí do baru u Joea a pobaví s nějakým místním hezounkem, nebo dvěma. Jo, dobrý plán. Začala si spokojeně pohvizdovat a přidala do kroku. Zrovna teď nutně potřebuje chlapa.
* * *
Podívala se mu zpříma do očí a pak se bláznivě rozesmála. "Ty mě chceš vážně zabít? Ty? Nula? Nicka? Ale no tak, neblázni, takový velký chlap a tak moc zlobí… věř mi, se mnou si teď nechceš hrát." Znovu se na něj zadívala a pak udělala krok vpřed. Couvl a neovladatelně se roztřásl.
"Nebo si budeme hrát?" V očích se jí zalesklo, vyzývavě se kousla do horního rtu a potichu zavrčela. Bude legrace.
Ani nepostřehl, jak se to stalo, ale najednou byl neozbrojený. Ta drzá holka rychlá je zatraceně rychlá. Někde vzadu v hlavě se mu usídlil ustrašený hlásek. Tahle černovláska bude asi problém. Jeho malý velký problém. Potily se mu ruce a srdce bušilo tak, že to muselo být slyšet až na konec ulice. Vyčkávavě se na něho usmála a odjistila jeho pětačtyřicítku. Sakra, proč si jenom vybral tuhle malou děvku. Mohl přece okrást tu babku, co šla za ní. Do hajzlu.
"Do hajzlu." Uslyšel tupou ránu, zahodila jeho milovanou zbraň. Neodvažoval se zvednout hlavu a podívat se jí do očí.
"Správně, zlato, do hajzlu. Tam totiž právě teď jsi." Začala ho pomalu obcházet kolem dokola, vypadala jako divoká kočka na lovu a on je její kořist. Tak moment, co se má co děsit takového spratka? Kolik jí může být? Šestnáct? Tak je, sakra, chlap! Naučí jí, jak se má chovat.
S odhodlaným výrazem k ní vyrazil a pokusil se ji uhodit do spánku. Nebyla tam. Cože?! Rychle se otočil. Stála u něho tak blízko, že cítil její vzrušený dech. Na chvíli ztuhl a vytřeštil oči. To není možný. Znovu se na ni vrhl, ale ona jen lehce ukročila stranou a lehce mu podrazila nohy. Zakopl a padl tváří přímo do louže. Do prdele. Chtěl se zvednout, ale ona mu kolenem přimáčkla hlavu k zemi, nečekal takový výpad a nalokal se špinavé vody.
"Ani se nehni, parchante, rozumíš? Nemám dneska zrovna dobrou náladu. Nesnáším, když mě někdo obtěžuje. Jasný? Ptám se, je ti to jasný?!"
Rozkašlal se. "Jo, jasný." Srdce měl až v krku.
Naklonila se k němu a olízla mu ucho. "Víš, takové jako ty znám, plno keců a skutek utek. Chtěl jsi prachy? Nemám, ale dám ti něco jiného, nechám tě naživu… jsi rád? No tak, hajzle, odpověz mi, jsi rád?!"
Pomočil se. "Jo, jsem, ty malá děvko!" Zařval bezmocně a zkusil se přetočit na bok, ale ona byla mnohem silnější. Roztřásl se.
"Ale, ale, važ slova, za tohle tě musím potrestat." Jemně ho pohladila po pravé tváři a pak mu jedním rychlým pohybem utrhla ucho. Z jeho úst se vydral zvířecí výkřik bolesti a hrůzy.
Postavila se a vychutnávala si jeho ponížení. Tolik milovala vůni strachu a smrti, bylo to jako droga, nikdy neměla dost. Klečel na kolenou, nepřítomně zíral před sebe a kolébal se ze strany na stranu. Po tváři mu tekly pramínky krve smíchané se slzami a blátem a v rukou držel své ucho.
Jo, pobavila se a noc je ještě mladá. Zdá se, že tohle město není až tak nudné, jak si původně myslela. Ještě jednou se pokochala svým krvavým dílem, pohodila hlavou a vydala se najít nějaký bar nebo diskotéku.
* * *
Dívala se na malou hotelovou televizi a vzpomínala. Hlavně na Angela, pořád nemohla uvěřit, že jí nechal odejít. Jen tak, žádné výčitky, slzy ani vztek, prostě nic. Klidně se s ní rozloučil a něžně políbil na čelo. Nevěděla, jestli je zklamaná, naštvaná nebo raněná. Asi všechno dohromady. V duchu tajně doufala, že se ji pokusí zastavit. Tenhle tmavovlasý upír se jí dostal hodně hluboko pod kůži, až k jejímu srdci. Po tváři jí stekla jedna slza. Topila se v jeho oříškově hnědých očích a vždycky, když promluvil nebo se jí dotkl, podlomila se jí kolena. V jeho pohledu byla důvěra, naděje a… a co vlastně? Přátelství? Láska. Možná, ale možná si to jen namlouvá. Zatraceně, už teď se cítí sama a ztracená, a to je pryč teprve třetí den. Je na dně, potřebuje ho mít u sebe, ještě je příliš slabá. Chtěla by mu zavolat, nechat se utěšovat a konejšit, schovat se v jeho náruči a dělat, že ten velký zlý svět zmizel, být zase "bezmocná" a milovaná, být v bezpečí. Tyhle pocity zažila jen dvakrát v životě, když ještě žila maminka a pak s Angelem. Tolik jí chybí jeho pevné objetí a povzbuzující úsměv.
Počkat, v bezpečí?! Sakra, je to upír! "No tak holka, vzpamatuj se, tohle nejsi ty, přece se tu nebudeš litovat jako nějaká tuctová slepice. Nebuď blbá a prober se! Jsi přece přemožitelka!" Potřásla hlavou a zaplašila myšlenku na jeho sexy široká ramena a hebké chladné rty. Zvedla se, zhluboka se nadechla, popadla dlouhý černý kabát a vyrazila ze dveří. Ona neumí milovat a ani nechce. Potřebuje si provětrat hlavu a uklidnit se, musí něco zabít. Hned!
* * *
Původně se chtěla jen projít kolem a tvářit se, že nic nevidí. Jako by tam ti čtyři chlapy vůbec nebyli, neměli nože a ten sotva osmnáctiletý k smrti vyděšený kluk přitisknutý ke stěně se ve skutečnosti nebál. Udělala ještě několik kroků a pak se zastavila, povzdychla si a potřásla hlavou. "Sakra." Zase si jde hrát na hrdinu, pořád sice nevěděla, proč má nutkání chránit slabší, ale tak co, aspoň si protáhne ztuhlé svaly. Snad. Ušklíbla se, je čas na hraní. Sáhla do kapsy své nové kožené bundy a něžně pohladila svůj oblíbený nůž.
Ten největší a nejošklivější parchant ji zaregistroval jako první.
"Co tu chceš, děvko?! Vypadni!"
Věnovala mu jeden ze svých nejsladších úsměvů. "Jen čekám až skončíš, vadí ti to, zrzoune?" Ostatní chlapi se rozesmáli, ale varovný pohled jejich vůdce je rychle zchladil. Stáhl pěst, kterou chtěl uhodit shrbeného mladíka před sebou a otočil se k ní.
"Tak tahle malá děvka chce být vtipná, pánové…" Uchechtl se a pokračoval. "Načpak čekáš holčičko, až budeme mít volné ruce a vezmeme si do parády tebe?" Rozchechtal se.
Zkřížila paže na prsou a z pod přivřených víček pozorovala skupinku před sebou, "Ne, čekám až si klekneš a políbíš mi prdel. Pak tě možná nechám žít. Možná." Ztuhl a pak zařval a vrhl se na ni. Vyskočila a jedním přesně mířeným kopem do ledvin ho poslala k zemi. Ozvalo se slabé křupnutí, ten tupý idiot dopadl přímo na obrubník a zlomil si vaz. No nic, ještě tu má další tři. Založila ruce v bok a mile se zeptala: "Tak chlapci, kdo je na řadě?" Zbylí muži se na sebe vyděšeně podívali a začali couvat. "Ale to ne, to by nebylo podle pravidel, žádné utíkání nebude." Přikrčila se a začala kolem nich pomalu kroužit. "Budeme si hrát, a aby to bylo fér, budu používat jen pravou ruku. Platí?"
Usmála se a prokřupala prsty na rukou. "Nudím se." Naznačila výpad doleva a oni na ni zaútočili zprava, jak naivní a předvídatelné. Prvnímu urazila dolní čelist, druhého poslala do bílého tunelu tvrdým úderem do spánku, kterým mu rozrazila lebku a poslednímu z nich zlomila levou ruku, zkroutila zápěstí a donutila ho si kleknout. Otočila se ke klukovi, který byl schoulený u popelnice. "Pojď sem!" Ustrašeně se na ni podíval. "No pojď, pojď, mě se nemusíš bát, alespoň ne teď." Ušklíbla se na zhroucenou postavu před sebou, "Tak, a ty se mu teď pěkně omluvíš, a ať je to od srdce, jinak ti ho vyrvu a nechám sežrat." Hej, dobrá hláška, tu si musí zapamatovat.
Zlomila mu prst, "Já pořád čekám."
Chlap vykřikl a začal sténat. "Pro… promiň. Je mi to mmmmoc líto."
Usmála se a zlomila mu další čtyři prsty. "A teď se seber a vypadni než si to rozmyslím." Kopla ho do stehna, aby ho popohnala.
V uličce opojně voněla krev. Zavětřila jako pes a shýbla se k mrtvému blonďákovi, namočila černě nalakovaný ukazováček do temně rudého pramenu, který mu pomalu vytékal z hlavy a olízla ho. "Mňamka." Otočila se a přehlédla výsledek své "práce". Prohrábla si vlasy, škoda, ani neprovětrala svého ostrého miláčka.
"Děkuju." Ozvalo se za ní tiše. Přikývla, strčila ruce do kapes a vykročila zpět na hlavní ulici.
" Počkej, stůj!" Zastavila, ohlédla se přes rameno a čekala. Ozval se bolestný vzlyk, "Co jsi vlastně zač?!" Přivřela oči a zašeptala. "To ani jeden z nás nechce vědět."
~ pokračování příště ~