FLASHBACK
Postavy: Faith
Časové období: Nezařaditelné
Už celé hodiny stála u okna a pozorovala hemžení lidí na protější ulici. Slunce dávno zapadlo a město se rozzářilo neony, pouličními lampami a různobarevně osvícenými výlohami.
Stále jen přežívá, lapena mezi dvěma naprosto rozdílnými a přitom tak strašně podobnými světy, noc a den, smrt a život, ani do jednoho nepatří, nechce, má strach být jejich součástí, a tak žije ve stínu. Ani člověk ani démon, Přemožitelka. Stejná jako její kořist, jen s jediným drobným rozdílem, nepotřebuje krev. Povzdychla si, vlastně ano, potřebuje ji a víc než ti, které loví. "V pasti."
Vrátnému v "recepci" jednohvězdičkového hotelu dala klíče od pokoje a pět dolarů. Znal ji, dobře věděl, že se vrátí někdy k ránu, špinavá, unavená a zmlácená, ostatně jako každý den. Usmál se na ni, něčím mu připomínala jeho dceru, možná tím uštvaným výrazem nebo dlouhými neupravenými vlasy.
Její pohyby byly mechanické, bojovala jako stroj, úder střídal kop a kop střídal kolík do srdce, vlhká půda okolo ní byla pokryta tenkou vrstvou prachu. Přestala je počítat, dnes zřejmě narazila na nějaký sraz upírů z celého města, byly jich desítky. Udělala salto vzad a v letu rozprášila dva hippie upíry, kteří se ji pokusili strhnout na zem. Na pár vteřin ztuhla, dva upíři v hippie oblečení, dva upíři s kytkama na košilích, upíři s... zatřásla hlavou a vrátila se k zabíjení.
V zápalu boje si ani nevšimla vysokého muže v dlouhém černém plášti, krčícího se za nedalekým náhrobkem s andělíčky po stranách. Pozorně sledoval každý její pohyb, jeho oči žhnuly jasným červeným plamenem, konečně našel co hledal, Přemožitelku.
Vykřikla bolestí a vzepjala se, po hrudi jí stékaly pramínky krve, které jí kolem chodidel vytvářely temně rudou kaluž. Další šíp se jí zaryl do ramene. Zatmělo se jí před očima a na chvíli omdlela, no možná na delší chvíli, probudila ji až ledová voda, kterou jí chrstli do tváře. Rozkašlala se. Bezmocně visela v ocelových okovech a snažila se najít nějaké řešení, soustředila se na tep svého srdce, ne že by tady byl někdo další živý. Ušklíbla se.
Z pod přivřených víček pozorovala své strážce, byli čtyři, sice po zuby ozbrojení, ale jen čtyři. Zasténala a zvedla hlavu, "Pít."
Jeden z upírů jí přinesl sklenici čisté vody, zatímco ostatní na ni mířili vším, co měli po ruce. Hltavě pila a rychle procházela všechny možné i nemožné scénáře. Rozhodla se, teď nebo nikdy, buď odsud vypadne v celku a živá nebo s sebou alespoň vezme co nejvíc démonů.
Přitáhla se k poutům a rychle obtočila nohy kolem upírova krku a začala ho škrtit, kryla se tělem nemrtvého blonďáka, a tak museli jeho tři kumpáni blíž, zavrčela, přesně takhle to plánovala. Zlomila svému "štítu" vaz a ukopla mu hlavu, na zaschlou krev na podlaze se snesl prach. Přehmátla a řetězy zařinčely, adrenalin stoupal a ona se pomalu dostávala do stavu euforie, druhému upírovi prokopla hrudník, zabíjení prostě miluje, má ho v krvi, doslovně. Tak, a teď klíče, ale nutně. Další se snažil vložit šíp do kuše, ale třásly se mu ruce. Ubožáci, ani jí nedali pořádnou stráž, jen obyčejné poskoky. Zbývali ještě dva, ale tihle nebyli tak hloupí jako jejich předchůdci, šli na ni ze dvou stran, rozesmála se, vrhli se na ni, vyskočila a dopadla přímo na hlavu jednoho z nich, ozvalo se ošklivé křupnutí. "Paráda." Poslední upír ji ale zasadil tvrdou ránu do žaludku, zhroutila se, znovu ji udeřil. Chtěla ho nakopnout, ale on ji chytil kolem pasu a zakousl se jí do krku.
* * *
Do obličeje ji šlehal prudký vítr s deštěm, povytáhla límec kabátu ještě víc a ruce vrazila do kapes. "Psí počasí." Na rozbahněné cestě neustále podkluzovaly nohy a za krk jí padaly studené dešťové kapky.
Vykopla dveře stodoly a svalila se do měkké slámy. Prudce oddychovala, běžela několik kilometrů než konečně narazila na nějaký úkryt. Chvíli jen ležela a odpočívala, ale pak jí začala být zima. Vstala, svlékla ze sebe mokré oblečení a rozvěsila ho na trámky okolo a na sudy se zrním. Kýchla, "Super, teď mi ke štěstí chybí fakt už jen chřipka."
Zkřížila ruce na prsou a roztřásla se, bylo tu chladno. Rozhlédla se kolem sebe a v rohu si všimla vysoké dřevěné skříně z kvalitního dubového dřeva, krásná práce. Prohlédla si ji ze všech stran, opravdu výstavní kousek nábytku, škoda, napřáhla se a urazila zámek i s kusem rámu. Vrátila se ke svým věcem a z batohu vytáhla zapalovač, vrátila se ke své skříni a posvítila si dovnitř, dnes má štěstí, byla plná nejrůznějších druhů oblečení. Usmála se a vybrala si černé tričko, bílou flanelovou košili a černé plátěné kalhoty, které ji sice byly nejméně o dvě čísla větší, ale suché. Ve spodním šuplíku dokonce objevila starou deku, zabalila se do ní a lehla si na nejbližší balík sena, během pěti minut spala.
* * *
Srdce jí bušilo jako o závod, tak tohle vážně nečekala. Využila chvilky nepozornosti a dala se na útěk, jiná varianta momentálně nepřicházela v úvahu. A přitom to vypadalo jako další jednostranný souboj, ve kterém je předem daný vítěz, ona, ale dnes to nějak nevyšlo. "Kde se tam sakra tak rychle vzali?" Klela tiše a utíkala k severní bráně hřbitova, minula starobylou kryptu se soškami malých andílků a prudce zastavila. To je ono, na volném prostou se jí mohou vyhnout a útočit ve větším počtu, ale uvnitř hrobky bude mít navrch zase ona. Vykopla mříže a oběhla kryptu kolem dokola, aby se ujistila, že má jen jednu únikovou cestu. Zaslechla zavrčení a výkřiky.
Pustila je k sobě blíž, chvíli s nimi naoko bojovala před vchodem do hrobky, několik jich rozprášila a pak se nechala srazit dolů po schodech. Nic se jí nestalo, doufala, že tímhle "nenápadným" pádem nevzbudí podezření a oni se za ní bezhlavě vrhnou, aby ji "dorazili". Udělala ukázkový parakotoul a rychle se postavila do bojového postoje tak, aby jí záda kryla silná žulová deska. Víc než deset nemrtvých se chytilo do její malé léčky a vběhlo dovnitř, ostatní zatím obklíčili nové bojiště a dohadovali se co dál. Byla dokonalá, nádherná jako smrt. Její protivníci sice byli lépe přizpůsobení tmě, ale ona byla Přemožitelka, nechala se plně vést svými instinkty a jednomu po druhém vrážela svůj oblíbený kolík přímo do srdce, nakonec zůstal poslední, krčil se za kamenným sarkofágem. Posměšně se na něj podívala.
"Ale kohopak to tady máme, malého vyděšeného upírka, co si nadělal do kalhot?"
Vyskočil na nohy, zavrčel, a s novou zuřivostí se ji pokusil udeřit do žaludku, minul, zemřel.
Z krypty se nic neozývalo, upíři čekající před vchodem nervózně přešlapovali na místě, tohle nevypadá dobře.
"Někdo by měl jít obhlídnout situaci," řekl jeden z mladších.
"Jo, to by asi někdo měl. Půjdeš ty," ukázal vysoký kudrnatý upír na svého menšího roztřeseného druha. Polkl, že radši nedržel hubu.
Faith seděla na posledním schodě a odpočívala, spokojená sama se sebou přemýšlela co s načatým večerem. Otočila se. "Áááá další?! Říkala jsem si, že to asi nebude všechno, tak pojď, jsi na řadě." Upír chtěl prchnout zpět nahoru, ale ještě než stačil udělat krok, něco se mu zabodlo do hrudi, dlouhý dřevěný kolík.
Vyšla ven, nikde nikdo. "Srabi." Zamyšleně se rozhlédla kolem, ucítila něčí přítomnost, ale upír to určitě nebyl. Otřásla se, dnes už nemá náladu, jde se vyspat. Lehkým poklusem vyrazila směrem domů a cestou si broukala svou oblíbenou písničku od Jamese Marsterse, She´s a Liar. Možná, že kdyby byla potichu a chvíli čekala skryta ve stínu stromů, zahlédla by mohutnou postavu v plášti z černé dračí kůže.
* * *
Přitáhl ji k sobě a opřel zády o stěnu výtahu. Nedočkavě z něho strhla černou košili a přitom utrhla několik lesklých knoflíčků, chvíli se jen tak kochala pohledem na jeho bledé tělo a mužná ramena.
Chytil ji za pevný zadeček a nadzvedl, obtočila mu nohy kolem pasu, cítila jeho vzrušení, přitiskla se k němu a nechala se jemně kousat do odhaleného krku.
Byla nedočkavá, chtěla převzít kontrolu, ale on její hrubou vášeň zkrotil svými chladnými polibky, zasténala, byla nádherná, cítil její vzrušení, a to ho dráždilo. Chtěl ji.
Zavrčel, zvrátil hlavu a z úst se mu vydral toužebný sten, líbala ho na klíční kost a nehty mu zarývala hluboko do ramen.
Vysmekla se mu, nasadil upíří tvář, vztekle zavrčel a vrhl se na ni, nestihla včas zareagovat a on ji povalil na zem a nalehl na ni celou svou vahou. Jednou rukou držel její útlá zápěstí a druhou roztáhl hebká vypracovaná stehna, tvrdě do ní vnikl, slabě vykřikla a vyšla mu vstříc. Zabořil tvář do jejích hustých vlasů a temně vrčel, přirážel stále rychleji.
Ležela v jeho náručí a něžně ho hladila po tváři, která se střídavě měnila z lidské na upíří, neovládal se, jeho smysly se zbláznily. Podíval se mladé ženě do očí a políbil ji, měl skutečně tvář anděla. Usmála se, položila hlavu na jeho rameno a za chvíli už spokojeně oddychovala.
Zpanikařila, v pokoji bylo šero a její přemožitelské já se v tak těsné blízkosti upíra necítilo zrovna nejlépe. Snažila se nadzvednout, ale on ji k sobě pevně přitiskl, zavrtěla se a pokusila se tiše vyklouznout z postele, ale stáhl ji zpět k sobě, objal a spal klidně dál. To nejde, nemůže s ním zůstat, nikdy to nedělá, pokaždé uteče než se probudí. Rozplakala se a přitiskla se k němu, už nechtěla být sama, věci se mění.
* * *
Na pláž dopadaly poslední sluneční paprsky, vypadalo to, jako by hladina byla pokrytá démanty a vlny malými kousky čirého skla. Prostě nádhera. Objala se kolem ramen a zachvěla se, už bylo chladno. Počkala až slunce zapadne a pak se otočila a vydala zpět do města, den skončil, noc začíná. Nedočkavě se rozběhla po vlhkém písku, přeskakovala mořské vlny jako malé dítě, výskala a smála se. Zábava právě začala. Před parkovištěm zastavila a nenápadně se rozhlédla kolem, nikde nikdo, dnes má štěstí, vybrala si malý světle červený džíp. Červená jí sluší.
* * *
Toulala se nočním velkoměstem a naslouchala známým i neznámým zvukům ulice. Po dlouhé době se cítila bezpečně. Pečlivě za sebou zametla všechny stopy, jako by byla mrtvá, žádné fotky, informace, rodný list, záznamy v trestním rejstříku ani lidé, kteří by si ji pamatovali, ovšem kromě Angelovi party a Scoobies, ale nikdo z nich o ní tak jako tak neměl žádné zprávy, takže tihle "bojovníci na straně dobra" se vlastně ani nepočítají.
Zašklebila se, Bé by se její nový život líbil, zabíjení, sex a zábava. Opřela se o zeď a vzpomínala, když si s Buffy kdysi vyměnila tělo, v tom jednom kratkém okamžiku na chvíli obě splynuly, jo, Buffyini přátelé a blízcí by se asi hodně divili, kdyby jen tušili, kdo jejich "dokonalá Buffy, vždy připravená zachránit svět" skutečně je, temná, nelítostná a hladová, až děsivě podobná První Přemožitelce. Usmála se a prohlédla si přicházejícího muže, velké šedé oči, vysoký tak metr devadesát, široká ramena, svalnatá stehna, krátké hnědé vlasy a zatraceně pěkný zadek. Mlsně se olízla a pomalu se vydala za ním.
* * *
Natáhla ruku před sebe a opatrnými krůčky hledala nějaký pevný bod, dveře, jo přesně takový bod. Ohmatala je, neměly kliku, nevadí, přestože ji obklopovala neproniknutelná tma, neměla problémy s rovnováhou, nepanikařila, a dokonce se začínala v malé místnosti orientovat. Ustoupila dva kroky dozadu a pak ukázkovým kopem s výskokem dveře vyrazila z pantů, hlasitě dopadly na zem, ztuhla a naslouchala. Ticho. Jediným zvukem bylo rytmické bušení jejího srdce. Závan čerstvého vzduchu a jemná vůně kávy ji probraly ze strnulosti. Nakrčila svůj drobný nos a vypadala se po pachové stopě.
Zvláštní, tak zkušená a silná Přemožitelka, a přesto nevnímala cizí přítomnost, stál na druhém konci dlouhé úzké chodby a pozoroval ji. Krásná, plížila se podél severní stěny jako divoká kočka na lovu, učí se rychleji než předpokládal, milé překvapení. Sáhl do vnitřní kapsy černého hedvábného pláště a vytáhl malý balíček zabalený v lidské kůži.
~ pokračování příště ~
Stále jen přežívá, lapena mezi dvěma naprosto rozdílnými a přitom tak strašně podobnými světy, noc a den, smrt a život, ani do jednoho nepatří, nechce, má strach být jejich součástí, a tak žije ve stínu. Ani člověk ani démon, Přemožitelka. Stejná jako její kořist, jen s jediným drobným rozdílem, nepotřebuje krev. Povzdychla si, vlastně ano, potřebuje ji a víc než ti, které loví. "V pasti."
Vrátnému v "recepci" jednohvězdičkového hotelu dala klíče od pokoje a pět dolarů. Znal ji, dobře věděl, že se vrátí někdy k ránu, špinavá, unavená a zmlácená, ostatně jako každý den. Usmál se na ni, něčím mu připomínala jeho dceru, možná tím uštvaným výrazem nebo dlouhými neupravenými vlasy.
Její pohyby byly mechanické, bojovala jako stroj, úder střídal kop a kop střídal kolík do srdce, vlhká půda okolo ní byla pokryta tenkou vrstvou prachu. Přestala je počítat, dnes zřejmě narazila na nějaký sraz upírů z celého města, byly jich desítky. Udělala salto vzad a v letu rozprášila dva hippie upíry, kteří se ji pokusili strhnout na zem. Na pár vteřin ztuhla, dva upíři v hippie oblečení, dva upíři s kytkama na košilích, upíři s... zatřásla hlavou a vrátila se k zabíjení.
V zápalu boje si ani nevšimla vysokého muže v dlouhém černém plášti, krčícího se za nedalekým náhrobkem s andělíčky po stranách. Pozorně sledoval každý její pohyb, jeho oči žhnuly jasným červeným plamenem, konečně našel co hledal, Přemožitelku.
Vykřikla bolestí a vzepjala se, po hrudi jí stékaly pramínky krve, které jí kolem chodidel vytvářely temně rudou kaluž. Další šíp se jí zaryl do ramene. Zatmělo se jí před očima a na chvíli omdlela, no možná na delší chvíli, probudila ji až ledová voda, kterou jí chrstli do tváře. Rozkašlala se. Bezmocně visela v ocelových okovech a snažila se najít nějaké řešení, soustředila se na tep svého srdce, ne že by tady byl někdo další živý. Ušklíbla se.
Z pod přivřených víček pozorovala své strážce, byli čtyři, sice po zuby ozbrojení, ale jen čtyři. Zasténala a zvedla hlavu, "Pít."
Jeden z upírů jí přinesl sklenici čisté vody, zatímco ostatní na ni mířili vším, co měli po ruce. Hltavě pila a rychle procházela všechny možné i nemožné scénáře. Rozhodla se, teď nebo nikdy, buď odsud vypadne v celku a živá nebo s sebou alespoň vezme co nejvíc démonů.
Přitáhla se k poutům a rychle obtočila nohy kolem upírova krku a začala ho škrtit, kryla se tělem nemrtvého blonďáka, a tak museli jeho tři kumpáni blíž, zavrčela, přesně takhle to plánovala. Zlomila svému "štítu" vaz a ukopla mu hlavu, na zaschlou krev na podlaze se snesl prach. Přehmátla a řetězy zařinčely, adrenalin stoupal a ona se pomalu dostávala do stavu euforie, druhému upírovi prokopla hrudník, zabíjení prostě miluje, má ho v krvi, doslovně. Tak, a teď klíče, ale nutně. Další se snažil vložit šíp do kuše, ale třásly se mu ruce. Ubožáci, ani jí nedali pořádnou stráž, jen obyčejné poskoky. Zbývali ještě dva, ale tihle nebyli tak hloupí jako jejich předchůdci, šli na ni ze dvou stran, rozesmála se, vrhli se na ni, vyskočila a dopadla přímo na hlavu jednoho z nich, ozvalo se ošklivé křupnutí. "Paráda." Poslední upír ji ale zasadil tvrdou ránu do žaludku, zhroutila se, znovu ji udeřil. Chtěla ho nakopnout, ale on ji chytil kolem pasu a zakousl se jí do krku.
* * *
Do obličeje ji šlehal prudký vítr s deštěm, povytáhla límec kabátu ještě víc a ruce vrazila do kapes. "Psí počasí." Na rozbahněné cestě neustále podkluzovaly nohy a za krk jí padaly studené dešťové kapky.
Vykopla dveře stodoly a svalila se do měkké slámy. Prudce oddychovala, běžela několik kilometrů než konečně narazila na nějaký úkryt. Chvíli jen ležela a odpočívala, ale pak jí začala být zima. Vstala, svlékla ze sebe mokré oblečení a rozvěsila ho na trámky okolo a na sudy se zrním. Kýchla, "Super, teď mi ke štěstí chybí fakt už jen chřipka."
Zkřížila ruce na prsou a roztřásla se, bylo tu chladno. Rozhlédla se kolem sebe a v rohu si všimla vysoké dřevěné skříně z kvalitního dubového dřeva, krásná práce. Prohlédla si ji ze všech stran, opravdu výstavní kousek nábytku, škoda, napřáhla se a urazila zámek i s kusem rámu. Vrátila se ke svým věcem a z batohu vytáhla zapalovač, vrátila se ke své skříni a posvítila si dovnitř, dnes má štěstí, byla plná nejrůznějších druhů oblečení. Usmála se a vybrala si černé tričko, bílou flanelovou košili a černé plátěné kalhoty, které ji sice byly nejméně o dvě čísla větší, ale suché. Ve spodním šuplíku dokonce objevila starou deku, zabalila se do ní a lehla si na nejbližší balík sena, během pěti minut spala.
* * *
Srdce jí bušilo jako o závod, tak tohle vážně nečekala. Využila chvilky nepozornosti a dala se na útěk, jiná varianta momentálně nepřicházela v úvahu. A přitom to vypadalo jako další jednostranný souboj, ve kterém je předem daný vítěz, ona, ale dnes to nějak nevyšlo. "Kde se tam sakra tak rychle vzali?" Klela tiše a utíkala k severní bráně hřbitova, minula starobylou kryptu se soškami malých andílků a prudce zastavila. To je ono, na volném prostou se jí mohou vyhnout a útočit ve větším počtu, ale uvnitř hrobky bude mít navrch zase ona. Vykopla mříže a oběhla kryptu kolem dokola, aby se ujistila, že má jen jednu únikovou cestu. Zaslechla zavrčení a výkřiky.
Pustila je k sobě blíž, chvíli s nimi naoko bojovala před vchodem do hrobky, několik jich rozprášila a pak se nechala srazit dolů po schodech. Nic se jí nestalo, doufala, že tímhle "nenápadným" pádem nevzbudí podezření a oni se za ní bezhlavě vrhnou, aby ji "dorazili". Udělala ukázkový parakotoul a rychle se postavila do bojového postoje tak, aby jí záda kryla silná žulová deska. Víc než deset nemrtvých se chytilo do její malé léčky a vběhlo dovnitř, ostatní zatím obklíčili nové bojiště a dohadovali se co dál. Byla dokonalá, nádherná jako smrt. Její protivníci sice byli lépe přizpůsobení tmě, ale ona byla Přemožitelka, nechala se plně vést svými instinkty a jednomu po druhém vrážela svůj oblíbený kolík přímo do srdce, nakonec zůstal poslední, krčil se za kamenným sarkofágem. Posměšně se na něj podívala.
"Ale kohopak to tady máme, malého vyděšeného upírka, co si nadělal do kalhot?"
Vyskočil na nohy, zavrčel, a s novou zuřivostí se ji pokusil udeřit do žaludku, minul, zemřel.
Z krypty se nic neozývalo, upíři čekající před vchodem nervózně přešlapovali na místě, tohle nevypadá dobře.
"Někdo by měl jít obhlídnout situaci," řekl jeden z mladších.
"Jo, to by asi někdo měl. Půjdeš ty," ukázal vysoký kudrnatý upír na svého menšího roztřeseného druha. Polkl, že radši nedržel hubu.
Faith seděla na posledním schodě a odpočívala, spokojená sama se sebou přemýšlela co s načatým večerem. Otočila se. "Áááá další?! Říkala jsem si, že to asi nebude všechno, tak pojď, jsi na řadě." Upír chtěl prchnout zpět nahoru, ale ještě než stačil udělat krok, něco se mu zabodlo do hrudi, dlouhý dřevěný kolík.
Vyšla ven, nikde nikdo. "Srabi." Zamyšleně se rozhlédla kolem, ucítila něčí přítomnost, ale upír to určitě nebyl. Otřásla se, dnes už nemá náladu, jde se vyspat. Lehkým poklusem vyrazila směrem domů a cestou si broukala svou oblíbenou písničku od Jamese Marsterse, She´s a Liar. Možná, že kdyby byla potichu a chvíli čekala skryta ve stínu stromů, zahlédla by mohutnou postavu v plášti z černé dračí kůže.
* * *
Přitáhl ji k sobě a opřel zády o stěnu výtahu. Nedočkavě z něho strhla černou košili a přitom utrhla několik lesklých knoflíčků, chvíli se jen tak kochala pohledem na jeho bledé tělo a mužná ramena.
Chytil ji za pevný zadeček a nadzvedl, obtočila mu nohy kolem pasu, cítila jeho vzrušení, přitiskla se k němu a nechala se jemně kousat do odhaleného krku.
Byla nedočkavá, chtěla převzít kontrolu, ale on její hrubou vášeň zkrotil svými chladnými polibky, zasténala, byla nádherná, cítil její vzrušení, a to ho dráždilo. Chtěl ji.
Zavrčel, zvrátil hlavu a z úst se mu vydral toužebný sten, líbala ho na klíční kost a nehty mu zarývala hluboko do ramen.
Vysmekla se mu, nasadil upíří tvář, vztekle zavrčel a vrhl se na ni, nestihla včas zareagovat a on ji povalil na zem a nalehl na ni celou svou vahou. Jednou rukou držel její útlá zápěstí a druhou roztáhl hebká vypracovaná stehna, tvrdě do ní vnikl, slabě vykřikla a vyšla mu vstříc. Zabořil tvář do jejích hustých vlasů a temně vrčel, přirážel stále rychleji.
Ležela v jeho náručí a něžně ho hladila po tváři, která se střídavě měnila z lidské na upíří, neovládal se, jeho smysly se zbláznily. Podíval se mladé ženě do očí a políbil ji, měl skutečně tvář anděla. Usmála se, položila hlavu na jeho rameno a za chvíli už spokojeně oddychovala.
Zpanikařila, v pokoji bylo šero a její přemožitelské já se v tak těsné blízkosti upíra necítilo zrovna nejlépe. Snažila se nadzvednout, ale on ji k sobě pevně přitiskl, zavrtěla se a pokusila se tiše vyklouznout z postele, ale stáhl ji zpět k sobě, objal a spal klidně dál. To nejde, nemůže s ním zůstat, nikdy to nedělá, pokaždé uteče než se probudí. Rozplakala se a přitiskla se k němu, už nechtěla být sama, věci se mění.
* * *
Na pláž dopadaly poslední sluneční paprsky, vypadalo to, jako by hladina byla pokrytá démanty a vlny malými kousky čirého skla. Prostě nádhera. Objala se kolem ramen a zachvěla se, už bylo chladno. Počkala až slunce zapadne a pak se otočila a vydala zpět do města, den skončil, noc začíná. Nedočkavě se rozběhla po vlhkém písku, přeskakovala mořské vlny jako malé dítě, výskala a smála se. Zábava právě začala. Před parkovištěm zastavila a nenápadně se rozhlédla kolem, nikde nikdo, dnes má štěstí, vybrala si malý světle červený džíp. Červená jí sluší.
* * *
Toulala se nočním velkoměstem a naslouchala známým i neznámým zvukům ulice. Po dlouhé době se cítila bezpečně. Pečlivě za sebou zametla všechny stopy, jako by byla mrtvá, žádné fotky, informace, rodný list, záznamy v trestním rejstříku ani lidé, kteří by si ji pamatovali, ovšem kromě Angelovi party a Scoobies, ale nikdo z nich o ní tak jako tak neměl žádné zprávy, takže tihle "bojovníci na straně dobra" se vlastně ani nepočítají.
Zašklebila se, Bé by se její nový život líbil, zabíjení, sex a zábava. Opřela se o zeď a vzpomínala, když si s Buffy kdysi vyměnila tělo, v tom jednom kratkém okamžiku na chvíli obě splynuly, jo, Buffyini přátelé a blízcí by se asi hodně divili, kdyby jen tušili, kdo jejich "dokonalá Buffy, vždy připravená zachránit svět" skutečně je, temná, nelítostná a hladová, až děsivě podobná První Přemožitelce. Usmála se a prohlédla si přicházejícího muže, velké šedé oči, vysoký tak metr devadesát, široká ramena, svalnatá stehna, krátké hnědé vlasy a zatraceně pěkný zadek. Mlsně se olízla a pomalu se vydala za ním.
* * *
Natáhla ruku před sebe a opatrnými krůčky hledala nějaký pevný bod, dveře, jo přesně takový bod. Ohmatala je, neměly kliku, nevadí, přestože ji obklopovala neproniknutelná tma, neměla problémy s rovnováhou, nepanikařila, a dokonce se začínala v malé místnosti orientovat. Ustoupila dva kroky dozadu a pak ukázkovým kopem s výskokem dveře vyrazila z pantů, hlasitě dopadly na zem, ztuhla a naslouchala. Ticho. Jediným zvukem bylo rytmické bušení jejího srdce. Závan čerstvého vzduchu a jemná vůně kávy ji probraly ze strnulosti. Nakrčila svůj drobný nos a vypadala se po pachové stopě.
Zvláštní, tak zkušená a silná Přemožitelka, a přesto nevnímala cizí přítomnost, stál na druhém konci dlouhé úzké chodby a pozoroval ji. Krásná, plížila se podél severní stěny jako divoká kočka na lovu, učí se rychleji než předpokládal, milé překvapení. Sáhl do vnitřní kapsy černého hedvábného pláště a vytáhl malý balíček zabalený v lidské kůži.
~ pokračování příště ~