FLASHBACK
Postavy: Faith
Časové období: Nezařaditelné
Nemohla dýchat, přitiskla si ruku na srdce a pokoušela se uklidnit svoje poblázněné smysly, bezvýsledně. Vyděšeně těkala očima ze strany na stranu a hledala nějaký pevný bod, na který by se mohla soustředit. Nikde nic, jen tma, zamávala si rukou před obličejem, ale neviděla ji, tohle dlouho nevydrží, možná pár hodin, ale pak se zhroutí. Stála a nehýbala se, skoro ani nedýchala, jen jediný chybný krok a zřítí se dolů, tedy možná, možná, že tam ani žádné "dole" ve skutečnosti není. Z hrdla se jí vydral sten zoufalého vzteku a za ní se ozvalo hrdelní zavrčení, paráda, průser číslo dvě, vlkodlak. "Teď už tu chybí jen nějaký dvousetkilový démon a pár upírů." Zamumlala si pro sebe.
* * *
Věřila mu celým svým srdcem, jak byla hloupá a naivní. Povzdychla si, myslela, že už to dávno skončilo, mýlila se. Vrátil se a s ním přišly i vzpomínky, které před lety zatlačila hluboko do své mysli, až tam, kde už je nemohla slyšet a cítit, všechna ta krev a křik. Zavřela oči a dlaněmi si zakryla uši: "Už ne, prosím, už ne..." Její hlas zanikl v temnotě noci. Nikdy mu to neměla dovolit, teď už je pozdě.
Říkal jí broučku, smutně se pousmála, deset let, už je to celých deset let, co jí tak někdo naposledy řekl. Tehdy k ní přišel, krásně se na ni usmál, vzal ji za ruku a odvedl k sobě domů. Ani ji nenapadlo se bát nebo snad klást odpor, na první pohled v ní vzbuzoval důvěru, vypadal tak "seriózně". Učil ji bojovat, zabíjet, číst, psát i milovat. A pak ji zradil.
"Tati?" Řekla mu tak jen jednou jedinkrát, když ji s naprosto nevinným výrazem ve tváři poslal do ringu bojovat s obrovským bodlinatým démonem. To bylo poprvé a naposled co se bála o svůj vlastní život. Celou tu osudnou noc vidí rozmazaně, jakoby v mlze, jen v útržcích, její mysl ani ona sama si to prostě nechce připomínat, ne vše. Trvalo to téměř sedm hodin, zabila každého, kdo se k ní přiblížil a ty, kteří se chtěli před jejím běsněním ukrýt nebo dokonce utéct. "Ach bože." Jediný koho nechala naživu, byl on, způsobil mladé Přemožitelce tolik bolesti a přesto ho nedokázala zabít. Smál se jí do očí. "Podívej se kolem sebe, broučku, krvavá lázeň, vykoupala jsi se v krvi svých nepřátel, v krvi mých nepřátel, už vidíš, co jsi zač? Zrůda! Moje malá ubohá zrůdička."
* * *
Mířila starobylou kovanou kuší přímo na jeho srdce, stála necelé dva metry od něho a z očí jí sršely blesky živené čirou nenávistí. "Udělal jsi chybu, poslední." Vzduch se pro lidské oko téměř nepostřehnutelně zavlnil, ocelová šipka na milimetr přesně našla svůj cíl. Vysoký pohublý muž bezvládně padl na chladnou zkrvavenou dlažbu. Chvěla se jí ruka, měla to udělat už před lety. "Nic z toho se nemuselo stát," po tváři jí stekla osamělá slza, setřela ji rukávem a sykla, zapomněla na to, že má obličej posetý šrámy, modřinami a drobnými řeznými rankami. Naposledy se podívala na neuvěřitelně rychle se rozkládající tělo a lhostejně pokrčila rameny, "Co se stalo, nelze odestát," bohužel.
* * *
Pohněvaně stiskla rty a pohlédla mu zpříma do očí. "Tohle už nikdy nezkoušej!"
Couvl o krok zpět, nasraná Přemožitelka, to by mu ještě scházelo. "Ano, má paní." Klekl si před ní a čekal na další rozkazy. Blbá kráva.
Napočítala do deseti, aby se trošku uklidnila a pak se znovu posadila do křesla. Co komu udělala, že musí pracovat s takovými idioty. Unaveně si povzdychla, "Zbývá nám už jen pár dní, než to vypukne. Do té doby chci mít vše připravené. Rozumíš?"
Neklidně se zavrtěl, "Ano, paní."
Starosta jí dal jasně najevo, co očekává, naprostou dokonalost. "Potřebujeme ještě pár obětí, tak se snaž. Jasné?" Přikývl. "A teď mi zmiz z očí!" Opřela se a přivřela oči, starosta je možná největší zloduch v Sunnydale, její nejoblíbenější, ale výběr zaměstnanců má opravdu hrozný, tedy s jednou malou výjimkou a tou je ona, jeho temná Přemožitelka.
* * *
Všechno se jí postupně vracelo, neustále před sebou viděla její tvář, tolik nenávisti, strachu a odhodlanosti, chtěla ji zabít a skoro se jí to podařilo. Proč se nedokáže probudit? To bude do konce svých dní prožívat stále znovu a znovu celý svůj život? Do prdele. Nejčerstvější vzpomínka, kterou má je, jak padá ze střechy, smála se, Buffy je stejná jako ona a obě to dobře věděly. Docela by ji zajímalo, jestli Angel zemřel. Nejspíš ne, Bé s tím svým gangem batolat určitě něco vymyslela. Jak jinak, někdo má prostě štěstí, rodinu, přátele, milence i sílu. Zatraceně, chtěla se pohnout, posadit se na posteli a vypadnout odsud. Moment, jak vlastně ví, že leží na posteli? Zamyslela se, na nemocniční posteli, je v nemocnici, cítila ten odporný pach sádry a léků. Co se jí to sakra stalo.
Zaslechla hlasy, "... probere se někdy? … Nevíme, má velmi těžká poranění hlavy a s největší pravděpodobností trvale poškozený mozek. Je mi to moc líto, pane starosto." Je tady, on si pro ni přišel. Ucítila letmý dotyk na tváři a pak ji někdo políbil do vlasů.
"Miluji tě, holčičko, nemusíš se bát, za tohle nám ta malá blonďatá děvka draze zaplatí." Snažila se pohnout, alespoň otevřít oči, ale nešlo to. V duchu vzlykla, opustil ji, odešel, jako každý, komu kdy věřila.
* * *
Zdálo se, že čas ubíhá stále rychleji a rychleji. Otřásla se a znovu vzala do ruky malý hranatý předmět. Co to sakra je? To kvůli něčemu tak prťavému strávila několik dní stopováním páru extra smradlavých Karlognů? Pro jednu malou "čert ví co to vlastně je" je teď zavřená v hnusné vlhké jeskyni? Rozzuřeně si přehazovala věcičku z ruky do ruky a přemýšlela, jak se dostat ven. "Ke všem magickým amuletům a artefaktům by měl být přiložen návod!" Vztekle nakopla ležící kámen a zavrčela, pak to zaslechla, ticho, žádná ozvěna, posvítila si zapalovačem tam, kde měl ten malý balvan teoreticky dopadnout, nebyl tam. Pomalu se přiblížila a chvíli zkoumala okolí, jedno místo jako by nějakým záhadným způsobem pohlcovalo světlo. Vzala několik menších kamínků a postupně je házela "dovnitř", ticho, zaostřila všechny lidské i přemožitelské smysly, ale stejně nic nezaslechla. "A máme tady vítěze," jinou cestu ven tu asi stejně nenajde, "Buď a nebo," zhluboka se nadechla a pak skočila do černého místa u stěny.
Jeskyně se propadla do země, která se nad ní sama uzavřela obrostla mechem a květinami, kolem dokola jen hustý temný les. S úlevou se nadechla čerstvého vzduchu, pach zatuchliny, bude ale stejně cítit ještě několik dní. Něco ji pálilo v dlani, artefakt. Zamračila se, tohle nevypadá dobře. Zavětřila, známá vůně, přikrčila se. "Lov začíná," jen těžko říct, kdo je kořistí a kdo lovcem.
Běžela s větrem o závod, z dlouhého tmavého copu jí vyklouzlo několik neposlušných pramenů a na zádech cítila studený pot. Všechno je špatně. Kličkovala mezi stromy, přeskakovala padlé kmeny, po pár kilometrech se zastavila a naslouchala zvukům lesa. Jak dlouho vlastně utíkala? "Před čím?!" Nevěděla, ale přemožitelský instinkt ji ještě nikdy nezklamal, musí dál.
Padla k zemi, to se nemělo stát, zavřela oči a čekala až jí zasadí smrtelný úder. Zbabělci, démoni ani upíři už nejsou to, co bývali, chovají se jako lidé, ubožáci. Zkřivila tvář bolestí a tělem jí projela křeč. Vzhlédla, dlouhá stříbrná čepel se ve svitu měsíce zaleskla, jejich vůdce byl nejvýše osm metrů od ní. Přeci tady nebudu ležet jako troska a čekat až mě zabije, pomyslela si, vztekle zařvala a znovu se postavila na nohy. "Pokud mám umřít, pak vás s sebou vezmu co nejvíc." Ignorovala proud krve, který jí vytékal z pravého stehna a zaujala bojový postoj. "Chcete si hrát? Dobře, budeme si hrát!" Kruh se kolem ní uzavřel, někteří z nich měli sekery, nože, zahlédla i katanu, jiní v rukou třímali těžké železné kyje nebo řetězy a biče. Cítila, jak se některá drobnější zranění hojí a hluboká rána na hlavě už pomalu přestávala krvácet. Na pár vteřin zaklonila hlavu, možná se jí to jen zdálo, ale hvězdy dnes zářily víc než kdy jindy, spokojeně se usmála, krásná noc pro umírání.
* * *
Lhostejným hlasem odpovídala na jejich idiotské otázky a doufala, že už to brzy skončí. Koho zajímá, jestli zabila pět nebo deset lidí? Vůbec nikoho. Všem jde jen o prachy, státnímu žalobci, jejímu obhájci, zaujaté porotě, znuděným přísedícím i tomu starému plesnivému soudci. Co tu vlastně dělá? Mohla by roztrhnout pouta a zabít je pěkně jednoho po druhém, a pak by vypadla, samozřejmě se slušnou zásobou nejrůznějších kreditek, naditých peněženek a šperků. Ušklíbla se, tihle lidé vůbec netuší, kdo je, kdyby jen věděli, že mezi sebou mají smrt… Ale teď už je to jedno, zvolila si jinou cestu.
Odevzdaně čekala na rozsudek, sama se šla udat, naprosto dobrovolně, to by jí snad mohli přičíst k dobru, "smáznout pár let". Soudce se na ni rádoby přísně podíval přes své hnusně červené brýle, no, soudě podle jeho povýšeného výrazu jí spíš několik let přidá. Na několik minut se ponořila do vzpomínek, slova kolem ní plynula a nechávala za sebou bláznivou barevnou stopu, usmála se, jak to říkal Angel? Odpuštění, jo to je ono, pěkná blbost, ale nechala ho při tom. Tak starý a přitom neuvěřitelně naivní. Odpuštění, ne o to jí vážně nejde, jediný důvod, proč tu stojí a čeká až se ti šílení chlápci v oblecích dohodnou na délce jejího trestu, jsou všechny ty hlasy a oči, každou noc ji pronásledují tváře dětí, mužů i žen, démonů a mágů, které zabila nebo umučila. Jsou jen dvě místa, kam za ní "svědomí", už si nemusí nic nalhávat, nemůže, Angelova chladná náruč a vězeňská cela.
Někdo s ní jemně zatřásl, "Faith, už je to tady, prober se," nepřítomně se rozhlédla kolem sebe, lidé vstávali a nadutý soudce právě odcházel zadními dveřmi. "Je konec?" Její drahý právník jí na okamžik pohlédl do očí, "Ano, konec pro příštích 44 let. Lituji, ale jinak to nešlo, zabila jsi příliš mnoho lidí."
Usmála se na něho a potřásla mu rukou, "Stejně díky za snahu."
* * *
Ještě před třemi roky, vždy když byla bouřka, vál silný vítr nebo se ulicemi proháněla vánice, by měla děsivé noční můry. Dřív by se stočila do malého rotřeseného klubíčka, schovala pod peřinu a tiše vzlykala nebo by si chtěla hrát na hrdinku a šla něco zabít, ale dnes… tolik se toho změnilo, má se o koho opřít. Ve spánku vypadal jako sladký andílek, neodolala a něžně ho políbila na čelo, zavrtěl sebou, ale neprobudil se. "Miluji tě," zašeptala mu do ucha a jemně ho kousla do odhaleného krku, něco nesrozumitelně zamručel, objal ji kolem ramen a přivinul k sobě, ne, teď už se před zlými sny a vzpomínkami neschovává, čelí jim, má svého ochránce. Voněl po čokoládě.
* * *
Seděli v malé zapadlé kavárničce a povídali si, on jí vyprávěl o svém dětství v cizí dimenzi, o tom, jak se učil zabíjet, démony, upíry i lidi, a také o své rodině, o té pravé i falešné, o lidech, které kdysi miloval i z duše nenáviděl. Řekl jí všechno, když mluvil o prvním setkání s "tátou", plakal. Táta, ani jeden z nich to slovo nikdy nepoužíval, bylo pro ně tak cizí a přece po něm oba toužili. Celou dobu ho držela za ruku a mlčela, Holtz, Angel a David, tři otcové, ale jen jeden z nich byl skutečný. Milovala ho celým svým srdcem, naklonila se k němu a něžně políbila na rty. "Tobě to nevadí? Jsem zrůda, syn dvou upírů, já..." přitiskla mu ukazováček na rty.
"Šššš, lásko, miluji tě a nic to nemůže změnit, chvíli mě teď poslouchej, budu ti vyprávět takový příběh..." Mluvila dlouho a potichu, vzpomínky se objevovaly a zase mizely, stejně jako slova vyřčená v hněvu, pozorně naslouchal. Její život, přiznala mu víc než komukoliv jinému, víc než kdy přiznala sama sobě. Když skončila, sklonila hlavu, ne, on nebyl zrůda, to ona. Vstal, tak, a je konec, teď ji opustí. Ucítila dvě silné paže, objal ji a do vlasů šeptal něžná uklidňující slova. Po tvářích jim tekly slzy.
"Miluji tě, Faith." Vzal ji za ruku, na stůj položil pět dolarů, zvedli se a nenápadně se vytratili, spolu.
* * *
Napětí, akce, nebezpečí, krev a adrenalin, jak to milovala. Neexistovalo nic jiného co by ji tak … bavilo, jo zabíjení je prostě zábava. Podívala se na své ruce, zrovna včera si nalakovala nehty na černo, ošklivě se usmála na třesoucí se postavu před sebou. "Víš vůbec kdo jsem?" Nové město, nová místa, nové hračky. "Nee, já, já jsem nechtěl, vážně, to, to je určitě nějaký omyl…" Další nemrtvý hrdina. "Bla, bla, bla, tyhle stupidní kecy si nech od cesty. Teď ti položím pár nevinných otázek, když mi řekneš všechno co chci slyšet a nevynecháš žádnou maličkost, možná tě nechám odejít… vcelku." Na mladém upírovi bylo vidět, že má co dělat, aby se nezhroutil, ztěžka polkl. Založila ruce v bok a začala ho pomalu obcházet.
Oprášila se, vesele pohodila hlavou a zamířila na druhý konec města, noc teprve začíná a ona má tolik tipů na démoní kluby a bary i upíří hnízda a dva místní hřbitovy. Zkontrolovala obsah svého batůžku, několik obyčejných i oboustranných kolíků, pár nožů, svačina, troje magicky zpevněná pouta a lahvička svěcené vody a benzínu, spokojeně si ho přehodila přes rameno a k pasu znovu připjala meč.
* * *
Lehla si vedle něho do postele a opatrně se k němu přitulila.
"Hmmm ..." Zavrtěl se a slabě zasténal.
"To jsem já, Connore, jen klidně spi, jsi v bezpečí."
Otočil hlavu a chvíli pozoroval její nádhernou tvář, jemně vystouplé lícní kosti, drobnou bradu, velké hnědé oči a nádherně plné rty. "Je mi to líto, Faith, nechtěl jsem ti ublížit, ale jinak to nešlo."
Přivřela oči. "Moc jsi mi chyběl, měla jsem o tebe hrozný strach, kdyby se ti něco stalo, tak bych… "
Přerušil ji polibkem, "Já vím miláčku, ale už jsem tady, zpět v tvém náručí."
Stiskla mu ruku. "Navždy?" zašeptala bázlivě.
"Dokud mě u sebe budeš chtít." Usmála se na něj a pohladila ho po tváři.
"Navždy."
Opřel si hlavu o její rameno, "To zní jako plán, lásko."
Ráno potichoučku vstala a vyplížila se z pokoje. Nedlouho poté se bytem začala šířit vůně právě udělaných palačinek s jahodovou marmeládou a se skořicí. Po špičkách vklouzla do ložnice a položila tác vedle postele. Byl naprosto dokonalý, ze spánku zavětřil jako vlk, nevydržela to a rozesmála se.
"Co, co se děje?" Chvíli se kolem sebe nechápavě rozhlížel a pak si všiml připravené snídaně. Vděčně se na ni podíval a pak se pokusil posadit, marně. Rychle se k němu naklonila a pomohla mu, záda mu podložila měkkým polštářem a pohodlně se uvelebila vedle něj. Na klín si položila talíř s palačinkami a začala je krájet na malé kousky. Chvíli ji se zaujetím pozoroval.
"Víš krásko, tohle bych nejspíš zvládl i sám…"
Rozpustile na něj mrkla. "Neboj hrdino, předžvýkávat už ti to nebudu."
* * *
Nenáviděli je, nebylo v tom nic osobního, chovali by se stejně ke kterémukoli cizinci. Malá zapadlá vesnice, ještě před pár dny by ji ani nenapadlo, jak moc dokážou být tihle zaostalí farmáři nepříjemní. Odmítali s nimi jakkoliv komunikovat, a když chtěli ve zdejším krámku nakoupit nějaké konzervy a ovoce, tak jim zabouchli dveře přímo před nosem. Kdyby s ní nebyl Connor, tak by prostě vyrazila dveře a vzala si co potřebovala. Ale bylo tu něco, co jí neustále vrtalo hlavou, nemohla pochopit, proč si Connor vybral pro svatební cestu zrovna tohle místo. Sice tady bylo vážně nádherně, příroda, čistý zvuk, ticho a klid, tedy kromě místních "domorodců", ale…
"Sakra, je tu prostě nuda." Další dovolenou bude naštěstí vybírat ona, "Maui… jo příště jedeme na Maui."
Měla tak dvě hodiny, než se její miláček vrátí se zbytkem zásob. Malý srub, který si pronajali vypadal útulně, starý kamenný krb, krásně vyřezávaná manželská postel z bukového dřeva, dvě stará houpací křesla, protáhla se a spokojeně zavrněla, romantika jí sice moc neříká, ale tohle bylo naprosto perfektní, hlavně ta obrovská vana uprostřed místnosti.
Nemusela se dívat z okna, aby věděla, jak to venku vypadá. Hnusně! Už týden pršelo, skrze hustou clonu z mraků nepronikl ani jeden jediný sluneční paprsek, což pro zbytek party v LA znamenalo práci navíc. "Slunce není vidět, upírům je hej." Zdá se, že odjeli právě včas, ostatní si poradí i bez nich. Vyšla na zápraží a chvíli se mlčky mračila na celý svět, najednou se prudce zvedl vítr. Chtěla rychle vběhnout dovnitř, ale zakopla o práh, zapotácela se a spadla přímo do bahna. Vztekle zařvala, než se jí podařilo se postavit na nohy, byla celá mokrá a špinavá, práskla za sebou dveřmi a svlékla ze sebe zablácené oblečení. Ještě dodala pár neslušných slov na adresu nejrůznějších druhů démonů a bohů, zatímco napouštěla vanu a zapalovala svíčky, potřebuje si zvednout náladu, den jim nevyšel, tak si alespoň udělají pěkný večer.
* * *
V půl třetí ráno někdo zaklepal na dveře. Překulila se přes postel a zpod polštáře vytáhla nabitou pětačtyřicítku, chladný kov ji příjemně zastudil v dlani. Neslyšně se připlížila k oknu a potichu ho otevřela, zadní vrátka se vždycky hodí. Bušení na dveře nabíralo na intenzitě, teď už se "někdo" snažil dovnitř doslova probourat. Rychle naházela oblečení a zbraně do batohu a natáhla na sebe džíny a pomačkané černé tričko. Naposledy se rozhlédla kolem sebe, ne, na nic nezapomněla, špičkou boty strčila do hořící svíčky a přelezla parapet, díky bohu za požární žebříky.
Vosk se roztekl po podlaze, trvalo jen chvilku než se oheň dostal k malé cestičce ze střelného prachu, byť už je to zastaralý způsob, jak něco nechat vybuchnout, pořád patří ke nejúčinnějším a navíc se dá "načasovat". Příčky brala po třech a v duchu počítala, má přesně dvacet vteřin než se její teď už bývalý byt promění v ohnivé peklo. Ušklíbla se a zrychlila. Deset metrů nad zemí žebřík končil, utáhla popruhy batohu a seskočila.
Ohlušující výbuch ji zastihl přesně na rohu ulice, ohlédla se přes rameno, "Bum," přesně podle plánu. Zvolnila krok, zapnula mp3 přehrávač a dala si sluchátka do uší.
"We were born to be wild, we were born to be free,
we were born to fight, we were born to die,
once or at least twice, … that´s our destiny ..."
* * *
Zálibně pozorovala svůj odraz v zrcadle. Měla perfektně vypracované tělo, štíhlé, souměrné a pevné. A tak to už bude napořád, nikdy se to nezmění, usmála se a dlaněmi přejela po bocích. Bohyně pomsty. Měla na sobě přiléhavou kombinézu, která dokonale zakrývala celé její tělo, kromě hlavy, šíje a rukou. Na bocích byly čtyři kožená poutka na kolíky a na stehnech dvě o něco širší určené pro dýky. Kombinéza dělaná na zakázku sice stála pět set dolarů, ale rozhodně stála za to.
Lov začíná, prohlížela se v každé výloze, kterou míjela cestou na Saint Patrickův hřbitov. Dneska jí to vážně sekne, upíři se rozpadnou na prach jen ji uvidí. Něco ji upoutalo, vrátila se o pár kroků zpátky, bar... kulečník... zábava. Dnešní hlídku asi na pár hodin odloží.
Natáhla se na kulečníkový stůl a vystrčila zadeček na svého protihráče, vzít si dnes svůj černý kožený overal byl vážně skvělý nápad. Všichni chlapi v místnosti jí neustále objednávali pití, v kapse už měla něco málo přes třista dolarů a dalších dvacet měla na dosah. Ještě jeden šťouch a vyhraje, zase, nejspíš už tady porazila všechny chlapy, kteří v ruce ještě udrží tágo, pěkně jednoho po druhém. Někdo ji laškovně plácl přes zadek.
"Chyba," hrdelně zavrčela a a vší silou kopla za sebe, ozval se výkřik a pak dutá rána a zvuky praskajícího dřeva. Otočila se, nevysoký mladík, nejvýš tak dvacetiletý, ležel uprostřed rozpůleného stolu, držel se za bok a sténal. Rozhlédla se po přítomných hráčích a několika čumilech, "Někdo další si chce sáhnout? Ne? Tak hrajeme dál, pánové. Noc je ještě mladá a já potřebuji zaplatit nájem."
~ pokračování příště ~
* * *
Věřila mu celým svým srdcem, jak byla hloupá a naivní. Povzdychla si, myslela, že už to dávno skončilo, mýlila se. Vrátil se a s ním přišly i vzpomínky, které před lety zatlačila hluboko do své mysli, až tam, kde už je nemohla slyšet a cítit, všechna ta krev a křik. Zavřela oči a dlaněmi si zakryla uši: "Už ne, prosím, už ne..." Její hlas zanikl v temnotě noci. Nikdy mu to neměla dovolit, teď už je pozdě.
Říkal jí broučku, smutně se pousmála, deset let, už je to celých deset let, co jí tak někdo naposledy řekl. Tehdy k ní přišel, krásně se na ni usmál, vzal ji za ruku a odvedl k sobě domů. Ani ji nenapadlo se bát nebo snad klást odpor, na první pohled v ní vzbuzoval důvěru, vypadal tak "seriózně". Učil ji bojovat, zabíjet, číst, psát i milovat. A pak ji zradil.
"Tati?" Řekla mu tak jen jednou jedinkrát, když ji s naprosto nevinným výrazem ve tváři poslal do ringu bojovat s obrovským bodlinatým démonem. To bylo poprvé a naposled co se bála o svůj vlastní život. Celou tu osudnou noc vidí rozmazaně, jakoby v mlze, jen v útržcích, její mysl ani ona sama si to prostě nechce připomínat, ne vše. Trvalo to téměř sedm hodin, zabila každého, kdo se k ní přiblížil a ty, kteří se chtěli před jejím běsněním ukrýt nebo dokonce utéct. "Ach bože." Jediný koho nechala naživu, byl on, způsobil mladé Přemožitelce tolik bolesti a přesto ho nedokázala zabít. Smál se jí do očí. "Podívej se kolem sebe, broučku, krvavá lázeň, vykoupala jsi se v krvi svých nepřátel, v krvi mých nepřátel, už vidíš, co jsi zač? Zrůda! Moje malá ubohá zrůdička."
* * *
Mířila starobylou kovanou kuší přímo na jeho srdce, stála necelé dva metry od něho a z očí jí sršely blesky živené čirou nenávistí. "Udělal jsi chybu, poslední." Vzduch se pro lidské oko téměř nepostřehnutelně zavlnil, ocelová šipka na milimetr přesně našla svůj cíl. Vysoký pohublý muž bezvládně padl na chladnou zkrvavenou dlažbu. Chvěla se jí ruka, měla to udělat už před lety. "Nic z toho se nemuselo stát," po tváři jí stekla osamělá slza, setřela ji rukávem a sykla, zapomněla na to, že má obličej posetý šrámy, modřinami a drobnými řeznými rankami. Naposledy se podívala na neuvěřitelně rychle se rozkládající tělo a lhostejně pokrčila rameny, "Co se stalo, nelze odestát," bohužel.
* * *
Pohněvaně stiskla rty a pohlédla mu zpříma do očí. "Tohle už nikdy nezkoušej!"
Couvl o krok zpět, nasraná Přemožitelka, to by mu ještě scházelo. "Ano, má paní." Klekl si před ní a čekal na další rozkazy. Blbá kráva.
Napočítala do deseti, aby se trošku uklidnila a pak se znovu posadila do křesla. Co komu udělala, že musí pracovat s takovými idioty. Unaveně si povzdychla, "Zbývá nám už jen pár dní, než to vypukne. Do té doby chci mít vše připravené. Rozumíš?"
Neklidně se zavrtěl, "Ano, paní."
Starosta jí dal jasně najevo, co očekává, naprostou dokonalost. "Potřebujeme ještě pár obětí, tak se snaž. Jasné?" Přikývl. "A teď mi zmiz z očí!" Opřela se a přivřela oči, starosta je možná největší zloduch v Sunnydale, její nejoblíbenější, ale výběr zaměstnanců má opravdu hrozný, tedy s jednou malou výjimkou a tou je ona, jeho temná Přemožitelka.
* * *
Všechno se jí postupně vracelo, neustále před sebou viděla její tvář, tolik nenávisti, strachu a odhodlanosti, chtěla ji zabít a skoro se jí to podařilo. Proč se nedokáže probudit? To bude do konce svých dní prožívat stále znovu a znovu celý svůj život? Do prdele. Nejčerstvější vzpomínka, kterou má je, jak padá ze střechy, smála se, Buffy je stejná jako ona a obě to dobře věděly. Docela by ji zajímalo, jestli Angel zemřel. Nejspíš ne, Bé s tím svým gangem batolat určitě něco vymyslela. Jak jinak, někdo má prostě štěstí, rodinu, přátele, milence i sílu. Zatraceně, chtěla se pohnout, posadit se na posteli a vypadnout odsud. Moment, jak vlastně ví, že leží na posteli? Zamyslela se, na nemocniční posteli, je v nemocnici, cítila ten odporný pach sádry a léků. Co se jí to sakra stalo.
Zaslechla hlasy, "... probere se někdy? … Nevíme, má velmi těžká poranění hlavy a s největší pravděpodobností trvale poškozený mozek. Je mi to moc líto, pane starosto." Je tady, on si pro ni přišel. Ucítila letmý dotyk na tváři a pak ji někdo políbil do vlasů.
"Miluji tě, holčičko, nemusíš se bát, za tohle nám ta malá blonďatá děvka draze zaplatí." Snažila se pohnout, alespoň otevřít oči, ale nešlo to. V duchu vzlykla, opustil ji, odešel, jako každý, komu kdy věřila.
* * *
Zdálo se, že čas ubíhá stále rychleji a rychleji. Otřásla se a znovu vzala do ruky malý hranatý předmět. Co to sakra je? To kvůli něčemu tak prťavému strávila několik dní stopováním páru extra smradlavých Karlognů? Pro jednu malou "čert ví co to vlastně je" je teď zavřená v hnusné vlhké jeskyni? Rozzuřeně si přehazovala věcičku z ruky do ruky a přemýšlela, jak se dostat ven. "Ke všem magickým amuletům a artefaktům by měl být přiložen návod!" Vztekle nakopla ležící kámen a zavrčela, pak to zaslechla, ticho, žádná ozvěna, posvítila si zapalovačem tam, kde měl ten malý balvan teoreticky dopadnout, nebyl tam. Pomalu se přiblížila a chvíli zkoumala okolí, jedno místo jako by nějakým záhadným způsobem pohlcovalo světlo. Vzala několik menších kamínků a postupně je házela "dovnitř", ticho, zaostřila všechny lidské i přemožitelské smysly, ale stejně nic nezaslechla. "A máme tady vítěze," jinou cestu ven tu asi stejně nenajde, "Buď a nebo," zhluboka se nadechla a pak skočila do černého místa u stěny.
Jeskyně se propadla do země, která se nad ní sama uzavřela obrostla mechem a květinami, kolem dokola jen hustý temný les. S úlevou se nadechla čerstvého vzduchu, pach zatuchliny, bude ale stejně cítit ještě několik dní. Něco ji pálilo v dlani, artefakt. Zamračila se, tohle nevypadá dobře. Zavětřila, známá vůně, přikrčila se. "Lov začíná," jen těžko říct, kdo je kořistí a kdo lovcem.
Běžela s větrem o závod, z dlouhého tmavého copu jí vyklouzlo několik neposlušných pramenů a na zádech cítila studený pot. Všechno je špatně. Kličkovala mezi stromy, přeskakovala padlé kmeny, po pár kilometrech se zastavila a naslouchala zvukům lesa. Jak dlouho vlastně utíkala? "Před čím?!" Nevěděla, ale přemožitelský instinkt ji ještě nikdy nezklamal, musí dál.
Padla k zemi, to se nemělo stát, zavřela oči a čekala až jí zasadí smrtelný úder. Zbabělci, démoni ani upíři už nejsou to, co bývali, chovají se jako lidé, ubožáci. Zkřivila tvář bolestí a tělem jí projela křeč. Vzhlédla, dlouhá stříbrná čepel se ve svitu měsíce zaleskla, jejich vůdce byl nejvýše osm metrů od ní. Přeci tady nebudu ležet jako troska a čekat až mě zabije, pomyslela si, vztekle zařvala a znovu se postavila na nohy. "Pokud mám umřít, pak vás s sebou vezmu co nejvíc." Ignorovala proud krve, který jí vytékal z pravého stehna a zaujala bojový postoj. "Chcete si hrát? Dobře, budeme si hrát!" Kruh se kolem ní uzavřel, někteří z nich měli sekery, nože, zahlédla i katanu, jiní v rukou třímali těžké železné kyje nebo řetězy a biče. Cítila, jak se některá drobnější zranění hojí a hluboká rána na hlavě už pomalu přestávala krvácet. Na pár vteřin zaklonila hlavu, možná se jí to jen zdálo, ale hvězdy dnes zářily víc než kdy jindy, spokojeně se usmála, krásná noc pro umírání.
* * *
Lhostejným hlasem odpovídala na jejich idiotské otázky a doufala, že už to brzy skončí. Koho zajímá, jestli zabila pět nebo deset lidí? Vůbec nikoho. Všem jde jen o prachy, státnímu žalobci, jejímu obhájci, zaujaté porotě, znuděným přísedícím i tomu starému plesnivému soudci. Co tu vlastně dělá? Mohla by roztrhnout pouta a zabít je pěkně jednoho po druhém, a pak by vypadla, samozřejmě se slušnou zásobou nejrůznějších kreditek, naditých peněženek a šperků. Ušklíbla se, tihle lidé vůbec netuší, kdo je, kdyby jen věděli, že mezi sebou mají smrt… Ale teď už je to jedno, zvolila si jinou cestu.
Odevzdaně čekala na rozsudek, sama se šla udat, naprosto dobrovolně, to by jí snad mohli přičíst k dobru, "smáznout pár let". Soudce se na ni rádoby přísně podíval přes své hnusně červené brýle, no, soudě podle jeho povýšeného výrazu jí spíš několik let přidá. Na několik minut se ponořila do vzpomínek, slova kolem ní plynula a nechávala za sebou bláznivou barevnou stopu, usmála se, jak to říkal Angel? Odpuštění, jo to je ono, pěkná blbost, ale nechala ho při tom. Tak starý a přitom neuvěřitelně naivní. Odpuštění, ne o to jí vážně nejde, jediný důvod, proč tu stojí a čeká až se ti šílení chlápci v oblecích dohodnou na délce jejího trestu, jsou všechny ty hlasy a oči, každou noc ji pronásledují tváře dětí, mužů i žen, démonů a mágů, které zabila nebo umučila. Jsou jen dvě místa, kam za ní "svědomí", už si nemusí nic nalhávat, nemůže, Angelova chladná náruč a vězeňská cela.
Někdo s ní jemně zatřásl, "Faith, už je to tady, prober se," nepřítomně se rozhlédla kolem sebe, lidé vstávali a nadutý soudce právě odcházel zadními dveřmi. "Je konec?" Její drahý právník jí na okamžik pohlédl do očí, "Ano, konec pro příštích 44 let. Lituji, ale jinak to nešlo, zabila jsi příliš mnoho lidí."
Usmála se na něho a potřásla mu rukou, "Stejně díky za snahu."
* * *
Ještě před třemi roky, vždy když byla bouřka, vál silný vítr nebo se ulicemi proháněla vánice, by měla děsivé noční můry. Dřív by se stočila do malého rotřeseného klubíčka, schovala pod peřinu a tiše vzlykala nebo by si chtěla hrát na hrdinku a šla něco zabít, ale dnes… tolik se toho změnilo, má se o koho opřít. Ve spánku vypadal jako sladký andílek, neodolala a něžně ho políbila na čelo, zavrtěl sebou, ale neprobudil se. "Miluji tě," zašeptala mu do ucha a jemně ho kousla do odhaleného krku, něco nesrozumitelně zamručel, objal ji kolem ramen a přivinul k sobě, ne, teď už se před zlými sny a vzpomínkami neschovává, čelí jim, má svého ochránce. Voněl po čokoládě.
* * *
Seděli v malé zapadlé kavárničce a povídali si, on jí vyprávěl o svém dětství v cizí dimenzi, o tom, jak se učil zabíjet, démony, upíry i lidi, a také o své rodině, o té pravé i falešné, o lidech, které kdysi miloval i z duše nenáviděl. Řekl jí všechno, když mluvil o prvním setkání s "tátou", plakal. Táta, ani jeden z nich to slovo nikdy nepoužíval, bylo pro ně tak cizí a přece po něm oba toužili. Celou dobu ho držela za ruku a mlčela, Holtz, Angel a David, tři otcové, ale jen jeden z nich byl skutečný. Milovala ho celým svým srdcem, naklonila se k němu a něžně políbila na rty. "Tobě to nevadí? Jsem zrůda, syn dvou upírů, já..." přitiskla mu ukazováček na rty.
"Šššš, lásko, miluji tě a nic to nemůže změnit, chvíli mě teď poslouchej, budu ti vyprávět takový příběh..." Mluvila dlouho a potichu, vzpomínky se objevovaly a zase mizely, stejně jako slova vyřčená v hněvu, pozorně naslouchal. Její život, přiznala mu víc než komukoliv jinému, víc než kdy přiznala sama sobě. Když skončila, sklonila hlavu, ne, on nebyl zrůda, to ona. Vstal, tak, a je konec, teď ji opustí. Ucítila dvě silné paže, objal ji a do vlasů šeptal něžná uklidňující slova. Po tvářích jim tekly slzy.
"Miluji tě, Faith." Vzal ji za ruku, na stůj položil pět dolarů, zvedli se a nenápadně se vytratili, spolu.
* * *
Napětí, akce, nebezpečí, krev a adrenalin, jak to milovala. Neexistovalo nic jiného co by ji tak … bavilo, jo zabíjení je prostě zábava. Podívala se na své ruce, zrovna včera si nalakovala nehty na černo, ošklivě se usmála na třesoucí se postavu před sebou. "Víš vůbec kdo jsem?" Nové město, nová místa, nové hračky. "Nee, já, já jsem nechtěl, vážně, to, to je určitě nějaký omyl…" Další nemrtvý hrdina. "Bla, bla, bla, tyhle stupidní kecy si nech od cesty. Teď ti položím pár nevinných otázek, když mi řekneš všechno co chci slyšet a nevynecháš žádnou maličkost, možná tě nechám odejít… vcelku." Na mladém upírovi bylo vidět, že má co dělat, aby se nezhroutil, ztěžka polkl. Založila ruce v bok a začala ho pomalu obcházet.
Oprášila se, vesele pohodila hlavou a zamířila na druhý konec města, noc teprve začíná a ona má tolik tipů na démoní kluby a bary i upíří hnízda a dva místní hřbitovy. Zkontrolovala obsah svého batůžku, několik obyčejných i oboustranných kolíků, pár nožů, svačina, troje magicky zpevněná pouta a lahvička svěcené vody a benzínu, spokojeně si ho přehodila přes rameno a k pasu znovu připjala meč.
* * *
Lehla si vedle něho do postele a opatrně se k němu přitulila.
"Hmmm ..." Zavrtěl se a slabě zasténal.
"To jsem já, Connore, jen klidně spi, jsi v bezpečí."
Otočil hlavu a chvíli pozoroval její nádhernou tvář, jemně vystouplé lícní kosti, drobnou bradu, velké hnědé oči a nádherně plné rty. "Je mi to líto, Faith, nechtěl jsem ti ublížit, ale jinak to nešlo."
Přivřela oči. "Moc jsi mi chyběl, měla jsem o tebe hrozný strach, kdyby se ti něco stalo, tak bych… "
Přerušil ji polibkem, "Já vím miláčku, ale už jsem tady, zpět v tvém náručí."
Stiskla mu ruku. "Navždy?" zašeptala bázlivě.
"Dokud mě u sebe budeš chtít." Usmála se na něj a pohladila ho po tváři.
"Navždy."
Opřel si hlavu o její rameno, "To zní jako plán, lásko."
Ráno potichoučku vstala a vyplížila se z pokoje. Nedlouho poté se bytem začala šířit vůně právě udělaných palačinek s jahodovou marmeládou a se skořicí. Po špičkách vklouzla do ložnice a položila tác vedle postele. Byl naprosto dokonalý, ze spánku zavětřil jako vlk, nevydržela to a rozesmála se.
"Co, co se děje?" Chvíli se kolem sebe nechápavě rozhlížel a pak si všiml připravené snídaně. Vděčně se na ni podíval a pak se pokusil posadit, marně. Rychle se k němu naklonila a pomohla mu, záda mu podložila měkkým polštářem a pohodlně se uvelebila vedle něj. Na klín si položila talíř s palačinkami a začala je krájet na malé kousky. Chvíli ji se zaujetím pozoroval.
"Víš krásko, tohle bych nejspíš zvládl i sám…"
Rozpustile na něj mrkla. "Neboj hrdino, předžvýkávat už ti to nebudu."
* * *
Nenáviděli je, nebylo v tom nic osobního, chovali by se stejně ke kterémukoli cizinci. Malá zapadlá vesnice, ještě před pár dny by ji ani nenapadlo, jak moc dokážou být tihle zaostalí farmáři nepříjemní. Odmítali s nimi jakkoliv komunikovat, a když chtěli ve zdejším krámku nakoupit nějaké konzervy a ovoce, tak jim zabouchli dveře přímo před nosem. Kdyby s ní nebyl Connor, tak by prostě vyrazila dveře a vzala si co potřebovala. Ale bylo tu něco, co jí neustále vrtalo hlavou, nemohla pochopit, proč si Connor vybral pro svatební cestu zrovna tohle místo. Sice tady bylo vážně nádherně, příroda, čistý zvuk, ticho a klid, tedy kromě místních "domorodců", ale…
"Sakra, je tu prostě nuda." Další dovolenou bude naštěstí vybírat ona, "Maui… jo příště jedeme na Maui."
Měla tak dvě hodiny, než se její miláček vrátí se zbytkem zásob. Malý srub, který si pronajali vypadal útulně, starý kamenný krb, krásně vyřezávaná manželská postel z bukového dřeva, dvě stará houpací křesla, protáhla se a spokojeně zavrněla, romantika jí sice moc neříká, ale tohle bylo naprosto perfektní, hlavně ta obrovská vana uprostřed místnosti.
Nemusela se dívat z okna, aby věděla, jak to venku vypadá. Hnusně! Už týden pršelo, skrze hustou clonu z mraků nepronikl ani jeden jediný sluneční paprsek, což pro zbytek party v LA znamenalo práci navíc. "Slunce není vidět, upírům je hej." Zdá se, že odjeli právě včas, ostatní si poradí i bez nich. Vyšla na zápraží a chvíli se mlčky mračila na celý svět, najednou se prudce zvedl vítr. Chtěla rychle vběhnout dovnitř, ale zakopla o práh, zapotácela se a spadla přímo do bahna. Vztekle zařvala, než se jí podařilo se postavit na nohy, byla celá mokrá a špinavá, práskla za sebou dveřmi a svlékla ze sebe zablácené oblečení. Ještě dodala pár neslušných slov na adresu nejrůznějších druhů démonů a bohů, zatímco napouštěla vanu a zapalovala svíčky, potřebuje si zvednout náladu, den jim nevyšel, tak si alespoň udělají pěkný večer.
* * *
V půl třetí ráno někdo zaklepal na dveře. Překulila se přes postel a zpod polštáře vytáhla nabitou pětačtyřicítku, chladný kov ji příjemně zastudil v dlani. Neslyšně se připlížila k oknu a potichu ho otevřela, zadní vrátka se vždycky hodí. Bušení na dveře nabíralo na intenzitě, teď už se "někdo" snažil dovnitř doslova probourat. Rychle naházela oblečení a zbraně do batohu a natáhla na sebe džíny a pomačkané černé tričko. Naposledy se rozhlédla kolem sebe, ne, na nic nezapomněla, špičkou boty strčila do hořící svíčky a přelezla parapet, díky bohu za požární žebříky.
Vosk se roztekl po podlaze, trvalo jen chvilku než se oheň dostal k malé cestičce ze střelného prachu, byť už je to zastaralý způsob, jak něco nechat vybuchnout, pořád patří ke nejúčinnějším a navíc se dá "načasovat". Příčky brala po třech a v duchu počítala, má přesně dvacet vteřin než se její teď už bývalý byt promění v ohnivé peklo. Ušklíbla se a zrychlila. Deset metrů nad zemí žebřík končil, utáhla popruhy batohu a seskočila.
Ohlušující výbuch ji zastihl přesně na rohu ulice, ohlédla se přes rameno, "Bum," přesně podle plánu. Zvolnila krok, zapnula mp3 přehrávač a dala si sluchátka do uší.
"We were born to be wild, we were born to be free,
we were born to fight, we were born to die,
once or at least twice, … that´s our destiny ..."
* * *
Zálibně pozorovala svůj odraz v zrcadle. Měla perfektně vypracované tělo, štíhlé, souměrné a pevné. A tak to už bude napořád, nikdy se to nezmění, usmála se a dlaněmi přejela po bocích. Bohyně pomsty. Měla na sobě přiléhavou kombinézu, která dokonale zakrývala celé její tělo, kromě hlavy, šíje a rukou. Na bocích byly čtyři kožená poutka na kolíky a na stehnech dvě o něco širší určené pro dýky. Kombinéza dělaná na zakázku sice stála pět set dolarů, ale rozhodně stála za to.
Lov začíná, prohlížela se v každé výloze, kterou míjela cestou na Saint Patrickův hřbitov. Dneska jí to vážně sekne, upíři se rozpadnou na prach jen ji uvidí. Něco ji upoutalo, vrátila se o pár kroků zpátky, bar... kulečník... zábava. Dnešní hlídku asi na pár hodin odloží.
Natáhla se na kulečníkový stůl a vystrčila zadeček na svého protihráče, vzít si dnes svůj černý kožený overal byl vážně skvělý nápad. Všichni chlapi v místnosti jí neustále objednávali pití, v kapse už měla něco málo přes třista dolarů a dalších dvacet měla na dosah. Ještě jeden šťouch a vyhraje, zase, nejspíš už tady porazila všechny chlapy, kteří v ruce ještě udrží tágo, pěkně jednoho po druhém. Někdo ji laškovně plácl přes zadek.
"Chyba," hrdelně zavrčela a a vší silou kopla za sebe, ozval se výkřik a pak dutá rána a zvuky praskajícího dřeva. Otočila se, nevysoký mladík, nejvýš tak dvacetiletý, ležel uprostřed rozpůleného stolu, držel se za bok a sténal. Rozhlédla se po přítomných hráčích a několika čumilech, "Někdo další si chce sáhnout? Ne? Tak hrajeme dál, pánové. Noc je ještě mladá a já potřebuji zaplatit nájem."
~ pokračování příště ~
pěkný blogísek!!Moc se vydaříl i obsah je zajimavý!