close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Flashback 5

26. září 2009 v 23:30 | Dyki |  Temné
FLASHBACK
Postavy: Faith
Časové období: Nezařaditelné


Stála nad propastí a hlavou se jí honily tisíce myšlenek, jedna bolestnější než druhá, skočit a zemřít nebo se otočit a vrátit se do světa, který ji už tak dávno zavrhl stejně jako ona sama sebe. Stačilo by tak málo, jediný krok, rozpřáhnout ruce a letět. Po zkrvavených tvářích jí stékaly slané slzy, třásla se, ne nočním chladem, ale hrůzou.
"Nikdy to neskončí ..." Kousla se do rtu, co se to zní vlastně stalo, je jako stroj. "Zabij nebo budeš zabit," řídila se jen svým dokonalým instinktem, srdce, duši a mysl zatlačila hluboko do podvědomí, tak hluboko, že si už nebyla jistá, zda ještě existují. Možná že ne, Přemožitelka je přece z části démon. Smutně se pousmála, vzpomněla si na starý deník svého prvního pozorovatele, který četla po jeho smrti. "Zdrojem esence síly, moci a života Přemožitelky je její podstata démona, součást těla, ducha a mysli." Opakovala si ta slova stále dokola, nechtěla uvěřit, když pochopila a přijala jejich skutečný význam, zhroutila se. Několik týdnů nevycházela z bytu, skoro nejedla ani nepila a nebýt její "esence" nejspíš by to nepřežila.
Vlasy jí volně padaly na ramena a po rukou stékaly kapičky teplé krve, zlostně zaťala pěsti, už není malá holka a nenechá se ovládnout, nikým a ničím. Vzhlédla k nočnímu nebi a zakřičela, "Nevzdám se! Slyšíte mě?! Nikdy se nevzdám!" Vzlykla. "Nemůžu..."

* * *

Dokonale sterilní prostředí, vybledlé bílo-modré stěny, chlad a neuvěřitelně hnusné kafe. Bože, jak nesnášela špitály. Všechny byly úplně stejné, místo kam lidé přichází zemřít, ať už to trvá pár minut nebo let. Jen tahle jediná nemocnice pro ni má zvláštní význam, bytostně ji nenávidí.
"Pojď ke mně malá, neboj se, jak se jmenuješ?" Dívala se před sebe a nereagovala. "Sestro, dejte jí něco na uklidněnou a zůstaňte s ní než zařídíme převoz její matky."
Někdo ji vzal jemně za ruku a odváděl chodbou pryč, pryč od maminky!
"Neee! Maminko!" Vtrhla se jim a vrhla se k zakrváceným nosítkům, zabořila obličej do rudobílého prostěradla a křečovitě se držela kovových madel. Ucítila slabé píchnutí, ještě chvíli se snažila vzdorovat, ale pak ji uchopily dvě silné ruce.
"Maminko, odpusť, odpusť mi ..." naposledy se dotkla matčiny zahalené tváře.

* * *

Obezřetně se rozhlížela kolem sebe, každá tvář jí připadala známá, vrazila ruce do kapes a snažila se vypadat pokud možno nenápadně. Několik sester se na ni podezíravě podívalo, ale ona se tu vyznala, a tak se jim bez větších problémů ztratila, potichu vklouzla do jedné z šaten a vypůjčila si bílý doktorský plášť. Vykoukla ze dveří, z nemocničního personálu neviděla nikoho, zavřela za sebou dveře, hra začíná.

Najít pokoj 323 bylo těžší než čekala, přede dveřmi stáli dva po zuby ozbrojení muži a uvnitř budou nejméně dva další. Chvíli je sledovala, tihle dva nebudou problém, sáhla do vnitřní kapsy pláště, injekční stříkačka byla na svém místě. Spokojeně kývla hlavou a se sebevědomým úsměvem vykročila ke strážcům. Oba jako jeden muž vytáhli zbraně a namířili je na ni. Podívala se jim přímo do očí a zašeptala několik latinských slov. Chvíli čekala, nehýbali se.
"Schovejte zbraně." Poslechli ji na slovo, ušklíbla se, za tohle musí Willow poděkovat.

Na první pohled nevypadal zrovna nebezpečně, vlastně ani na druhý. Náhle otevřel oči, překvapeně zamrkala a couvla. Neměl být v těžkém kómatu?! Sakra, upřeně ji pozoroval, každičký její pohyb. Někde se stala zatraceně velká chyba. Přistoupila blíž k jeho lůžku a chvíli si ho prohlížela. Měl krásné velké tmavě zelené oči, lehce vystouplé lícní kosti, římský nos a plné rty. Kdyby nebyl tak bledý a pohublý… potřásla hlavou a zahnala dotěrné myšlenky, má tady práci, sakra!
Po tváři mu stekla slza, přivřel oči a dech se mu nepatrně zrychlil. Bože, on má strach. Nevěřícně na něho pohlédla.
"Jednou toho budu nejspíš litovat," naklonila se k němu a zašeptala, "zabil jsi je?"
Téměř neznatelně přikývl. Povzdychla si. "Moc mi to neusnadňuješ, krasavče." Ještě jednou si prohlédla pokoj, ne, nezanechala po sobě žádné stopy. Ostatně jako vždy.

* * *

Zamilovaně si ho prohlížela, v obleku vypadal perfektně, seděl mu jako ulitý. Byl tak strašně roztomilý, jak se mračil na všechny okolo a neustále se ošíval a vrtěl, krejčí vypadal uštvaně, ale kupodivu stále ještě neztratil trpělivost. Její přítel kolem sebe vrhal vražedné pohledy a tiše klel. Snažila se tvářit vážně, ale při pohledu na poskakujícího Connora, který se všemožně pokoušel uhýbat před barevnými špendlíky, to prostě nešlo. Ohnal se po neodbytném mužíkovi s jehelníčkem a zavrčel na něj. Faith to nevydržela a rozesmála se, ale rychle si zakryla ústa dlaní a dělala, že kašle. Krejčí se na ni zoufale podíval, hledal podporu a pomoc, slitovala se nad ním.
"Miláčku," Connor se na ni ohlédl, ten výhružný podtón v jejím hlase nemohl neslyšet, "stůj chvíli klidně ať může tady pan Johnson dokončit svou práci." Krásně se na něj usmála, vyzývavě si olízla rty a zavlnila se v bocích. "A když budeš hodný kluk dostaneš lízátko..."

* * *

Sykla bolestí a pevně zavřela oči. Ze stínů se znovu ozval on.
"Moje malá sladká Faith. Ještě pořád mi nechceš nic říct?" Na kratičkou chvíli se odmlčel a pak dodal, " to je dobře drahá, moc dobře."
Na rozřezaných zádech cítila studený pot, už s ním tady dole byla zavřená dost dlouho na to, aby z jeho hlasu dokázala poznat, co ji čeká. Znovu.
Přešel k ní a objal ji kolem zakrváceného pasu, cítila, jak se jí o lýtko otřel jeho dlouhý plášť.
"Jsi tak nádherná, Přemožitelko, krásná jako sama smrt."
Otřásla se odporem i hrůzou a pokusila se od něho odtáhnout, jak nejdále jí to řetězy dovolovaly.
Vztekle zavrčel a přitáhl si ji, "nakonec tě zlomím, Faith, vždycky dostanu to, co chci, a já chci tebe a to, co máš tady," ukázal na její čelo a políbil ji do vlasů. "Patříš jen mě, jsi moje."
Zakousl se jí do krku, její krev chutnala jako božská ambrosie, slastně přivřel oči a něžně ji k sobě přivinul. Chvíli vzdorovala, ale rychle slábla a brzy již bezmocně ležela v jeho náručí a ztěžka dýchala. Zvedl hlavu a olízl si rudé rty. "Ještě ne má temná krásko." Pustil její bezvládné tělo na zem, uhodila se hlavou o kamennou dlažbu. Ve dveřích se na okamžik zastavil a zašeptal: "Pošlu k tobě čaroděje, dej mu vzpomínky, které potřebuji a ještě dnes tě nechám zemřít."

* * *

Hrála si se starobylým Marautským mečem a čekala. Měsíc byl právě v úplňku a na vlhké trávě v parku vytvářel tajemné stříbrné obrazce a symboly. Neodolala, zabodla zbraň do země a lehla si na záda, nádherná červencová noc. Zvedla ruku a potichu si přeříkávala názvy jednotlivých souhvězdí, času měla víc než dost.
"Fénix," ukazováčkem se pomyslně dotýkala zářivých hvězd. "Jeřáb," v křoví několik kroků od ní něco zlomilo větvičku. Vyskočila na nohy a zavolala na příchozího domluvené heslo, ticho, postavila se do bojového postoje. Ze shluku keřů vyběhly dvě kočky, uklidnila se, pohledem ještě jednou zkontrolovala nejbližší okolí a znovu se uvelebila v trávě. Našla co hledala, nejzářivější bod na obloze, Achernar, spokojeně se usmála a pokračovala ve vyjmenovávání souhvězdí, "Eridanus," než napočítala všech jeho dvaceti tři hvězd, usnula.

Probudil ji psí štěkot, promnula si oči a poněkud dezorientovaně se posadila. Na východě se objevily první sluneční paprsky, začínalo svítat. "Zatraceně!" Postavila se a rozhlédla se kolem sebe, nikde nikdo. "Tak za tohle mě Giles asi zabije." Sklesle vytáhla meč ze země a pomalu se vydala domů. Nešťastně si povzdychla, když si představila to minimálně dvouhodinové pozorovatelské kázání, které ji nepochybně čeká.

Po hodině a půl nervózního přecházení sem a tam už byla opravdu hodně "podrážděná". Dobrá, musela si přiznat, že za ten včerejší spací úlet si to zaslouží, ale tak sakra, mohl by přeci přijít taky jednou včas! Je Přemožitelka a ne nějaký poskok! Vztekle nakopla ležící kámen, trefila náhrobek. Přišla blí. "S láskou a nadějí milované dceři Lilith, nechť se nám stejná vrátíš zpět." Dost divný nápis, ještě chvíli si ho prohlížela, ale ze zamyšlení ji vytrhl chraplavý hlas.
"Ztratila ses kočičko?"
Otočila se s kolíkem v ruce. "Můžeš hádat."
"Víš zlatohlávku, jsou věci, které opravdu nechceš vědět, věř mi." Ošklivě se na něj usmála a vycenila zuby.
Zrudl vzteky a vyštěkl na ni: "A proč bych ti měl věřit, děvko?!"
Na chvíli se zamyslela. "Taky pravda…"
Velká rohatá hlava dopadla s odporným žuchnutím na dlažební kostky, sehnula se k němu a krásnou zlatou dýkou mu vydloubla všechny čtyři oči. "Měl jsi pravdu, nedá se mi věřit."

* * *

Začínala ji bolet chodidla, měla je do krve sedřená, ale to nebylo to nejhorší, zdaleka ne. Sníh. To byl skutečný problém, jestli nechce přijít o prsty nebo dokonce o nohy, musí se odsud co nejrychleji dostat pryč. Kdyby ji znovu chytil, tak už nedokáže odolávat moc dlouho, ne mučení v kombinaci s magií, nevědomky se roztřásla. Zaslechla křupnutí větvičky, rychle se otočila, koutkem oka zahlédla podlouhlý stín, Jeho vlkodlačí mazlíček. "Do prdele."

Prodírala se hustým křovím, větve ji šlehaly do rukou a obličeje a zanechávaly po sobě dlouhé hluboké šrámy, ale bolest téměř nevnímala, popoháněl ji strach a zoufalství. Ji, Vyvolenou, Přemožitelku, které se bojí celý démoní svět. Prudce zastavila. A dost, co tady vlastně dělá? Zaťala ruce v pěst a zhluboka se nadechla, přece ji nevyděsí nějaký hnusný přerostlý vořech a jeden šílený upír. Přikrčila se a zaposlouchala do zvuků lesa, její vidění se poměrně rychle přizpůsobilo okolnímu šeru, ticho jako v hrobě, ušklíbla se. Obezřetně se rozhlížela kolem sebe, zorničky zúžené do úzké čárky, a tiše vyčkávala. Role se právě obrátily, Přemožitelka byla na lovu.

* * *

Mrštila světle modrým hrnkem o stěnu, střepy se rozletěly po celé místnosti, několik ji zasáhlo do do obličeje a zanechalo po sobě dlouhý krvavé šrámy. Chtěla ze sebe vykřičet všechnu nenávist a zlost, ale nesměla. Za jakýkoliv projev slabosti by draze zaplatila. Chvíli prudce oddychovala a pokoušela se uklidnit, adrenalin v krvi povážlivě stoupl a ona neměla daleko k výbuchu. Pomalu se otočila ke svým pěti společníkům, mladí upíři před jejím pohledem vyděšeně couvli, ani jeden z nich nechtěl být tím, na kom si šílená Přemožitelka vybije vztek.
Opřela čelo o chladnou stěnu a odpočívala, už si ani nevzpomínala, kdy měla čas jen sama na sebe. Nutně potřebovala volno, alespoň pár dní bez všemožných problémů a neschopných tupých démonů. Kéž by je mohla všechny zabít, do jednoho. Zlostně zírala na malého pavouka, který visel na pavučině přímo před ní. Nesnáší nepořádek. Pěstí udělala díru do stěny, přesně tam, kde ještě byl před pár vteřinami drobný osminohý tvoreček.

Stála na střeše a jemný vánek jí příjemně ovíval tvář. Nádherná noc pro lov. Za sebou zaslechla kroky, vytáhla ze zadní kapsy kalhot dřevěný kolík a s připravenou zbraní se otočila čelem k příchozímu. Starosta nadzdvihl obočí. "Ale copak, copak? Snad mě nechceš probodnout, zlatíčko?"
Ruka jí klesla k pasu a ona se na něj omluvně se na něj usmála. "Promiň, jsem kapku… nervózní."
Došel až k ní a něžně ji pohladil po vlasech. "Já vím, holčičko." Přivinul ji k sobě a pevně ji objal. "Já vím."

* * *

Neklidně se převalovala v posteli a něco si pro sebe nesrozumitelně mumlala. Chvíli ji pozoroval a přemýšlel, jestli ji má probudit nebo ne, byla tak nádherná, náhle slabě vykřikla a z úst jí vytekl pramínek krve. Rychle s ní zatřásl, mluvil na ni pak i křičel, ale ona se stále neprobírala. Opatrně ji nadzdvihl a sedl si za ní tak, aby se její hlava opírala o jeho levé rameno. Jednou rukou ji něžně hladil po vlasech, zatímco druhou nervózně vyťukával číslo nemocnice.
"Miláčku, prosím," na čele se jí otevřela stará rána, vyděšeně sledoval, jak krásná mladá žena v jeho náručí začíná krvácet z nejrůznějších míst po celém těle. Cítil, že má tričko nasáklé krví, její krví.
"Ne, lásko, prober se!" Položil ji na postel a snažil se provizorními obvazy zastavit nejsilnější krvácení, ale bylo to k ničemu. Plakal, křičel, šeptal jí slova lásky, ale ona spala dál. Vypadala jako kdyby se utkala s celou pekelnou dimenzí.
"Prosím, zůstaň tu se mnou..." Držel její drobnou ruku ve své dlani a naslouchal jejímu rychle slábnoucímu tepu. Umírala.

* * *

Stála na hřbitově a sledovala, jak do země spouštějí krásnou vyřezávanou rakve z ebenového dřeva. Byla opravdu krásná, po stranách jemné květinové ornamenty a na vrchu velká kytice bílých růží. Lidé okolo se tvářili nešťastně a postarší žena v černých krajkových šatech tiše štkala. Černovlasý muž po jejím boku ji ochranitelsky držel kolem ramen, ale nedíval se na rakev, díval se přímo na ni, skrze ni. Jakoby tam vůbec nebyla. Zasmála se a zamávala mu, nadzdvihl obočí a udělal krok směrem k ní, všechno najednou zmizelo, vdova i se svým mrtvým mužem, byla hluboká noc, jen měsíc slabě ozařoval čerstvě vykopaný hrob. Vzhlédla k nebi a chvíli tiše pozorovala tu nádheru.
"Je to krása, že?" Otočila se a tam ho znovu spatřila, muž z pohřbu. Smutně se na ni usmál a pokynul jí rukou ať ho následuje. Nepřemýšlela proč, prostě za ním šla. Dovedl ji k polorozpadlému náhrobku a ukázal na něj. "To je i tvůj osud."
Sklonila se, aby si mohla přečíst nápis na kameni. "Buffy Anne Summers," překvapeně se podívala na svého průvodce.
"Je čas odejít, Faith."

Vzepjala se, cítila, jak z ní pomalu vyprchává život, ale ona stále vzdorovala. "Ne, prosím, já nechci zemřít, ne teď."
Stál nad ní a čekal. "Nebraň se, Faith, nemůžeš to změnit."
Už neměla ani sílu udržet oči otevřené a poslouchala tlukot vlastního srdce, stále pomalejší a slabší. Ještě chvíli a bude po všem, bez boje. Po tváři jí stekla slza, zašeptala: "Miluji ..."
Už jen pár minut a na její místo nastoupí další Přemožitelka, v duchu se rozesmála, vlastně nenastoupí… všechny jsou Přemožitelky, to staré proroctví už neplatí. Poslední úder, poslední nádech.
"Nemůžeš to změnit, Faith… poddej se tomu."

* * *

Pevně k sobě tiskl její tělo, hodiny možná i dny, čas už nic neznamenal. Líbal ji do vlasů a něžně ji hladil po zádech, kolébal se ze strany na stranu a plakal, postel byla nasáklá její krví. Otevřel oči a podíval se na ni, mrtvá, přitiskl své rty na její, byla pryč.

* * *

Prudce otevřela oči, tohle není skutečné. Podívala nahoru na muže nad sebou.
"Překvapení, už jsem to změnila," postavila se na nohy a setřásla ze sebe kousky hlíny. Cítila, jak se její rány rychle zacelují a spokojeně si přejela dlaněmi po bocích. "Svůj osud si určuji sama." Vyskočila z hrobu, a zavrčela. "Braň se, mám to ráda..."

* * *

Plakala a nemohla přestat, stočila se do malého klubíčka a zavřela oči. Bolelo to. Zklamala, ale koho vlastně? Starostu, Buffy a Scoobies, samu sebe? Nevěděla jak dál, už neměla důvod bojovat a pro co žít. Možná by tady mohla zůstat navěky, schoulená ve voňavém seně, které ji příjemně hřálo a zvuky jedoucího vlaku ji pomalu uspávaly. Nikomu chybět nebude, žádní přátelé ani rodina, nic ji v tomhle cizím světě nedrží. Smutně se pousmála a rukávem setřela několik slz. Netrvalo to dlouho a unavená Přemožitelka usnula.

Vyskočila na nohy a zmateně se rozhlížela kolem sebe, pak si vzpomněla. Perfektní plán na zničení té malé blonďaté mrchy a starostovo povýšení, boj v jejím nádherném apartmá, bolest, pád a tma. Klesla na kolena a objala se pažemi, další záblesk, smradlavá nemocnice, mrtvý démon, starostův dárek. Kolébala se ze strany na stranu a mumlala si pro sebe, chtěla zapomenout, vymazat posledních pár dní.
"Jsem děvka."
Před očima viděla mladého zamilovaného muže, Riley, Buffyin armádní pejsek, cítila jeho dlaně na svém těle, na jejím těle. Potřásla hlavou.
"Nic se nestalo, nic se nestalo..." zašeptala. Očima nervózně těkala po svém nákladním "kupé", byli všude, démoni i lidé. Slyšela je všechny, křik a pláč, i šílený smích, na jazyku cítila nasládlou chuť krve. "Nejsem zrůda, nejsem, nejsem ..." Vstala a chtěla je zastavit. "Nechte mě být!" Několikrát naprázdno udeřila do vzduchu, rozplynuli se. Znovu se rozplakala, dobře věděla, že se vrátí.

Celé hodiny nehnutě seděla na špinavé podlaze vagónu a přemýšlela, meditovala a pomalu umírala. Tlukot jejího srdce se zpomalil na minimum a jediné co nasvědčovalo tomu, že stále ještě žije, byly její oči, které v pravidelném rytmu měnily barvu z černé přes tmavě modrou až k bílé. Dostala se do hlubokého transu. Její mysl se rozletěla světem, chladný vítr ze severu, červený písek i slaná mořská voda, byla vším a ničím zároveň, žila.
Nebyla sama, věděla, že na ni čeká Ona. Smrt i život přestaly existovat, byla ztracená v temnotě, nahá a bezmocná jako malé dítě. Ale nebyla sama, cítila přítomnost něčeho známého, náhle ji oslepilo prudké sluneční světlo, stála na poušti. Měla tolik otázek, ale nebyla si jistá, zda na ně chce odpovědi, bála se jich. První Přemožitelka ji obcházela v malém kruhu a tiše vrčela. Faith k ní natáhla ruku, ale pak si to rozmyslela. Stály naproti sobě a pozorně sledovaly každičký pohyb té druhé, drobná bledá tmavovláska s rysy řecké bohyně a ebenově černá dívka oděná ve zvířecí kůži, měly čas, všechen čas světa.

První Přemožitelka zařvala, vrhla se na ni a sekla ji dlouhými drápy do ramene. Faith měla co dělat, aby se udržela na nohou. Bojovaly dlouho, hodiny, dny možná i týdny, nevěděla. Každý úder, kop i blok měl své vlastní kouzlo, přesně dané místo, bylo to jako tanec, tanec se smrtí. Pak ji První Přemožitelka znovu zasáhla, tentokráte do tváře a srazila ji na zem. Rozkročila se nad mladou Přemožitelkou a dívala se jí do očí.
"Nastal tvůj čas, sestřičko." Faith prudce zvedla hlavu, oči jí ztmavly a krev, která na její krásné tváři tvořila tenké rudé linie se jí začala vpíjet zpět do kůže.
"Ne." Kopla První Přemožitelku do břicha tak silně, že odlétla několik metrů daleko. Pomalu vstala a přešla k ležící postavě, chytila ji za hrdlo a zvedla do vzduchu. "Nikdy mě nemůžeš porazit. To já jsem Vyvolená. Ty jsi mrtvá a zapomenutá, vrať se odkud jsi přišla, tohle je můj život," zavrčela a odhodila ji od sebe. Pak se k První Přemožitelce obrátila zády a vydala se směrem do pouště. Po několika krocích, se ale zastavila, pootočila hlavu a zašeptala: "A ještě něco, už nikdy mi neříkej sestřičko."

Dostala strašnou chuť na míchaná vajíčka se slaninou a kozím sýrem. Jak dlouho už vlastně nejedla? Připadalo jí to jako celé týdny, dobrá, ve skutečnosti to byly nejvýše tři dny, ale její žaludek jí dával celkem jasně najevo, že další hladovění nepřipadá v úvahu. Rozhodně ne. Vykoukla z otevřených dveří vlaku, stromy a keře se jí před očima měnily v zelenou šmouhu, zatočila se jí hlava a ona si musela rychle sednout. Když se uklidnila, zkontrolovala obsah malého batůžku, pár kusů oblečení, zubní kartáček, tři kříže, svěcená voda, zrcátko, dýka a její oblíbená tmavě rudá rtěnka. Přikrčila se u dveří a snažila se odhadnout ten správný moment, kdy vyskočit ven a pokud možno se příliš nezranit. Počítala do deseti a pak se odrazila. Dopadla do vysoké trávy, v pravém rameni něco křuplo, sykla bolestí. "Ups."

* * *

Zastavila se u eskalátoru a nejistě přešlápla z nohy na nohu, možná to nebyl tak dobrý nápad vracet se sem. Když ji Buffy spatřila, začala nadšeně poskakovat a mávat na ni jako šílená. Nevědomky couvla a narazila na Connora, jemně ji vzal kolem ramen a popostrčil vpřed.
"Jsem tu s tebou, lásko, neboj se, spolu to zvládneme."
Chytila se ho za ruku, zvedla hlavu a vydala se vstříc staronové budoucnosti.
Zůstala stát několik kroků od svojí "rodiny". Na Buffyině tváři se zalesklo pár slz, Spike se tvářil naprosto nevzrušeně, jako vždy, ale poznala, že ji taky rád vidí, Ilyria na ni jen kývla a dál si zvědavě prohlížela rozlehlou letištní halu. Angel… z jeho obličeje nedokázala vyčíst vůbec nic, ale po jeho boku stála Willow, ne moment, to přeci není možné.
Connor si všiml jak ztuhla, a tak do ní jemně strčil. "Lásko, prober se."
Zmateně se na něj podívala. "Jo jasně," otočila se zpět k ostatním. "Ehm… ahoj."
Blonďatá přemožitelka se k ní vrhla jako první a prudce ji objala. "Dobře, že už jsi zpět."
Faith zalapala po dechu. "To je sice pěkný, Bé, ale… kyslík." Stisk povolil a obě ženy se rozesmály.
Připadala si jako ve snu, Angel a Connor, teprve teď, když je viděla spolu, si uvědomila, jak jsou si podobní. Stejné oči, úsměv, gesta i tajemný výraz. Oba je milovala, jen každého jinak a přece stejně. Otec a syn. Jediní dva muži, kteří v ni věřili. Pomalu přišel až k ní.
"Faith," chvíli se na sebe jen dívali.
"Angele."
Přivinul ji k sobě a políbil do vlasů. "Moc jsi nám všem chyběla."
Znovu cítila jeho vůni, slastně přivřela oči a nechala se unášet vzpomínkami. Vyrušilo je nenápadné zakašlání, usmáli se na sebe, minulost zůstane minulostí. Odstoupila od něj, Connor ji k sobě majetnicky přitáhl a zašeptal jí do ucha. "Na vlastního otce bych sice žárlit neměl, ale nějak si nemůžu pomoct."
Pohladila ho po tváři. "Nemáš důvod žárlit, miláčku, víš, že patřím jen tobě."
Její pozornost znovu přitáhla čarodějčina kopie. Mladá rusovláska se na ni plaše usmála a podala jí ruku. "Ahoj, já jsem Willow." Na tak drobnou a na první pohled křehkou osůbku, měla malá zrzka poměrně silný stisk, Faith chvíli ohromeně studovala dívčiny rysy, konečky prstů se letmo dotkla její tváře.
"Vypadáš stejně jako ona, myslím čarodějka, jsi jí neuvěřitelně podobná." Dívka se jí zpříma podívala do očí, jako by se jí dívala přímo do duše, Přemožitelka se zachvěla.
"Taky si myslím, Faith."

~ pokračování příště ~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
KLIKEJTE
DragonadoptersDragonadoptersDragonadopters