FLASHBACK
Postavy: Faith
Časové období: Nezařaditelné
Vyskočila a zachytila se okraje střechy, lehce se vytáhla nahoru a rychle přeběhla na druhou stranu. "Do háje." Někde se stala chyba, sousední dům byl ale moc daleko na to, aby tam přeskočila jen tak, bez rozběhu. Pohledem si přeměřila vzdálenost, bylo to nejmíň deset metrů. Podívala se pod sebe a trochu se jí zatočila hlava. V dálce zaslechla vytí, byli jí v patách. Udělala několik kroků zpět, zhluboka se nadechla a vyrazila.
Byl to skvělý pocit, všechno jako by bylo zpomalené, vnímala svůj let do nejmenších podrobností, svět se na chvíli zastavil a ona zůstala viset nad pomyslnou propastí mezi dvěma domy. Na jeden jediný kratičký okamžik se cítila naprosto volná. Adrenalin zaplavil celé její tělo. Dopadla do podřepu. "Skvělý."
Po žebříku vylezla do pátého patra a loktem vyrazila zářivě žluté okno, sklo se vysypalo do dovnitř, což Faith naprosto vyhovovalo, aspoň si jí dole na ulici nikdo nevšimne, čím méně pozornosti vzbudí, tím lépe. Prolezla skrz prázdný rám a na druhé straně vrazila do průhledné zástěny, ta se celá zakymácela a pak s obrovským rachotem spadla na zem. Přemožitelka ztuhla. "Do hajzlu." Plán zůstat tiše jako myška se právě změnil v zdrhej jak nejrychleji můžeš.
Na chvíli ji zachvátila panika, cestou, kterou přišla, se vrátit nemůže, těch mrtvých démonů v baru na rohu si už určitě někdo všiml a teď slídí v ulicích. A navíc musí najít ten stupidní kámen. "Sakra!" Rozhlédla se po pokoji. "Sakra!" Už jí nezbývalo moc času, do svítání musí být zpátky v centru, aby stihli udělat ten rituál. Uklidnila se a vrhla se k zásuvkám, někde to tady prostě musí být, čarodějčino lokalizační kouzlo přeci určilo tenhle pokoj, a to několikrát!
Prohledala už celý pokoj a pořád nic. Vztekle kopla do vyřezávané komody a ta rozpadla na dva kusy, v tom jí to došlo, poslední místo kam se ještě nedívala. Začala systematicky demolovat dřevěný nábytek, po pár minutých pokoj vypadal jako po útoku šíleného dřevorubce. Zastavila se před nádhernou postelí z dubového dřeva. "Tebe bude škoda." Pak ale pokrčila rameny a rozštípala ji na třísky. Konečně. Nadšeně zavýskla a zvedla plochý černý kámen, Jasconiovo srdce. Tak a teď rychle pryč.
Běžela chodbou, nohy jí podkluzovaly na hladkých kamenných dlaždicích, rukama se dotýkala stěn a snažila se najít nějakou odbočku nebo dveře. Po tvářích jí stékaly slzy bolesti smíchané s její vlastní krví, nohy necítila, měla je poseté mokvavými boláky, které při každém kroku znovu a znovu praskaly. Zakopla o vystouplý kámen a upadla na zem, ošklivě si narazila loket a kolena. Cítila, jak se jí otevřelo několik hlubokých ran na zádech, hedvábná košile se jí lepila na nahé tělo a při každém dotyku s kůží jí způsobovala další a další bolest. S vypětím všech sil se zvedla a opřela se o chladnou stěnu. Musela jít dál, už byla tak blízko, teď to nemohla vzdát.
* * *
Celý den probíhal jako každý jiný, ranní mazlení, sprcha, dopolední mazlení, papírování, oběd, práce, hlídání malých Sil, večeře a pak hlídka s Connorem. Ale něco nebylo v pořádku, cítila to v kostech. Všichni se tvářili tak nějak divně. Něco se určitě dělo a ji štvalo pomyšlení, že je nejspíš jediná, kdo neví o co jde.
Našla si nejvýhodnější pozici pro první výstřel, první i poslední, má jen jeden. Adrenalin už pomalu zaplavoval celé její těla, na tváři se jí rozlil spokojený výraz, pod tlakem se jí pracovalo nejlíp. Uvelebila se na stromě tak, aby dobře viděla na protější budovu, třípatrovou vilu v románském stylu. Pověsila si kuši na jednu z nejbližších větví a vytáhla svačinu, tousty se slaninou a albánským sýrem.
Právě odbila půlnoc a Faith si připadala poněkud hloupě, jak sedí na stromě s toustem v ruce a šípy v klíně. Zazvonil jí mobil, leknutím upustila svačinu.
"Co je sakra?" vyštěkla do telefonu. "To jsem já zlato, ehm, ty máš špatnou náladu?"
Unaveně si povzdychla. "Ne lásko, jen se moje voňavá večeře právě rozprskla na silnici. Děje se něco?" Na druhém konci zaslechla šepot. "No, víš, Will znovu dělala to lokalizační kouzlo a přišla na to, že se spletla, takže se můžeš sbalit a vrátit se domů." Faith naštvaně nakrčila nos. "To si ze mě děláš legraci? Chceš mi říct, že sedím několik hodin na stromě, pro nic za nic?!"
Přehodila si batoh na druhé rameno a potichu otevřela dveře, ostatní už nejspíš spí, tak proč je budit. Cestou sem vychladla, splést se přeci může každý, i Zrzka. Najednou ji oslepilo světlo, "Všechno nejlepší, Faith." Zmateně mžourala na své přátele, všude kolem ní poletovaly barevné balónky a na stěnách visely papírové řetězy. Asi se zbláznila nebo spí. Jo, spí, tohle je její nová noční můra. Zdvihla hlavu, ze stropu visel obrovský transparent s nápisem "Krásné narozeniny, Fatih." Usmála se. Tak takhle to je.
Connor ji jemně vzal za ruku, naklonil se k ní a zašeptal, "Nahoře mám pro tebe ještě jedno překvapení." Zvědavě na něj mrkla, ale to už se k ní hrnula šílená Buffy miluji narozeninové oslavy s dalším dárkem a potutelným úsměvem.
"A tenhle ten si taky musíš rozbalit, je ode mě a od Spika, myslím, že se ti bude líbit." Nedočkavě roztrhla světle modrý obal s růžovými proužky a otevřela malou krabičku, pouta.
Ilyria se neklidně zavrtěla v křesle a zamračila se. "Tohle je normální? Nemohli bychom je třeba zavřít do sklepení nebo je alespoň rozdělit? Ty nechutné zvuky, které vydávají, se opravdu nedají poslouchat."
Spike na ni mrkl. "No můžeš to zkusit, modrásku, jestli jsi ochotná čelit rozvášněné Přemožitelce a upířímu synáčkovi. Já bych to být tebou neriskoval."
Kráska v těsném overalu z bílé kůže si povzdychla a zapnula televizi. Zrovna dávali její oblíbený pořad, reklamy.
* * *
Seskočila na zem a hned se odkulila do stínu, ležela mezi odpadky a nedýchala, dokázala zadržet dech na dvě minuty, doufala, že to bude stačit. Tmavě rudý démon s modře pruhovanou tváří a lopatovitýma rukama s dlouhými černými drápy byl jen pár kroků od ní, neviděl ji, respektive neviděl pohyb vzduchu, tak typický pro lidi. Vztekle zavrčel a začal přehazovat popelnice z jedné strany na druhou. Pomalu jí docházel kyslík, nutně se potřebovala nadechnout. Mohutný Arsgrak zařval, byl vyhladovělý a jeho potrava mu unikla, naposledy zavětřil a rozhlédl se kolem, nikde nikdo, otočil se a vrátil se zpět do městské kanalizace.
Jakmile za ním zapadl poklop, Faith ze sebe shodila popelnici, která ji trefila přímo do obličeje a nejspíš jí přerazila nosní kost, a vrávoravě se postavila. Chvíli lapala po vzduchu a pak se vydala na dlouhou cestu domů. Ten parchant ji pěkně prohnal, až na druhý konec města. Zakopla o nějakou krabici a ošklivě si vymkla kotník.
"Do prdele práce už taky." Tak špatný večer už dlouho neměla.
* * *
"Šťastné a Veselé," řekla Faith dnes už asi popadesáté a vykouzlila na tváři krásný úsměv. Jakmile ale jak za rodiči jedné z nových Přemožitelek zapadly dveře, začala nadávat na všechny svátky a ze všeho nejvíc na ty zatracené Vánoce.
"Nevím jak vy, ale mě se do té hnusné zimy vážně vůbec nechce." Buffy jako obvykle protestovala proti Vánočnímu hlídkování a Spike s Connorem jí horlivě přizvukovali.
"No tak, miláčku, dnes zůstaneme pěkně doma, zatopíme v krbu a uděláme si hezký večer, co ty na to?" Když blonďatý upír viděl Faithin výraz rychle dodal. "No a zítra ráno vyrazíme na lov, najdeme si nějaké pěkné upíří hnízdo a pobavíme se. Ale dneska se prostě nikam nejde, tečka, přehlasovali jsme tě. Hm?"
Odevzdaně přikývla a stulila se Connorovi do náručí, vlastně jí to vůbec nevadilo, za jeden klidný večer se svět určitě nezhroutí. Objala svého milence kolem krku a začala mu do ucha špitat nemravná slovíčka. Po pěti minutách se nenápadně zvedli a odešli nahoru. Spike se ušklíbl a přitáhl si k sobě Buffy. "A co my mazlíčku? Nepůjdeme dělat to co oni?"
* * *
Zastavila se u vchodu do staré polorozpadlé kobky, linul se z ní neuvěřitelný zápach, znechuceně nakrčila nos, byly chvíle, kdy chtěla být úplně normální člověk, jako právě teď. "Co jsem komu udělala?!" Na ni vždycky zůstane ta nejhnusnější práce, smradlavý démon Adamastor, jako by tenhle řecký slizák nemohl zůstat doma a žrát lidi pěkně v teple Jižní Evropy.
Zalapala po dechu, měla pocit jako by se jí v tom zatuchlém vzduchu zatočila hlava, opřela se čelem o chladivou zeď a snažila se znovu najít ztracenou rovnováhu. To byl smrad. Příště ona bude hlídat ty malé hajzlíky a Buffy si bude užívat tenhle extra silný odér.
* * *
Drobná dívenka seděla na zemi zády opřená o budovu městské nemocnice. Dlouhé zplihlé vlasy ji zakrývaly uslzenou tvář. Pozorovala svoje ruce, za nehty měla bláto a krev. Pršelo. Nenáviděla déšť, nenáviděla svět, nenáviděla sebe. V tmavě hnědých očích se jí zračila bolest, bolest větší než je malé dítě schopné unést. Ale ona nebyla tak úplně člověk, to dnes pochopila, bylo v ní něco nelidského, je v ní smrt.
Stará paní, která se při chůzi opírala o krásně vyřezávanou hůl, si všimla prochladlé holčičky, přešla ulici a sklonila se k tomu malému uzlíčku neštěstí.
"Ztratila ses děvenko? Kdepak máš maminku?" Faith pomalu zvedla hlavu, žena sebou trhla, udělala krok zpět a chytila se za srdce. Zachvátila ji panika, otočila se zády k dítěti s černýma očima a zalapala po dechu.
Celé hodiny čekala na odpověď, na nějaký náznak nebo alespoň malinkaté znamení. Nic. Pak jí to došlo, žádný Bůh neexistuje, maminka se spletla. Maminka, to slovo jí do očí vehnalo slzy, setřela je rukávem a pomalu vstala, byla celá prokřehlá a promáčená a měla strašný hlad. Rozhlédla se kolem sebe, nikde nikdo, jen v dálce zaslechla houkat sanitku. Smutně se podívala na osvětlenou vstupní halu nemocnice, určitě byla příjemně vytopená. Povzdychla si, strčila ruce do kapes a vydala se na cestu domů, vlastně už to nebyl domov, ale momentálně jediné místo, kam může jít.
* * *
Polodémon se neklidně zavrtěl v křesle. Bylo mu jasné, že šílenou Přemožitelku nesmí nijak rozzlobit, protože to by ho taky mohlo stát život. Přemýšlel, kdo ho asi prásknul, pyšnil se přeci tím, že nemá nepřátele, tedy kromě Přemožitelek a jejich pomocníků. Byl přesvědčený, že v démoním světě není nikdo, kdo by se mu chtěl mstít a najednou tohle, bláznivá ženská, která se vyžívá v mučení.
"Takže, řekněme, že je tu někdo, kdo ví, jak se dostat do jednoho tajemného sídla, kde vězní jednu moji dobrou známou. Osobně si myslím, že by mi to ten někdo měl hodně rychle vyklopit, trpělivost není mou silnou stránkou, brutalita ano. Rozumíme si?" Chlapík se zlatavou kůží kývl a ještě víc se přikrčil. Blondýnka se spokojeně usmála a znovu ho kopla do žeber.
* * *
Bezmocně sklopila hlavu, dlouho už další mučení nevydrží, celé tělo měla jako v jednom ohni, rány ji pálily a kvůli ostnatému drátu, kterým jí obtočili ruce, pas a nohy se jí neustále znovu a znovu otevíraly. Olízl jí tvář, zachvěla se odporem a strachem.
"Patříš mě, Přemožitelko, tvoje tělo i život jsou jen a jen v mých rukou. Brzy budu mít i tvou duši a mysl. A pak… sama víš, co se stane." Přitiskl se k ní a zakousl se jí do krku. Po tváři jí stekla osamělá slza. Neměla sílu vzdorovat. Pil dlouho.
* * *
Ženě bylo něco málo přes čtyřicet a ve tváři měla bezstarostný úsměv. Faith ji sledovala už dobrou hodinu a zatím se nic nedělo. Vysoká brunetka o ní buď věděla anebo to byla prostě jen obyčejná ženská na nákupech. Ať tak nebo tak, přemožitelka se příšerně nudila, prolezla s tou potencionální Skulgothokou snad už deset butiků a několik obchodů se spodním prádlem. "Kolik může jedna ženská potřebovat kalhotek?!"
Vyškrábala se na nohy a rozkašlala se, musela se chytit stolu, aby znovu neupadla. Všude kolem byl kouř a spodek dveří u olizovaly plameny. Mělo ji to napadnout, normální člověk, by takovou túru po obchodech nemohl vydržet. Přitiskla si na ústa kapesník a dokulhala k oknu, patnáct metrů. "Sakra." Podceňovat potencionální nepřátele se nevyplácí. Se zlomenou nohou to bude tvrdý dopad. Loktem rozbila sklo.
Chvíli ležela bez hnutí na zemi a snažila se popadnout dech, plíce ji pálily a v očích ji štípal prach a saze. Bolelo ji celé tělo a s hrůzou si uvědomila, že si zlomila i levou ruku a nejspíš roztříštila rameno.
* * *
Přistoupila k jejím dveřím, už to byly tři hodiny, co na ně naposledy klepala.
"Ťuk, ťuk, Buffy?" Žádná odezva, jako by to nečekala. Zkusila to ještě jednou. "No tak, Bé, nemůžeš tam přeci být zavřená celou věčnost." Povzdychla si, starší Přemožitelka měla vždycky výdrž, jak rád říkal Spike, naprosto ve všem, zlomyslně se ušklíbla.
"No, tak já jdu, asi se půjdeme se Spikem pobavit na hlídku, znáš to, trošku se rozehřát." Netrvalo to ani deset vteřin a Buffy s trucovitým výrazem vyšla z pokoje a vyplázla na ni jazyk.
Otevřela dveře dokořán a vyšla na balkón. Hvězdy na nebi jasně zářily jako už dlouho ne, opřela se o zábradlí a zadívala se noční LA. Zezadu k ní přistoupil Connor a pevně ji objal.
"Miluju tě, Faith." Spokojeně zavrněla a opřela si hlavu o jeho hruď. Jemně ji kousl do ucha.
* * *
Do večera se mu podařilo zjistit jen velice málo informací. Přemožitelka jeho vpádům do vzpomínek neustále vzdorovala, už nevěděl, jak jinak zlomit, měl poslední možnost, zabít ji a pokusit se zachytit její zmučenou duši, ale to jeho zaměstnavatel výslovně zakázal. Chvíli přešlapoval na místě a přemýšlel jak dál, na stolku před ním ležely desítky nejrůznějších nástrojů, od chirurgických pomůcek až po sůl. V očích mu blýsklo, malý muž si zamnul ruce, dostal nápad.
Děti křičely, ale čaroděj si toho vůbec nevšímal. Zvedl ruku s malým kladívkem pobitým stříbrnými hřeby a rozdrtil sedmiletému chlapci druhý palec. Dítě se vzepjalo bolestí a vydalo ze sebe nelidský výkřik, pak omdlelo bolestí. Faith stekla po tváři slza, chtěla otočit hlavu, ale bránila jí v tom speciální kovová konstrukce, kterou jí její věznitel ráno přišrouboval přímo k lebce. Musela se dívat až do konce.
Ve stínech stál vysoký muž a sledoval ji, neunikl mu jediný její pohyb, jediný sten. Když jeho poskok mučil už třetí dítě a Přemožitelka stále mlčela, vztekle zavrčel a vrhl se k ní. Několikrát ji udeřil do obličeje a do žaludku, ale ona nevydala ani hlásku a jen se na něj nenávistně dívala. Otřel si zakrvavené ruce do bílého ručníku a pozoroval ženu před sebou. "Máš opravdu tuhý kořínek, má drahá, ale oba dobře víme, že jen oddaluješ nevyhnutelné, podvol se mi."
Prudce k němu zdvihla oči a zasyčela. "Zabiju tě."
Rozesmál se, ale když spatřil barvu jejích očí, mimoděk couvl, byla černá, jakoby pohlcovala světlo, z jejího pohledu čišel hlad a čistá nenávist. Vzal ji za bradu a políbil ji na čelo.
"Nikdy se odsud nedostaneš, má temná krásko, ne živá, ne s duší."
* * *
Nevrle na něj zavrčela. "Moc jsem toho dnes nenaspala, takže si dej pozor na jazyk." Po očku se na ni podíval, opravdu vypadala unaveně, pod očima sice neměla tmavé kruhy, ale každý její pohyb byl pomalý a vláčný, na Přemožitelku. Seděli vedle sebe v autě a čekali, oba byli naštvaní, pořád se nic nedělo. Několikrát se ji pokusil přimět, aby si s ním povídala, ale ona ho vždy odbyla, a tak v autě v naprostém tichu strávili dlouhých pět hodin.
Zaslechl šramot, podíval se na svoji nevrlou společnici a nadzdvihl obočí. Faith se na něj nechápavě podívala.
"Co je?"
Kývl směrem k domu, který celou noc hlídali.
"No co je, sakra?"
Spike si povzdychl a zavrtěl hlavou. "To snad není ani možný, přemožitelko, abys byla tak strašně natvrdlá a nevšímavá, v tom baráku naproti někdo je!" Faith zmateně zamrkala,
"Cože? Jak to víš?" Blonďatý upír na chvíli zavřel oči a v duchu počítal do sta,. "To mi snad děláš naschvál," pak ukázal na sebe. "Upír vzpomínáš? Dokonalý sluch."
Nechal ji dál sedět v autě s tím, že by mu stejně jen překážela, něco na něj zasyčela, ale on se jen ušklíbl a zmizel ve tmě. Práskne ho Buffy, je drzý, tak ať si ho zkrotí, kapitána Peroxida. Zahlédla jeho stín u vchodových dveří, musela uznat, že byl opravdu dokonalý lovec, každý jeho pohyb vyzařoval klid a zároveň vzrušení z akce. Tak počkat, přece nenechá všechnu legraci jen jemu. Potichu, jako kočka, vyklouzla z černé Hondy a vyrazila stejným směrem jako před chvílí Spike.
Už měla ruku na klice, když za sebou zaslechla nějaký šramot, otočila se, ale poslední co viděla byla pěst v kožené rukavici. Pak se jí zatmělo před očima a ona omdlela.
"Sakra, nevím, co se stalo, měla na mě čekat v autě," Connor vyskočil a vrhl se na upíra. "Cože měla?! Ona?! Zbláznil ses?!" Spike se vysmekl z mladíkova sevření a odstrčil ho od sebe.
"Jo, přece si s sebou do akce nebudu brát naprosto vyčerpanou přemožitelku, kterou by dokázalo přemoct i malé dítě!"
Angel položil svému synovi ruku na rameno a jemně ho vtlačil zpátky do křesla.
"Jak to myslíš, Spiku? Byla snad zraněná?"
Blonďatý upír si vyndal cigaretu a zapálil si. "Ne, krev jsem necítil, ona byla prostě jen… strašně unavená. Řekla mi, že se v noci moc nevyspala, ale to tady mladej ví asi líp než já."
Buffy se postavila do čela stolu. "Takže já to teď shrnu," odkašlala si. "Faith unesli, nevíme kdo nebo proč, ale rozhodně to měli dost dobře naplánované. Tihle naši záhadní únosci jsou navíc zatraceně dobří v magii a nezanechávají po sobě stopy." Otočila se na zrzku po své levici. "Will, vysvětlila bys nám teď prosím, jak Faith zbavili její síly?"
* * *
Ložnice byla pohodlně vybavená, ale i tak z ní čišela sterilní a neosobní atmosféra hotelového pokoje. Nikdo tady nebyl doma. Ani v pokoji pro hosty ani v žádné z jiných místností, nebylo nic co by nasvědčovalo lidské přítomnosti, tenhle dům byla jedna velká lež. Představení, které pro ně někdo přichystal. Ale kdo, sakra? Otočila se na muže po svém boku,, zamyšleně se díval na postel a na rtech mu pohrával jemný úsměv.
"Connore? Našel jsi něco?" Podíval se jí do očí, v těch jeho spatřila touhu.
"Ta postel vypadá pohodlně, nevyzkoušíme ji?"
Natáhla se a nalila si vodu do vysoké sklenice. Měla strašnou žízeň. Otočila se na spícího muže vedle sebe a něžně ho políbila na čelo. Měl nádherné rysy, jemně vystupující lícní kosti, plné měkké rty a roztomile rozcuchané kaštanově hnědé vlasy. Vypadal přesně jako jeho otec, jen byl prostě jiný a hlavně patřil jen jí. Milovala ho celou svou bytostí, nikdy by nevěřila, že je schopna tak hlubokého a silného citu, ale on v ní probudil mnohem víc než jen touhu a vášeň, díky němu v sobě našla lásku. Zavrtěl se a položil ruku na místo, kde ještě před chvílí ležela Faith. Nenašel ji, něco zamumlal a přes tvář mu přeběhl stín, rychle se k němu přitiskla, aby se neprobudil a on ji pevně objal. Usmála se a položila si hlavu na jeho rameno.
* * *
Na rohu Šesté a devětadvacáté si odmávla taxíka. Řidič mluvil lámanou angličtinou, ale nakonec pochopil, kam má jet. Rovně. Svlékla si promočenou bundu a z batohu vyndala suchý bleděmodrý kašmírový svetr. Upletla si cop a rty přejela leskem na rty. Chvíli se prohlížela v taxikářově zpětném zrcátku a pak se uvelebila se na zadním sedadle a opřela čelem o chladivé sklo zadního okénka. Vypadá jako studentka nebo třeba asistentka nějakého ředitele. Rozhodně na sebe nebude strhávat moc pozornosti. Přesně to potřebovala, být pokud možno nenápadná, protože zase utíká, jako vždy, když svoje problémy nemůže vyřešit kolíkem do srdce.
Šla do kavárny, aby se nasnídala, už večer se těšila na čerstvé koblížky s jahodovou marmeládou a čokoládový koláček s tvarohovým krémem. Nakoukla sklem dovnitř a mlsně se olízla, usměvavá pekařka právě ze zadní místnosti přinesla čerstvé vanilkové rohlíčky, ještě se z nich kouřilo. V tomhle městě se jí líbilo. Měla tady pronajatý malý dvoupokojový byt a o pár ulic dál krásný velký hřbitov. Rozhodla se,že tady zůstane jak dlouho to jen bude možné.
* * *
Opatrně ji držel ve svém náručí, byla tak křehká, připadala mu jako rozbitá porcelánová panenka. Pomalu ji položil na postel a pod hlavu jí dal měkký hedvábný polštářek. Z koupelny si přinesl lékárničku, ručníky, dezinfekci a pár hojivých mastí. Když ji konečně vysvlékl z těch roztrhaných hadrů co měla na sobě, rozplakal se. Každý kousek její kůže byl pokrytý nejrůznějšími boláky, otevřenými ranami, krvavými podlitinami a krvavými strupy. Zaťal ruce v pěst, za tohle mu Indigo draze zaplatí. Něžně ji vyčistil všechny rány a celé tělo namazal speciální směsí z měsíčku, aloe a mločí krve. Za celou tu dobu, co ji omýval a obvazoval rány, se neprobrala, dokonce ani když jí z chodidel vytahoval dlouhé trny. Políbil ji na čelo a přikryl prostěradlem.
"Ano, Buffy, mám ji. Ne, nevím, kde ji drželi, ale nějak se jí podařilo mu utéct." Odmlčel se. "Možná to nepřežije."
Blondýnka na druhém konci města křečovitě svírala telefon. "Jak to myslíš, Connore? Jak je jí?" Zamávala na přicházejícího Spika a přikryla sluchátko dlaní. "Rychle svolej ostatní, Connor našel Faith.
"Buffy? Haló, no tak, jsi tam?"
Zhluboka se nadechla. "Jo, jsem tady, řekni mi, kde teď jste, okamžitě za vámi přijedeme." Zavěsil. "Connore? Connore?!"
Proseděl u ní den a noc, vyměňoval jí obvazy, měnil zakrvavené povlečení a pořád na ni mluvil. Jednou si dokonce myslel, že mu lehce stiskla ruku, ale nejspíš se mu to jen zdálo. Snažil se do ní dostat trochu polévky, ale bezvýsledně. Shrnul jí vlasy z čela.
"Neopouštěj mě, lásko, prosím, zůstaň tu se mnou." Věděl, že mu neodpoví, nemohla, bojovala svou vlastní bitvu. Nezbývalo mu než čekat. Teď už to bylo jen na Faith.
* * *
Zvedla hlavu a podívala se na svou rodinu, svoje přátele, stáli na kopci a bez pohnutí hleděli vstříc přicházející armádě démonů, poslední Šampióni. Bok po boku budou bojovat, bok po boku zemřou. Cítili to všichni. Connor jí jemně stiskl ruku a zašeptal: "Miluji tě."
Podívala se mu do těch jeho krásných oříškových očí. "Taky tě miluju, Connore."
Venku se schylovalo k bouři, nebe se zatáhlo těžkými černými mraky a v dálce oblohu křižovali dlouhé klikaté blesky. Zachvěla se. Už to začalo. Další apokalypsa.
~ pokračování příště ~
Byl to skvělý pocit, všechno jako by bylo zpomalené, vnímala svůj let do nejmenších podrobností, svět se na chvíli zastavil a ona zůstala viset nad pomyslnou propastí mezi dvěma domy. Na jeden jediný kratičký okamžik se cítila naprosto volná. Adrenalin zaplavil celé její tělo. Dopadla do podřepu. "Skvělý."
Po žebříku vylezla do pátého patra a loktem vyrazila zářivě žluté okno, sklo se vysypalo do dovnitř, což Faith naprosto vyhovovalo, aspoň si jí dole na ulici nikdo nevšimne, čím méně pozornosti vzbudí, tím lépe. Prolezla skrz prázdný rám a na druhé straně vrazila do průhledné zástěny, ta se celá zakymácela a pak s obrovským rachotem spadla na zem. Přemožitelka ztuhla. "Do hajzlu." Plán zůstat tiše jako myška se právě změnil v zdrhej jak nejrychleji můžeš.
Na chvíli ji zachvátila panika, cestou, kterou přišla, se vrátit nemůže, těch mrtvých démonů v baru na rohu si už určitě někdo všiml a teď slídí v ulicích. A navíc musí najít ten stupidní kámen. "Sakra!" Rozhlédla se po pokoji. "Sakra!" Už jí nezbývalo moc času, do svítání musí být zpátky v centru, aby stihli udělat ten rituál. Uklidnila se a vrhla se k zásuvkám, někde to tady prostě musí být, čarodějčino lokalizační kouzlo přeci určilo tenhle pokoj, a to několikrát!
Prohledala už celý pokoj a pořád nic. Vztekle kopla do vyřezávané komody a ta rozpadla na dva kusy, v tom jí to došlo, poslední místo kam se ještě nedívala. Začala systematicky demolovat dřevěný nábytek, po pár minutých pokoj vypadal jako po útoku šíleného dřevorubce. Zastavila se před nádhernou postelí z dubového dřeva. "Tebe bude škoda." Pak ale pokrčila rameny a rozštípala ji na třísky. Konečně. Nadšeně zavýskla a zvedla plochý černý kámen, Jasconiovo srdce. Tak a teď rychle pryč.
Běžela chodbou, nohy jí podkluzovaly na hladkých kamenných dlaždicích, rukama se dotýkala stěn a snažila se najít nějakou odbočku nebo dveře. Po tvářích jí stékaly slzy bolesti smíchané s její vlastní krví, nohy necítila, měla je poseté mokvavými boláky, které při každém kroku znovu a znovu praskaly. Zakopla o vystouplý kámen a upadla na zem, ošklivě si narazila loket a kolena. Cítila, jak se jí otevřelo několik hlubokých ran na zádech, hedvábná košile se jí lepila na nahé tělo a při každém dotyku s kůží jí způsobovala další a další bolest. S vypětím všech sil se zvedla a opřela se o chladnou stěnu. Musela jít dál, už byla tak blízko, teď to nemohla vzdát.
* * *
Celý den probíhal jako každý jiný, ranní mazlení, sprcha, dopolední mazlení, papírování, oběd, práce, hlídání malých Sil, večeře a pak hlídka s Connorem. Ale něco nebylo v pořádku, cítila to v kostech. Všichni se tvářili tak nějak divně. Něco se určitě dělo a ji štvalo pomyšlení, že je nejspíš jediná, kdo neví o co jde.
Našla si nejvýhodnější pozici pro první výstřel, první i poslední, má jen jeden. Adrenalin už pomalu zaplavoval celé její těla, na tváři se jí rozlil spokojený výraz, pod tlakem se jí pracovalo nejlíp. Uvelebila se na stromě tak, aby dobře viděla na protější budovu, třípatrovou vilu v románském stylu. Pověsila si kuši na jednu z nejbližších větví a vytáhla svačinu, tousty se slaninou a albánským sýrem.
Právě odbila půlnoc a Faith si připadala poněkud hloupě, jak sedí na stromě s toustem v ruce a šípy v klíně. Zazvonil jí mobil, leknutím upustila svačinu.
"Co je sakra?" vyštěkla do telefonu. "To jsem já zlato, ehm, ty máš špatnou náladu?"
Unaveně si povzdychla. "Ne lásko, jen se moje voňavá večeře právě rozprskla na silnici. Děje se něco?" Na druhém konci zaslechla šepot. "No, víš, Will znovu dělala to lokalizační kouzlo a přišla na to, že se spletla, takže se můžeš sbalit a vrátit se domů." Faith naštvaně nakrčila nos. "To si ze mě děláš legraci? Chceš mi říct, že sedím několik hodin na stromě, pro nic za nic?!"
Přehodila si batoh na druhé rameno a potichu otevřela dveře, ostatní už nejspíš spí, tak proč je budit. Cestou sem vychladla, splést se přeci může každý, i Zrzka. Najednou ji oslepilo světlo, "Všechno nejlepší, Faith." Zmateně mžourala na své přátele, všude kolem ní poletovaly barevné balónky a na stěnách visely papírové řetězy. Asi se zbláznila nebo spí. Jo, spí, tohle je její nová noční můra. Zdvihla hlavu, ze stropu visel obrovský transparent s nápisem "Krásné narozeniny, Fatih." Usmála se. Tak takhle to je.
Connor ji jemně vzal za ruku, naklonil se k ní a zašeptal, "Nahoře mám pro tebe ještě jedno překvapení." Zvědavě na něj mrkla, ale to už se k ní hrnula šílená Buffy miluji narozeninové oslavy s dalším dárkem a potutelným úsměvem.
"A tenhle ten si taky musíš rozbalit, je ode mě a od Spika, myslím, že se ti bude líbit." Nedočkavě roztrhla světle modrý obal s růžovými proužky a otevřela malou krabičku, pouta.
Ilyria se neklidně zavrtěla v křesle a zamračila se. "Tohle je normální? Nemohli bychom je třeba zavřít do sklepení nebo je alespoň rozdělit? Ty nechutné zvuky, které vydávají, se opravdu nedají poslouchat."
Spike na ni mrkl. "No můžeš to zkusit, modrásku, jestli jsi ochotná čelit rozvášněné Přemožitelce a upířímu synáčkovi. Já bych to být tebou neriskoval."
Kráska v těsném overalu z bílé kůže si povzdychla a zapnula televizi. Zrovna dávali její oblíbený pořad, reklamy.
* * *
Seskočila na zem a hned se odkulila do stínu, ležela mezi odpadky a nedýchala, dokázala zadržet dech na dvě minuty, doufala, že to bude stačit. Tmavě rudý démon s modře pruhovanou tváří a lopatovitýma rukama s dlouhými černými drápy byl jen pár kroků od ní, neviděl ji, respektive neviděl pohyb vzduchu, tak typický pro lidi. Vztekle zavrčel a začal přehazovat popelnice z jedné strany na druhou. Pomalu jí docházel kyslík, nutně se potřebovala nadechnout. Mohutný Arsgrak zařval, byl vyhladovělý a jeho potrava mu unikla, naposledy zavětřil a rozhlédl se kolem, nikde nikdo, otočil se a vrátil se zpět do městské kanalizace.
Jakmile za ním zapadl poklop, Faith ze sebe shodila popelnici, která ji trefila přímo do obličeje a nejspíš jí přerazila nosní kost, a vrávoravě se postavila. Chvíli lapala po vzduchu a pak se vydala na dlouhou cestu domů. Ten parchant ji pěkně prohnal, až na druhý konec města. Zakopla o nějakou krabici a ošklivě si vymkla kotník.
"Do prdele práce už taky." Tak špatný večer už dlouho neměla.
* * *
"Šťastné a Veselé," řekla Faith dnes už asi popadesáté a vykouzlila na tváři krásný úsměv. Jakmile ale jak za rodiči jedné z nových Přemožitelek zapadly dveře, začala nadávat na všechny svátky a ze všeho nejvíc na ty zatracené Vánoce.
"Nevím jak vy, ale mě se do té hnusné zimy vážně vůbec nechce." Buffy jako obvykle protestovala proti Vánočnímu hlídkování a Spike s Connorem jí horlivě přizvukovali.
"No tak, miláčku, dnes zůstaneme pěkně doma, zatopíme v krbu a uděláme si hezký večer, co ty na to?" Když blonďatý upír viděl Faithin výraz rychle dodal. "No a zítra ráno vyrazíme na lov, najdeme si nějaké pěkné upíří hnízdo a pobavíme se. Ale dneska se prostě nikam nejde, tečka, přehlasovali jsme tě. Hm?"
Odevzdaně přikývla a stulila se Connorovi do náručí, vlastně jí to vůbec nevadilo, za jeden klidný večer se svět určitě nezhroutí. Objala svého milence kolem krku a začala mu do ucha špitat nemravná slovíčka. Po pěti minutách se nenápadně zvedli a odešli nahoru. Spike se ušklíbl a přitáhl si k sobě Buffy. "A co my mazlíčku? Nepůjdeme dělat to co oni?"
* * *
Zastavila se u vchodu do staré polorozpadlé kobky, linul se z ní neuvěřitelný zápach, znechuceně nakrčila nos, byly chvíle, kdy chtěla být úplně normální člověk, jako právě teď. "Co jsem komu udělala?!" Na ni vždycky zůstane ta nejhnusnější práce, smradlavý démon Adamastor, jako by tenhle řecký slizák nemohl zůstat doma a žrát lidi pěkně v teple Jižní Evropy.
Zalapala po dechu, měla pocit jako by se jí v tom zatuchlém vzduchu zatočila hlava, opřela se čelem o chladivou zeď a snažila se znovu najít ztracenou rovnováhu. To byl smrad. Příště ona bude hlídat ty malé hajzlíky a Buffy si bude užívat tenhle extra silný odér.
* * *
Drobná dívenka seděla na zemi zády opřená o budovu městské nemocnice. Dlouhé zplihlé vlasy ji zakrývaly uslzenou tvář. Pozorovala svoje ruce, za nehty měla bláto a krev. Pršelo. Nenáviděla déšť, nenáviděla svět, nenáviděla sebe. V tmavě hnědých očích se jí zračila bolest, bolest větší než je malé dítě schopné unést. Ale ona nebyla tak úplně člověk, to dnes pochopila, bylo v ní něco nelidského, je v ní smrt.
Stará paní, která se při chůzi opírala o krásně vyřezávanou hůl, si všimla prochladlé holčičky, přešla ulici a sklonila se k tomu malému uzlíčku neštěstí.
"Ztratila ses děvenko? Kdepak máš maminku?" Faith pomalu zvedla hlavu, žena sebou trhla, udělala krok zpět a chytila se za srdce. Zachvátila ji panika, otočila se zády k dítěti s černýma očima a zalapala po dechu.
Celé hodiny čekala na odpověď, na nějaký náznak nebo alespoň malinkaté znamení. Nic. Pak jí to došlo, žádný Bůh neexistuje, maminka se spletla. Maminka, to slovo jí do očí vehnalo slzy, setřela je rukávem a pomalu vstala, byla celá prokřehlá a promáčená a měla strašný hlad. Rozhlédla se kolem sebe, nikde nikdo, jen v dálce zaslechla houkat sanitku. Smutně se podívala na osvětlenou vstupní halu nemocnice, určitě byla příjemně vytopená. Povzdychla si, strčila ruce do kapes a vydala se na cestu domů, vlastně už to nebyl domov, ale momentálně jediné místo, kam může jít.
* * *
Polodémon se neklidně zavrtěl v křesle. Bylo mu jasné, že šílenou Přemožitelku nesmí nijak rozzlobit, protože to by ho taky mohlo stát život. Přemýšlel, kdo ho asi prásknul, pyšnil se přeci tím, že nemá nepřátele, tedy kromě Přemožitelek a jejich pomocníků. Byl přesvědčený, že v démoním světě není nikdo, kdo by se mu chtěl mstít a najednou tohle, bláznivá ženská, která se vyžívá v mučení.
"Takže, řekněme, že je tu někdo, kdo ví, jak se dostat do jednoho tajemného sídla, kde vězní jednu moji dobrou známou. Osobně si myslím, že by mi to ten někdo měl hodně rychle vyklopit, trpělivost není mou silnou stránkou, brutalita ano. Rozumíme si?" Chlapík se zlatavou kůží kývl a ještě víc se přikrčil. Blondýnka se spokojeně usmála a znovu ho kopla do žeber.
* * *
Bezmocně sklopila hlavu, dlouho už další mučení nevydrží, celé tělo měla jako v jednom ohni, rány ji pálily a kvůli ostnatému drátu, kterým jí obtočili ruce, pas a nohy se jí neustále znovu a znovu otevíraly. Olízl jí tvář, zachvěla se odporem a strachem.
"Patříš mě, Přemožitelko, tvoje tělo i život jsou jen a jen v mých rukou. Brzy budu mít i tvou duši a mysl. A pak… sama víš, co se stane." Přitiskl se k ní a zakousl se jí do krku. Po tváři jí stekla osamělá slza. Neměla sílu vzdorovat. Pil dlouho.
* * *
Ženě bylo něco málo přes čtyřicet a ve tváři měla bezstarostný úsměv. Faith ji sledovala už dobrou hodinu a zatím se nic nedělo. Vysoká brunetka o ní buď věděla anebo to byla prostě jen obyčejná ženská na nákupech. Ať tak nebo tak, přemožitelka se příšerně nudila, prolezla s tou potencionální Skulgothokou snad už deset butiků a několik obchodů se spodním prádlem. "Kolik může jedna ženská potřebovat kalhotek?!"
Vyškrábala se na nohy a rozkašlala se, musela se chytit stolu, aby znovu neupadla. Všude kolem byl kouř a spodek dveří u olizovaly plameny. Mělo ji to napadnout, normální člověk, by takovou túru po obchodech nemohl vydržet. Přitiskla si na ústa kapesník a dokulhala k oknu, patnáct metrů. "Sakra." Podceňovat potencionální nepřátele se nevyplácí. Se zlomenou nohou to bude tvrdý dopad. Loktem rozbila sklo.
Chvíli ležela bez hnutí na zemi a snažila se popadnout dech, plíce ji pálily a v očích ji štípal prach a saze. Bolelo ji celé tělo a s hrůzou si uvědomila, že si zlomila i levou ruku a nejspíš roztříštila rameno.
* * *
Přistoupila k jejím dveřím, už to byly tři hodiny, co na ně naposledy klepala.
"Ťuk, ťuk, Buffy?" Žádná odezva, jako by to nečekala. Zkusila to ještě jednou. "No tak, Bé, nemůžeš tam přeci být zavřená celou věčnost." Povzdychla si, starší Přemožitelka měla vždycky výdrž, jak rád říkal Spike, naprosto ve všem, zlomyslně se ušklíbla.
"No, tak já jdu, asi se půjdeme se Spikem pobavit na hlídku, znáš to, trošku se rozehřát." Netrvalo to ani deset vteřin a Buffy s trucovitým výrazem vyšla z pokoje a vyplázla na ni jazyk.
Otevřela dveře dokořán a vyšla na balkón. Hvězdy na nebi jasně zářily jako už dlouho ne, opřela se o zábradlí a zadívala se noční LA. Zezadu k ní přistoupil Connor a pevně ji objal.
"Miluju tě, Faith." Spokojeně zavrněla a opřela si hlavu o jeho hruď. Jemně ji kousl do ucha.
* * *
Do večera se mu podařilo zjistit jen velice málo informací. Přemožitelka jeho vpádům do vzpomínek neustále vzdorovala, už nevěděl, jak jinak zlomit, měl poslední možnost, zabít ji a pokusit se zachytit její zmučenou duši, ale to jeho zaměstnavatel výslovně zakázal. Chvíli přešlapoval na místě a přemýšlel jak dál, na stolku před ním ležely desítky nejrůznějších nástrojů, od chirurgických pomůcek až po sůl. V očích mu blýsklo, malý muž si zamnul ruce, dostal nápad.
Děti křičely, ale čaroděj si toho vůbec nevšímal. Zvedl ruku s malým kladívkem pobitým stříbrnými hřeby a rozdrtil sedmiletému chlapci druhý palec. Dítě se vzepjalo bolestí a vydalo ze sebe nelidský výkřik, pak omdlelo bolestí. Faith stekla po tváři slza, chtěla otočit hlavu, ale bránila jí v tom speciální kovová konstrukce, kterou jí její věznitel ráno přišrouboval přímo k lebce. Musela se dívat až do konce.
Ve stínech stál vysoký muž a sledoval ji, neunikl mu jediný její pohyb, jediný sten. Když jeho poskok mučil už třetí dítě a Přemožitelka stále mlčela, vztekle zavrčel a vrhl se k ní. Několikrát ji udeřil do obličeje a do žaludku, ale ona nevydala ani hlásku a jen se na něj nenávistně dívala. Otřel si zakrvavené ruce do bílého ručníku a pozoroval ženu před sebou. "Máš opravdu tuhý kořínek, má drahá, ale oba dobře víme, že jen oddaluješ nevyhnutelné, podvol se mi."
Prudce k němu zdvihla oči a zasyčela. "Zabiju tě."
Rozesmál se, ale když spatřil barvu jejích očí, mimoděk couvl, byla černá, jakoby pohlcovala světlo, z jejího pohledu čišel hlad a čistá nenávist. Vzal ji za bradu a políbil ji na čelo.
"Nikdy se odsud nedostaneš, má temná krásko, ne živá, ne s duší."
* * *
Nevrle na něj zavrčela. "Moc jsem toho dnes nenaspala, takže si dej pozor na jazyk." Po očku se na ni podíval, opravdu vypadala unaveně, pod očima sice neměla tmavé kruhy, ale každý její pohyb byl pomalý a vláčný, na Přemožitelku. Seděli vedle sebe v autě a čekali, oba byli naštvaní, pořád se nic nedělo. Několikrát se ji pokusil přimět, aby si s ním povídala, ale ona ho vždy odbyla, a tak v autě v naprostém tichu strávili dlouhých pět hodin.
Zaslechl šramot, podíval se na svoji nevrlou společnici a nadzdvihl obočí. Faith se na něj nechápavě podívala.
"Co je?"
Kývl směrem k domu, který celou noc hlídali.
"No co je, sakra?"
Spike si povzdychl a zavrtěl hlavou. "To snad není ani možný, přemožitelko, abys byla tak strašně natvrdlá a nevšímavá, v tom baráku naproti někdo je!" Faith zmateně zamrkala,
"Cože? Jak to víš?" Blonďatý upír na chvíli zavřel oči a v duchu počítal do sta,. "To mi snad děláš naschvál," pak ukázal na sebe. "Upír vzpomínáš? Dokonalý sluch."
Nechal ji dál sedět v autě s tím, že by mu stejně jen překážela, něco na něj zasyčela, ale on se jen ušklíbl a zmizel ve tmě. Práskne ho Buffy, je drzý, tak ať si ho zkrotí, kapitána Peroxida. Zahlédla jeho stín u vchodových dveří, musela uznat, že byl opravdu dokonalý lovec, každý jeho pohyb vyzařoval klid a zároveň vzrušení z akce. Tak počkat, přece nenechá všechnu legraci jen jemu. Potichu, jako kočka, vyklouzla z černé Hondy a vyrazila stejným směrem jako před chvílí Spike.
Už měla ruku na klice, když za sebou zaslechla nějaký šramot, otočila se, ale poslední co viděla byla pěst v kožené rukavici. Pak se jí zatmělo před očima a ona omdlela.
"Sakra, nevím, co se stalo, měla na mě čekat v autě," Connor vyskočil a vrhl se na upíra. "Cože měla?! Ona?! Zbláznil ses?!" Spike se vysmekl z mladíkova sevření a odstrčil ho od sebe.
"Jo, přece si s sebou do akce nebudu brát naprosto vyčerpanou přemožitelku, kterou by dokázalo přemoct i malé dítě!"
Angel položil svému synovi ruku na rameno a jemně ho vtlačil zpátky do křesla.
"Jak to myslíš, Spiku? Byla snad zraněná?"
Blonďatý upír si vyndal cigaretu a zapálil si. "Ne, krev jsem necítil, ona byla prostě jen… strašně unavená. Řekla mi, že se v noci moc nevyspala, ale to tady mladej ví asi líp než já."
Buffy se postavila do čela stolu. "Takže já to teď shrnu," odkašlala si. "Faith unesli, nevíme kdo nebo proč, ale rozhodně to měli dost dobře naplánované. Tihle naši záhadní únosci jsou navíc zatraceně dobří v magii a nezanechávají po sobě stopy." Otočila se na zrzku po své levici. "Will, vysvětlila bys nám teď prosím, jak Faith zbavili její síly?"
* * *
Ložnice byla pohodlně vybavená, ale i tak z ní čišela sterilní a neosobní atmosféra hotelového pokoje. Nikdo tady nebyl doma. Ani v pokoji pro hosty ani v žádné z jiných místností, nebylo nic co by nasvědčovalo lidské přítomnosti, tenhle dům byla jedna velká lež. Představení, které pro ně někdo přichystal. Ale kdo, sakra? Otočila se na muže po svém boku,, zamyšleně se díval na postel a na rtech mu pohrával jemný úsměv.
"Connore? Našel jsi něco?" Podíval se jí do očí, v těch jeho spatřila touhu.
"Ta postel vypadá pohodlně, nevyzkoušíme ji?"
Natáhla se a nalila si vodu do vysoké sklenice. Měla strašnou žízeň. Otočila se na spícího muže vedle sebe a něžně ho políbila na čelo. Měl nádherné rysy, jemně vystupující lícní kosti, plné měkké rty a roztomile rozcuchané kaštanově hnědé vlasy. Vypadal přesně jako jeho otec, jen byl prostě jiný a hlavně patřil jen jí. Milovala ho celou svou bytostí, nikdy by nevěřila, že je schopna tak hlubokého a silného citu, ale on v ní probudil mnohem víc než jen touhu a vášeň, díky němu v sobě našla lásku. Zavrtěl se a položil ruku na místo, kde ještě před chvílí ležela Faith. Nenašel ji, něco zamumlal a přes tvář mu přeběhl stín, rychle se k němu přitiskla, aby se neprobudil a on ji pevně objal. Usmála se a položila si hlavu na jeho rameno.
* * *
Na rohu Šesté a devětadvacáté si odmávla taxíka. Řidič mluvil lámanou angličtinou, ale nakonec pochopil, kam má jet. Rovně. Svlékla si promočenou bundu a z batohu vyndala suchý bleděmodrý kašmírový svetr. Upletla si cop a rty přejela leskem na rty. Chvíli se prohlížela v taxikářově zpětném zrcátku a pak se uvelebila se na zadním sedadle a opřela čelem o chladivé sklo zadního okénka. Vypadá jako studentka nebo třeba asistentka nějakého ředitele. Rozhodně na sebe nebude strhávat moc pozornosti. Přesně to potřebovala, být pokud možno nenápadná, protože zase utíká, jako vždy, když svoje problémy nemůže vyřešit kolíkem do srdce.
Šla do kavárny, aby se nasnídala, už večer se těšila na čerstvé koblížky s jahodovou marmeládou a čokoládový koláček s tvarohovým krémem. Nakoukla sklem dovnitř a mlsně se olízla, usměvavá pekařka právě ze zadní místnosti přinesla čerstvé vanilkové rohlíčky, ještě se z nich kouřilo. V tomhle městě se jí líbilo. Měla tady pronajatý malý dvoupokojový byt a o pár ulic dál krásný velký hřbitov. Rozhodla se,že tady zůstane jak dlouho to jen bude možné.
* * *
Opatrně ji držel ve svém náručí, byla tak křehká, připadala mu jako rozbitá porcelánová panenka. Pomalu ji položil na postel a pod hlavu jí dal měkký hedvábný polštářek. Z koupelny si přinesl lékárničku, ručníky, dezinfekci a pár hojivých mastí. Když ji konečně vysvlékl z těch roztrhaných hadrů co měla na sobě, rozplakal se. Každý kousek její kůže byl pokrytý nejrůznějšími boláky, otevřenými ranami, krvavými podlitinami a krvavými strupy. Zaťal ruce v pěst, za tohle mu Indigo draze zaplatí. Něžně ji vyčistil všechny rány a celé tělo namazal speciální směsí z měsíčku, aloe a mločí krve. Za celou tu dobu, co ji omýval a obvazoval rány, se neprobrala, dokonce ani když jí z chodidel vytahoval dlouhé trny. Políbil ji na čelo a přikryl prostěradlem.
"Ano, Buffy, mám ji. Ne, nevím, kde ji drželi, ale nějak se jí podařilo mu utéct." Odmlčel se. "Možná to nepřežije."
Blondýnka na druhém konci města křečovitě svírala telefon. "Jak to myslíš, Connore? Jak je jí?" Zamávala na přicházejícího Spika a přikryla sluchátko dlaní. "Rychle svolej ostatní, Connor našel Faith.
"Buffy? Haló, no tak, jsi tam?"
Zhluboka se nadechla. "Jo, jsem tady, řekni mi, kde teď jste, okamžitě za vámi přijedeme." Zavěsil. "Connore? Connore?!"
Proseděl u ní den a noc, vyměňoval jí obvazy, měnil zakrvavené povlečení a pořád na ni mluvil. Jednou si dokonce myslel, že mu lehce stiskla ruku, ale nejspíš se mu to jen zdálo. Snažil se do ní dostat trochu polévky, ale bezvýsledně. Shrnul jí vlasy z čela.
"Neopouštěj mě, lásko, prosím, zůstaň tu se mnou." Věděl, že mu neodpoví, nemohla, bojovala svou vlastní bitvu. Nezbývalo mu než čekat. Teď už to bylo jen na Faith.
* * *
Zvedla hlavu a podívala se na svou rodinu, svoje přátele, stáli na kopci a bez pohnutí hleděli vstříc přicházející armádě démonů, poslední Šampióni. Bok po boku budou bojovat, bok po boku zemřou. Cítili to všichni. Connor jí jemně stiskl ruku a zašeptal: "Miluji tě."
Podívala se mu do těch jeho krásných oříškových očí. "Taky tě miluju, Connore."
Venku se schylovalo k bouři, nebe se zatáhlo těžkými černými mraky a v dálce oblohu křižovali dlouhé klikaté blesky. Zachvěla se. Už to začalo. Další apokalypsa.
~ pokračování příště ~