close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Flashback 3

26. září 2009 v 23:28 | Dyki |  Temné
FLASHBACK
Postavy: Faith
Časové období: Nezařaditelné


Z pod dlouhých tmavých řas na ni hleděly dvě vystrašené zelenohnědé oči. Ucukla, tak tohle jí ještě scházelo. Chvíli na malou postavičku před sebou jen zírala, dítě, nejvýš tak osmileté, dívenka tiše vzlykla.
"Hlavně se mi tu nerozeřvi, jasný?!" zasyčela na ni značně nervózní Přemožitelka. Sakra, co teď? Nechat jí tu nemůže, nepřežila by ani hodinu, bezradně se rozhlédla kolem sebe, ale dobře věděla, že na hřbitově asi těžko najde nějakou školku nebo něco na ten způsob. Začala počítat do deseti. Musí se uklidnit.
Schovala kolík do vnitřní kapsy své tmavě modré bundy z džínoviny, "Tak co, prcku, co s tebou uděláme?" Holka se vysmrkala do rukávu a dál se dívala do země. "Hej, neumíš mluvit, mrně?" klekla si k ní a jemně ji vzala za bradu, "No tak, mě se nemusíš bát. Kdepak máš rodiče? A co tady vůbec děláš?" Děvče zvedlo hlavu, mělo jasně žluté oči. Zavrčela a vrhla se na překvapenou ženu před sebou.
Uskočila stranou, ale ta malá zrůda byla zatraceně rychlá. Chvíli jen uhýbala, ale když se upírce podařilo jí kousnout do levého předloktí, přestala brát ohledy na drobné dětské tělo, chytila nemrtvé dítě za krk a prudce trhla k sobě, v rukou jí zbyla jen trocha prachu. Rozplakala se.

* * *

Chtěla by vrátit čas, zachránit maminku, svého pozorovatele i toho opilce z včera. Ona ho nechtěla zabít, vážně ne, vlastně to byla jeho chyba. Zkoušet znásilnit Přemožitelku, "Idiot." Teď už nikomu nikdy neublíží. Zvedla se a šla se znovu osprchovat, dnes už po desáté. Pořád na sobě cítila lidskou krev.

Probudila se až pozdě odpoledne, zase měla noční můry, ve snech ji pronásledovali všichni, kterým kdy ublížila, dnes to byl její bráška. Setřela slzy a vyšla na balkon. Nebe bylo stejně černé jako její utrápená duše. Zamrazilo ji, objala se a posadila na ratanovou lavici. Dívala se po střechách domů, sledovala zamilovaný pár v protějším domě, který nikdy nezatahoval závěsy a přemýšlela nad minulou hlídkou. Rozprášila celé hnízdo upírů a zlikvidovala i jednoho vlkodlaka. Mohla být sama se sebou spokojená, ale nebyla. Výčitky svědomí. Potřásla hlavou, ona a svědomí, "Blbost!"

* * *

Vzpomínala na den, kdy jí Buffy zavolala a roztřeseným hlasem se zeptala, jestli je taky "nesmrtelná", dobrá ne přímo nesmrtelná, zabít ji rozhodně není nemožné. Tehdy ji nervózně přerušila a řekla ať se konečně vymáčkne.
"Faith, stárneš?"
Na druhém konci bylo chvíli ticho. "Cože?"
Starší Přemožitelka si odkašlala, "No, já už nestárnu, tak mě zajímá jestli ty taky ne."

Netrvalo to tak dlouho, aby ve zbylých pozorovatelských archivech našly odpověď, tedy spíš nenašly, žádná Přemožitelka totiž nikdy nežila tak dlouho, jako ony dvě, žádná neměla šanci zestárnout, a jak se zdá, ony ji taky nedostanou, naštěstí. Willow se dokonce pokusila pátrat v minulosti a vyvolat První Přemožitelku, ale ani to nevyšlo. Los Angelskou pobočku Wolfram a Hart srovnali se zemí už dávno a zpřetrhali všechny pouta s touhle ďábelskou právnickou firmou, jistě, stále měli nějaké kontakty v Itálii a známé na "vyšších místech", ale bylo to k ničemu. Nikdo nic nevěděl. Jak jinak, vždy, když opravdu nutně potřebují informace, tak nejsou dostupné nebo prostě neexistují.

Giles jako jediný nebyl představou tisíců nesmrtelných dívek obdařených nadlidskou silou nadšen, ale časem se ukázalo, že jen ona a Buffy jsou jediné skutečné "Vyvolené", byly posledními "normálními" Přemožitelkami, ostatní nebyly pro boj se zlem povolány přirozenou cestou. Usmála se, když to zjistili, starý Pozorovatel si viditelně oddychl.
Prvních deset let si to užívala, představa, že bude věčně mladá a silná, prostě bomba. Jenže pak si všimla prvních Robinových vrásek a náhlých změn jeho nálad. Jemu už bylo přes čtyřicet, zatímco ona stále vypadala na sladkých osmadvacet. Chtěl, aby odešla, aby byla šťastná, připadal si pro ni příliš starý. Hlupáček. Políbila ho na rty a zůstala s ním až do samého konce. Když umíral, poprvé a naposledy mu řekla, "Miluji tě". Nebyla si jistá, co k němu doopravdy cítí, ale on ta slova potřeboval slyšet, alespoň jednou jedinkrát.

* * *

Už je to dávno co naposledy byla v ZOO, usmála se a prohlížela si prázdné klece, všechna zvířata spala, kromě několika malých opiček, které ji z bezpečného úkrytu ve větvích stromů se zájmem pozorovaly. Zastavila se a naslouchala nočním zvukům, nic, jen občasné zavytí vlků a kojotů. Na zádech měla kuši, v jedné ruce postříbřený meč a ve druhé oboustranný dřevěný kolík.

Po dvouhodinovém hlídkování v ní už doslova vřela krev, našla Lagrosí doupě, zničila všechna vejce, ale dospělí démoni nikde. Vztekle kopla do odpadkového koše a vydala se domů. Další ztracená noc, klidně mohla jít na normální hlídku a vzít s sebou pár holek, aby se procvičily. Zavrčela, v křoví se něco pohnulo a ve vzduchu byla cítit čirá nenávist.
"Nějak vám to trvalo!"
Nepříčetná tříoká démonka s červenými bradavicemi po celém těle se na ni s šíleným řevem vrhla. Přemožitelka první ráně bez problémů uhnula, ale pak zakopla o obrubník a upadla na zem, Lagrosí samice na ni skočila a mlátila ji hlava nehlava. Meč ležel v trávě kousek od ní, nemohla na něj dosáhnout, jednou rukou si kryla obličej a druhou se snažila přitáhnout zbraň, uslyšela ošklivé zapraskání kostí, šílená démonka jí přerazila další žebra. Z úst jí vytékal slabý pramínek krve, špičkami prstů konečně nahmátla meč, přitáhla si ho a pevně uchopila jílec.

Stála nad bezhlavým tělem, ze kterého se linul neuvěřitelně odporný puch a nemohla popadnout dech, cítila každičký sval, každou kost, bolelo jí snad úplně všechno. Se sténáním se namáhavě ohnula a otřela meč o trávu, rozkašlala se a vyplivla krvavý hlen.

* * *

Její přátelé, její rodina, všichni její blízcí umírali, jeden po druhém. První odešel Giles, bylo mu skoro sedmdesát, a až do samého konce si nepřestával čistit své staré brýle, vždy když byl nervózní. Další na řadě byla Kennedy, zabil ji nějaký blázen v newyorském metru, když jeli s Willow vyzvednout vnučku. Čarodějka její smrt nesla těžce a toho hajzla, který tmavovlasou Přemožitelku zastřelil, roztrhala na kusy. Pak odjela do Tibetu, kde za tři roky usnula při meditaci a už se nikdy neprobudila.

Na Zrzčině pohřbu si uvědomila, co všechno nesmrtelnost obnáší, zbývalo jich až žalostně málo. Poté co zemřela Dawn spolu se svým manželem při autonehodě, se Bé zhroutila, ale díky Spikově oddané péči a neteři Joyce, to časem překonala.

Zamyslela se, proč od nich vlastně odešla? Nebyla si jistá. Tehdy jí to připadalo jako nejlepší řešení, lidé, které milovala, postupně umírali. Už se nechtěla dál dívat, jak Alex stárne a bez své vyřezávané hůlky neudělá ani krok, nemohla vystát Gunnovu sklerózu a to jak jí neustále říká kotě. Nebyla dost silná na to, aby čekala až zemřou i oni dva. Utekla, jako vždy. Potřebuje být nějaký čas sama. Možná století, nebo dvě.

* * *

Chtěla si prostě jen vybít vztek a bylo jí úplně jedno na kom nebo na čem. Seděla u baru, popíjela už třetí pivo a nevraživě se rozhlížela kolem kolem sebe a vyhlížela potencionální boxovací pytel, jindy už by ji obtěžovali minimálně tři nebo čtyři chlápci, ale dneska jako naschvál ani jeden. Zamračila se a přitáhla k sobě velkou misku plnou burských oříšků.
"Slečno," barman s ní jemně zatřásl, "Slečno, budeme zavírat, musíte už jít domů," něco zamumlala a s jeho pomocí se postavila na nohy. Chtěl ji podepřít, odstrčila ho a on odletěl na druhý konec místnosti. "Ups." Zahihňala se a vrávoravě se vydala směrem ke dveřím. Několikrát vrazila do stolu a přerazila několik židlí. Když se konečně vypotácela na ulici, opřela čelo o zeď a zhluboka dýchala. "Hodně blbej nápad." Pozvracela se, tedy přesněji řečeno pozvracela stěnu před sebou, otřela si rty rukávem bundy a chvíli tupě pozorovala stékající zvratky. Zavrtěla hlavou a pak již o něco jistějším krokem vyrazila ke svému malému bytu na druhém konci města.

Svalila se na postel a téměř okamžitě usnula. Vyčerpávající noc. Ráno se probudila s bolestí hlavy, hladová jako vlk, odporně zpocená a navíc páchla po alkoholu a cigaretách. Posadila se a spustila nohy na zem, příliš rychle. "Do prdele." Zamotala se jí hlava a udělalo se jí zle, nasucho polkla a dobelhala se na záchod, po hodině klečení u mísy ji už bolela otlačená kolena a celé její tělo se pravidelně otřásalo pod návalem žaludečních křečí. "Už nikdy, nikdy ani kapku." Chtěla vstát, ale neudržela se na nohou, a tak vysíleně padla na zem a uhodila se hlavou o roh vany.

* * *

Práce fotografky ji docela bavila, její jméno, tedy pseudonym Joan, začalo být ve světě známé a ona si tak mohla zakázky vybírat. Nejradši fotila na moři, respektive pod mořskou hladinou. Milovala to naprosté ticho a klid, a navíc si strašně ráda hrála s delfíny a karetami. Ve dne byla vyhledávanou umělkyní a v noci Přemožitelkou. Vyhovovalo jí to. Kromě jejího "víc než dobře placeného" manažera, nikdo nevěděl, jak ve skutečnosti vypadá, kdo je a hlavně kolik jí je. Usmála se. Díky naprostému utajení její identity může klidně fotit ještě několik desetiletí.

Seděla v malé internetové kavárně a psala dlouhý email Buffy a ostatním, zase ho mazala a znovu přepisovala, nakonec resetovala počítač a vztekle bouchla do klávesnice. Ne, nemusí jim nic vysvětlovat, nic jim nedluží. "Je to jen a jen můj život!" Práskla za sebou skleněnými dveřmi a stopla si taxi, hosté se za ní pohoršeně otáčeli a blonďatá číšnice si oddychla, tabulky ze skla opět vydržely, do kapsy strčila desetidolarovku a vzdychla, krásná drobná tmavovláska sem chodí pravidelně každý pátek už přes půl roku a pokaždé to dopadne stejně, dveře vydrží.

* * *

Tanec milovala, vířila po parketu a okouzlovala snad všechny přítomné muže. Tenhle klub si oblíbila, dobré pivo, rock, metal, fajn barman, DJ k nakousnutí a zatraceně pěkní chlapi na hraní. Měla na sobě krátký černý top s velkým výstřihem a černé kožené kalhoty, které těsně obepínaly její pevný zadeček. V rohu místnosti zahlédla vysokého tmavovlasého upíra. Usmála se a za doprovodu písničky Sanctuary se k němu nenápadně přiblížila. Rozhlížel se kolem sebe, nejspíš si vybíral nějakou šťavnatou svačinku. Stoupla si před něj a vyzývavě si olízla rty. Usmál se na ni. Sakra, bude ho škoda. Blýsklo jí v očích, nemusí ho přeci zabít hned, sklonil se k ní a zašeptal, "Nechceš jít na vzduch?"

* * *

Postávala před nemocnicí a váhala, má jít navštívit svoji někdy až extrémně starostlivou bytnou nebo se na tu starou zvědavou babku vykašlat? Zavřela oči, zhluboka se nadechla a z malého modrého batůžku vytáhla velkou bonboniéru. Připravena.
Nesnáší výtahy, obzvlášť ty rozbité a ta baba bláznivá musí ležet až ve čtvrtém patře! Sakra!
Zatočila se jí hlava, hnusný nemocniční puch. Jedna ze sester jí ukázala správné dveře, z pokoje se ozývaly hlasy ženské hlasy, zaklepala. "Dále."
Opatrně za sebou zavřela a sesula se k zemi, bože, tohle bylo to nejhorší, co kdy zažila, tisíckrát raději by byla zavřená v upířím doupěti než další návštěva v tomhle pokoji hrůzy číslo dvacet pět. Otřela si pot z čela, ještě pár minut a praskla by jí hlava.
"A zalila jsi všechny květiny? A dáváš Bobíkovi pravidelně napapat? Už jsi volala opraváře na tu myčku? Obědvala jsi vůbec? Víš, že musíš pravidelně jíst."
To byla fakt síla, kdyby proti zlu stálo několik důchodkyň, neměli by ti ubozí démoni žádnou šanci. Ušklíbla se, dnes se bude na hlídku vysloveně těšit.

* * *

Jsou to už dva roky, co se stal pevnou součástí jejího života. Stál naproti ní, vysoký a krásný. Ty hnědé oči i jemné rysy tváře jí byly povědomé, ale věděla, že se vidí poprvé, někoho jako on by si určitě pamatovala. Ani se nepohnul, jen se na ni díval, vypadal jako mladý Eros, a pak na ně zaútočili upíři. Vrhla se k němu, ale ztuhla na místě, mrkl na ni a zvednutou dlaní ji zastavil, čekala co se bude dít. Upíři se na něho sesypali jako vosy, ale najednou odlétli a tvrdě dopadli několik metrů daleko. Nevěřila svým očím, tohle asi nebude jen tak obyčejný smrtelník, byl neuvěřitelně silný, skoro stejně jako ona, možná víc. Ustoupila pár kroků dozadu a opřela se o stěnu hrobky, tohle bylo lepší než televize. Každý jeho úder, kop, otočka i přemet, byl naprosto dokonalý, tenhle mladík byl očividně velice zkušený bojovník, choval se jako lovec, dostal je pěkně jednoho po druhém a bylo na něm vidět, jak moc si to užívá, čišela z něho síla a vášeň.

Zastavil se a na tvář mu pomalu dopadal prach z posledního upíra, zvedl hlavu a zadíval se jí do očí. Podlomila se jí kolena, ztěžka polkla. Došel k ní aniž by z ní byť jen na chviličku spustil zrak, pohladil ji po tváři a přivoněl k ní. Už to nemohla vydržet, chytila ho za pas a přitáhla k sobě, v klíně ucítila, že není jediná, kdo je vzrušený na nejvyšší možnou míru. Políbila ho a svět se s ní zatočil. Potřeboval se nadechnout, opřel čelo o její a snažil se zpomalit tep svého srdce.

Přemýšlel, nic podobného ještě nikdy necítil. Přirazil ji zpět ke studené zdi a roztrhl její džíny, zavrčela a něžně ho kousla do krku, jeho smysly ho zradily, pohlédla mu do očí, po bradě jí tekla krev. Olízl ji, podepřel zadeček a nadzdvihl ji a pak do ní pomalu vnikl a začal přirážet, slastně vzdychla a boky mu vycházela vstříc.

Postupem času se z nich stali "partneři", přestože spolu nikdy nepromluvili ani slovo, od jejich prvního setkání si to spolu už nikdy nerozdali, nebydleli ve stejném hotelu a ani neznali svá jména, bojovali bok po boku a ona si byla jistá, že by za ni položil svůj život stejně jako ona za něj. Sledovali se navzájem, z města do města, ze státu do státu. Několikrát se ho chtěla zeptat, kdo vlastně je, ale jeho pohled ji vždy zastavil. Rozuměli si beze slov, dokonale. Když bylo třeba kryli si vzájemně záda a pokud šlo jen o běžnou hlídku, tak buď on seděl na nějakém náhrobku a pozoroval ji nebo se ona posadila opodál s feferonkovou pizzou v klíně.

* * *

Zvedla se a oprášila si kalhoty. Dnes si město rozdělili, on šel na Kennedyho hřbitov a ona na Richardsonův. Strašně se těšila na ráno, každý den se po "noční akci" sešli v malé útulné pekárně na rohu Páté ulice a Roosveltovy. Milovala vůni čerstvých vanilkových rohlíčků a možnost s ním chvíli jen tak být, držet ho za ruku nebo popíjet černou kávu a topit se v jeho laskavých očích. Svůj život si už bez něho nedokázala představit.

Každý se vydal na jinou stranu, on se šel vyspat do svého bytu o pár domů dál a ona nasedla do malého červeného sporťáčku a vyrazila na pláž, odpočinout si, zaplavat si a nafotit pár podvodních snímků a samozřejmě, trošku se opálit. Cestou se zastavila v obchodě se zdravou výživou a nakoupila nějaké ovoce a musli ke svačině, lasagne k obědu a sýrový nákyp jako desert. Měla hlad jako vlk.

Uvolněně ležela na osušce a mžourala do sluníčka. Počasí bylo naprosto perfektní, teplo, lehký chladivý vánek a vedle ní tašku naditá jídlem a opalovacími krémy. Někdo jí stínil, zvedla se na loktech a rozhlédla se. Vykřikla, před ní stál světle zelený démon s modrými drápy a černými šupinami na svalnatých lýtkách. Zašklebil se na ni a vycenil žluté zuby. Chytil ji za nohu a přitáhl k sobě, začala bezmyšlenkovitě kopat kolem sebe, ale byl mnohem silnější a ona v šoku. Přimáčkl ji k zemi, bolestivě zkroutil ruce za záda a na krk přitiskl dlouhou ocelovou dýku se zlatorudou rukojetí. Snažila se mu vysmeknout, ale podařilo se jí uvolnit jen jednu ruku, nabrala hrst písku a hodila mu ji do očí. Vztekle zařval a pustil ji, rychle se odkulila z jeho dosah a rozběhla ke svému autu. Démon si mezitím vypláchl oči a vrhl se za ní. Nemohla odemknout kufr, konečně, rychle vytáhla kuši a otočila se, jen tak tak. Vystřelila a trefila ho přímo mezi oči. Sesul se k zemi a z rány mu vytékala tmavě modrá krev. Roztřásla se. Byl krásný slunečný den.

* * *

Stál na kopci, v rukou dalekohled, byla ale příliš daleko na to, aby ji alespoň zahlédl. Od té doby, co se k ní připojil ten zpropadený Angelův kluk, se od nich musel držet mnohem dál, ten spratek měl extrémně vyvinutý šestý smysl, jen jednou je zkusil sledovat a málem byl odhalen.
Malá přemožitelská děvka a její poloupírský mazlíček. Tohle nečekané spojení značně změnilo jeho plány, teď už ji rozhodně nepřesvědčí přejít na temnou stranu, bude ji muset donutit. Otočil se, vlkodlak ležící u jeho nohou zpozorněl, zvedl hlavu a zvědavě se podíval na svého pána. Zavětřil, krev... nasládlá krev hrdiny.

* * *

Před pár dny se dostali do potíží, napadla je skupina démonů, což by nebylo nic tak zvláštního, jako to, že se skládala ze čtyř upírů, jednoho Polgary, tří slizkých démonů chaosu, jedné hnusné staré Harpie a dvou členů řádu Taraka. Démoni, kteří spolupracují, to je hodně znepokojivé.
Poprvé za dobu, co společně bojují, museli utéct. Ukryli se v jejím pokoji, byl ošklivě raněný, na pravém rameni měl hlubokou sečnou ránu, několik zlomených žeber, natržené ucho a pár dalších drobnějších řezných a bodných ran. Snažil se ji chránit. Pohladila ho po tváři. Pomohla mu do postele a vysvlékla ho, světle hnědou košili měl úplně zakrvácenou a roztrhanou. Přinesla si lékárničku z koupelny a začala mu opatrně čistit rány. Celou dobu se na ni upřeně díval a jen občas tlumeně sykl bolestí. Zašila a ovázala mu ruku a ucho přelepila náplastí, hrdě se podívala na své dílo, vypadal směšně, zafačovaný od hlavy až k patě, její velká sladká mumie s oříškovýma očima. Láskyplně se na něho usmála a šla se vysprchovat. Když se vrátila, už klidně spal. Lehla si k němu a hlavu si položila na jeho zdravé rameno.

Ráno ji probudily teplé sluneční paprsky, které ji pošimraly na tváři. Spokojeně zavrněla a protáhla se. Ucítila dvě svalnaté paže, přivinul ji k sobě blíž a něžně políbil na rty. "Miluji tě." Jakoby jí narostla křídla. "Miluji tě." Objala ho a oba znovu usnuli.

* * *

Rozzuřeně vykopla těžké železné dveře a seběhla do suterénu restaurace, to už byl vážně vrchol všeho. Nikdo si s ní nebude hrát! Tohle je její město a tečka. Do cesty se jí připletlo pár upírů, jejich minus, zkoušet ji zastavit, když má sakra špatnou náladu, není zrovna nejlepší nápad. Zavrčela a prudce rozrazila poslední dveře, několik číšníků se na ni překvapeně otočilo.
"Kde je?!" Několik hostů se zvedlo a nenápadně se vytratilo pryč. Obrátila se k barmanovi, který jí sahal sotva po prsa.
"Ptám se naposledy, kde je?!" Srdce mu bušilo jako o závod.
"Vy asi hledáte pana šéfa, slečno."
Ušklíbla se. "Jo, kápl jsi na to trpaslíku, tak kudy?!" Chlapík zvedl třesoucí se ruku a ukázal na protější stěnu. Nadzdvihla obočí a nakrčila nos, ptát se na vchod už bylo zbytečné, prcek se s hlasitým žuchnutím sesul k zemi.
"Nevadí."

Do místnosti obložené mahagonem vletěla jako šílené tornádo, doslova, za ní zůstala jen spoušť a sutiny. Celá zadní stěna se po jejím útoku rozpadla na kusy. Dva vysocí rohatí démoni, tři upíři a čtyři asiaté odskočili od herního stolu.
"Kohopak to tu máme, koťátka, vy hrajete o ty malé čičinky? Ale to není hezké, to vůbec není hezké ..." Sehnula se a opatrně položila proutěný košík s koťaty do rohu pokoje. Přerazila stůl, který jí stál v cestě, a z jeho trosek vytáhla odštípnutý kus desky se zašpičatělým koncem.
"Teď si budu hrát já, dokud se nedozvím všechno co chci, otázky, připomínky?!"

Otřela si zakrvácené ruce o béžovou vestu jednoho z démonů, víc už z nich asi nedostane, spokojeně se protáhla a prohlédla si své dílo, čistá práce, jediné co zůstalo neporušené byl košík s kočkami, otevřela jim cestu ke svobodě a drobná zrzavobílá stvoření s vyděšeným mňoukáním vystřelila ze svého dočasného vězení. Jedno z nich se zastavilo a začalo olizovat krev ze zbytku tváře jednoho z mužů. Pomsta je sladká. Sklonila se k němu a podrbala ho za ušima, kotě zapředlo a vděčně se jí otřelo o nohu.

* * *

Zase "doma", vzala Connora za ruku a vykročili vstříc minulosti. Zhluboka se nadechla, povzbudivě jí stiskl ruku. Buffy, Spike, Ilyria a Angel na ně čekali v letištní hale A3.

~ pokračování příště ~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
KLIKEJTE
DragonadoptersDragonadoptersDragonadopters