close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Polib mě na rozloučenou

26. září 2009 v 23:11 | Dyki |  Angel&Cordelie - romantické
POLIB MĚ NA ROZLOUČENOU
Postavy: Angel, Cordelie
Časové období: Pátá série Angela


poznámky k povídce: Povídka navazuje na děj dílu You're welcome. poznámky ke kapitole: Za všechny pohledy, za všechny úsměvy, za všechny slzy, za všechna sbohem a nashledanou, za všechna loučení a nová setkání… tahle povídka je pro Tebe a pro všechny, kteří milují. Láska je hloupá, ale zkuste bez ní žít.

Sledovala, jak se dveře výtahu pomalu zavírají. Snažila se usmívat, tvářit se, jako by tento okamžik nebyl v ničem výjimečný. Jakoby se vážně za pár minut měli sejít dole v hale, zajít si do baru na pár skleniček. A žít jako dřív…
Wesley jí věnoval poslední zamyšlený úsměv a pak všichni její přátelé definitivně zmizeli. Cítila, jak jí srdce svírá bolest. Tohle bylo naposled. Žádné příště, žádné nashledanou… tentokrát už ne.
Ta nejtěžší část však stále ležela před ní. S tichým povzdychnutím na pár vteřin zavřela oči, pak se otočila a vrátila se zpět do Angelovy kanceláře.
Stál u okna a zamračeně si oblékal kabát. Pomalu došla až k jeho stolu.
"Tak…" usmála se. "Cítíš se líp?"
"Ano, já jen…nemám z toho zrovna nejlepší pocit," přiznal.
"Proboha, odvedl jsi skvělou práci," snažila se ho přesvědčit. Porazil Lindseyho, udělal tenhle svět zase o něco lepší a…
"Neřekl bych, že si zasloužím… chci tím říct… co jsem udělal? Porazil hubeného Texasana… nikomu jsem nepomohl," pokrčil rameny a posadil se na opěradlo křesla.
"Ale ano," přikývla.
"Komu?" tázavě zvedl obočí.
"Bože, já mám vážně slabost pro hlupáky. To, jak se vždycky snažíš zachránit každou osobu na tomhle světě… napadlo tě někdy, že i ty jsi jeden z nich?"
"Ne, nikdy…"
"No, dostal jsi se na seznam, krasavče. Potřeboval si pomoc."
"A ty jsi mi pomohla…"
"Odvedla jsem svou práci," posadila se vedle něj.
"Lindsey vyplýtval hodně energie, aby mě donutil pochybovat o sobě. Vím, že ještě zdaleka nejsme u konce, ale cítím, že to můžeme dokázat. Wolfram & Hart, cokoli přijde, můžeme to porazit…"
"Já vím," přikývla.
"Víš?"
"Vždycky jsem to věděla, jen… jen jsem potřebovala, abys to taky zjistil."
"Takže všechno to o smlouvě s ďáblem…."
"Byla čistá pravda," přikývla a věnovala mu jemný úsměv. "Jsi mnohem lepší. A na konci to všechno vyhraješ," vstala a o krok ustoupila. "Jen… jen bych si přála být tu a vidět to."
"Jak to myslíš? Ty ne…"
Zvedla k němu tvář. "Nemůžu tu zůstat. Tohle už nejsem já. Vyřiď ostatním moje sbohem, všechno jim vysvětli, až to pochopíš…"
"Nikdy to nepochopím," zavrtěl hlavou a došel k ní. "Potřebuju, abys tu byla."
Cítila, jak jí do očí vstupují slzy. Zpočátku se jim snažila bránit, ale po chvíli poznala, jak marný ten boj je a vzdala ho.
"Nedělej to ještě těžší, Angele," požádala ho tiše. "Musím jít svou cestou… tohle je jen zastávka. Síly mi něco dlužily a já to nechtěla promarnit. Vrátila jsem svého chlapce zpátky na správnou cestu."
"Cordy, je tu…"
Zvedla ruku a lehce se dotkla jeho tváře. "Vzali jsme si, co jsme mohli, šampione, a udělali jsem to nejlíp, jak jsme uměli. Budu tě sledovat," usmála se skrz slzy, pak se otočila a pomalu vycházela z kanceláře.
Ve dveřích ji něco zastavilo. Cítila, že to nedokáže. Myslela, že ten jeden den jí pomůže. Že když dostane šanci rozloučit se, bude pak jednodušší na všechno zapomenout a jít dál. Mýlila se. Vidět znova všechny své přátele… vidět znova jeho… bylo to těžší než stokrát za sebou zemřít…
Otočila se a rychle přešla zpět k Angelovi.
"K čertu," zamumlala bezradně. "Jednu na cestu?" pousmála se a políbila ho.
Telefon na Angelově stole se rozezvonil.
"Já…" zašeptal ochraptěle. "Ehm… nemusím to zvedat."
Jemně mu narovnala kravatu a zavrtěla hlavou. "Ale ano, musíš," řekla a nechala ho jít k telefonu.
"A… nemáš zač," usmála se naposled tím zářivým úsměvem, který kdysi dávno, v dobách, kdy ještě bývala šťastná a bezstarostná, tak neodmyslitelně patřil ke Cordelii Chaseové.
Angel zvedl telefon.
"Haló. Ano, já vím. Ona… ale to je nemožné. Stojí právě tady a…" otočil se zpátky a čekal, že ji uvidí. Ale pak mu to došlo. Byla pryč. Navždycky. Jeho tvář byla plná bolesti, když znova zvedal sluchátko.
"Promiňte…" zamumlal. "Kdy zemřela? Ona… nikdy se neprobudila? Já vím," zavěsil a pohlédl zpět do míst, kde ještě o několik chvilek dřív stála ona.
"Díky…" bezradně svěsil ruce podél těla. Když zavřel oči, mohl cítit její vůni. Jako by tu stále byla s ním. Celé ty roky mu věrně stála po boku, nutila ho dělat správné věci, když ztrácel sílu. Byla statečnější než oni všichni dohromady. Obdivoval ji pro tu sílu, pro odvahu, se kterou bojovala s démony i s bolestí, která jí ničila život. Obdivoval ji pro to, kým kdysi byla a kým se dokázala stát. A i po tom všem, co se stalo, ji miloval.
Zničehonic se rozběhl k výtahům. Zmáčkl tlačítko. Těch několik vteřin, které uběhly do chvíle, než se dveře otevřely, mu připadalo jako věčnost. Nemohl ji nechat odejít. Ne teď. Ne po tom všem, kdy ji potřeboval víc, než kdykoli předtím…

Sjela výtahem do přízemí a proklouzla kolem přátel čekajících v hale zadním vchodem ven na čerstvý vzduch. Už se s nimi nedokázala setkat. S každou vteřinou to bylo těžší, s každým okamžikem ztrácela odvahu odejít. Cítila, že Angel půjde za ní. Doufala v to, po tom polibku tam nahoře v kanceláři chtěla víc. Chtěla ho celého, navždy, ne na pár minut, ne na jeden den… chtěla stát po jeho boku a pomáhat mu v bitvách stejně jako dřív. Chtěla vrátit čas a říct mu, jak moc ho miluje dřív, než bylo pozdě…
Vyšla z pod střechy do jemného mrholení a nastavila unavenou tvář chladivým kapkám deště.
"Dvacet vteřin," zamumlala. "Zavřeš oči, Cordelie Chaseová, a napočítáš do dvaceti. Dáš mu poslední šanci, a když ji propásne, odejdeš…" řekla a skryla tvář v dlaních.

Cesta dolů se zdála nekonečná. Jedenáct, deset, devět… netrpělivě odpočítával patra, která mu zbývala…

Osm, sedm, šest, pět… Všude okolo bylo hrobové ticho. Jen šumění deště a někde v dáli skřípění pneumatik na mokré vozovce. Žádné kroky. Nikdo, kdo by ji chtěl v poslední chvíli zastavit.
Čtyři, tři… Cítila, jak jí po tváři tečou slzy.
Dva, jedna… S tichým vzlyknutím spustila ruce dolů a s budovou Wolfram & Hart v zádech se pomalu vydala k odchodu. Po pár krocích se zastavila. Ještě naposled…
Stál ve dveřích a zamračeně se rozhlížel. Když se jejich pohledy setkaly, přes rty mu přelétl náznak úsměvu. Než se nadála, svíral ji v náručí. Déšť zesílil a tak byli po pár vteřinách mokří až na kůži, ale nevadilo jim to. Na něco tak nedůležitého teď nedokázali myslet.
Byla šťastná, že to přece jen stihl. V posledních okamžicích přestávala věřit, ale teď byla tady a s ním. Nezáleželo na tom, co bude za pár minut, teď už ne. Neměla budoucnost. Měla jen přítomnost a možnost naplno využít těch posledních okamžiků, které jí osud tak štědře nabídnul.
Sklonil se k jejím rtům a políbil ji. Něžný polibek se během několika vteřin změnil ve vášnivý, hladový… ve výraz vší té bolesti, kterou mu její odchod naplňoval srdce i duši. Nechtěl ji nechat odejít, ale zároveň chápal, že tohle není boj, který by mohl vyhrát.
Zvedla ruku a mokrou dlaní mu přejela po tváři. Oči jsou oknem do duše, vzpomněla si. A skrz jeho oči viděla duši plnou lásky… ne k ní, ale k životu. K lidem, k tomuhle světu, ke spravedlnosti. Tohle byl zase ten Angel, kterého znala. Ne ten nejistý muž, co se jí snažil vysvětlit, proč vyměnil svého syna za možnost stanout v čele té nejďábelštější firmy na světě. Ne muž, který zradil důvěru svých nejbližších přátel. Ale její Angel. Hrdina. Bojovník. Její láska…
"Vrať se se mnou," kývl směrem k budově.
Tázavě pohlédla na jeho nataženou ruku. Chtěla mu vysvětlit, že i když to udělá, nic to nezmění. Dostane možná poslední noc, ale stejně bude muset odejít. Místo toho vložila svou dlaň do jeho a mlčky ho následovala zpět.
Zastavil se u výtahů.
"Nechci jet tam nahoru," zamumlal.
Jen s úsměvem přikývla. Byla to jeho noc, záleželo jen na něm…
"A kam bys chtěl jít?"

Otevřel dveře a nechal jí vejít jako první. Rozsvítil světlo a v ten okamžik jí před očima ožila vstupní hala Hyperionu… překvapilo ji, jak málo se změnila od té chvíle, co tu byla naposled.
Pevně sevřel její dlaň a pomalým krokem se vydal ke schodům. Společně, bok po boku vystoupali nahoru a zastavili se až v jeho ložnici.
Sklonil se k jejím rtům.
Věděla, na co myslí, ale nemohla ho nechat. Přesto mu dovolila alespoň ten jeden polibek. Objala ho kolem krku a pevně se k němu přitiskla. Jeho ruce jí sjely po zádech a zajely pod okraj šedé proužkované košile. Cítila příjemné mrazení, poprvé za dlouhé týdny si připadala jako živý člověk.
"To nemůžeme," zamumlala a o kousek se odtáhla. "Nemůžeme si být jistí, že…"
Zvedl hlavu a pátravě pohlédl do její tváře. Nakonec jen přikývl, pustil ji z objetí a nervózně přešel na opačnou stranu pokoje.
Pochopil to. Jeho duše. Jako vždy ta prokletá duše. Někdy ho napadalo, že zbavit se jí, by byl ten nejlepší nápad jeho života. Skončit všechnu tu bolest, zapomenout na výčitky… Jenže to nešlo, a tak se teď Cordelia musela bát.
"Přišla jsem ti pomoc, ne…" Zvedl ruku a zastavil ji.
Nešlo jen o to, že se bála milovat se s ním, aby nepřišel o duši. Ne, bylo tu ještě něco jiného. Přímo se děsila možnosti, že o duši nepřijde. Že to, co k ní cítí, není dost hluboké na to, aby se mohla srovnávat s…
Její jméno zůstalo viset ve vzduchu. Oba věděli, na co ten druhý myslí, ale ani jeden z nich to nedokázal říct nahlas…
"Pamatuju si jednu noc," zamumlal Angel. "Měli jsme konečně peníze, co zbyly po těch démonech, kteří chtěli Fred připravit o hlavu. Leželi jsme v posteli. Já, ty a mezi námi Connor a přemýšleli jsme co s nimi udělat…"
"Chtěl jsi je schovat Connorovi na školu," zasmála se při té vzpomínce. "Strčit je někam do banky a příštích spoustu let je nechat jen tak bez užitku ležet," poškádlila ho.
"Za to ty… kdybych tě nechal, utratila bys je za jachtu."
"No tak," ohradila se zamračeně. "Co je na jachtě tak špatného? A stejně jsem nakonec slevila na výlet do Aspenu…"
Přikývl. Jeho tvář zvážněla, jak došel k ní a znova vzal její ruce do svých. "Byla to nádherná noc. My tři… byli jsme jako…"
"…rodina," zašeptala.
"Rodina," zopakoval po ní. Bylo až neuvěřitelné, kolik se toho za jediným slovem mohlo skrývat. Kolik vzpomínek, kolik bolesti, kolik úsměvů… Málem zapomněl, co vlastně znamená, dokud nepřišel do Sunnydale.
"Můžu mít jedno přání?" zeptal se váhavě.
Pohladila ho po tváři a přikývla.
"Jen pro dnešek předstírejme, že je to stejné jako tenkrát. Že vedle spí Connor a každou chvíli se může rozplakat, že my dva jsme…"
"Jistě," šeptla a její oči zabloudily k Angelově posteli. "Ehm… lehneme si?" hlas se jí třásl, sama ani pořádně nevěděla proč. Snad jen… o tomhle okamžiku dlouhá léta snila. A teď byl tady, jenže měl být zároveň jejím posledním. Život je ironie. Nikdy vám nedá nic jen tak, vždy to chce stokrát zpět.
Obešel postel a natáhl se na ni. Mlčky ho pozorovala a připadala si podivně. Nepřirozeně. Jako by sem už nepatřila. Bála se třeba jen pohnout.
Natáhl k ní ruku. Usmála se a lehla si vedle něj. Když se stulila v jeho náručí, ten předchozí pocit byl jako mávnutím kouzelného proutku pryč. Patřila k němu. Alespoň pro dnešní noc ano.
Její vlasy ho šimraly na obličeji. Odhrnul jí je a jeho prsty něžně sjely po jemné kůži jejího krku.
"Chceš mě kousnout?" zasmála se tiše.
"Co bude pak?" zeptal se místo odpovědi. "Až odejdeš z téhle místnosti."
"Umřu," pokrčila rameny a ze všech sil se snažila, aby to znělo lhostejně.
"Vlastně už jsem mrtvá…nevím, Angele. Asi budu plnit další úkoly, co si ti nahoře vymyslí, zachraňovat další ztracené duše. Možná dostanu křidýlka a budu ti nad hlavou poletovat jako tvůj strážný anděl," odmlčela se. Čekala, že se zasměje, ale on jen něco nesrozumitelně zamumlal a objal jí rukou kolem pasu.
Zavřela oči a snažila se vychutnat si ten příjemný pocit, který pramenil z jeho blízkosti. Cítila jeho dlaň na svém boku…chladnou, nehybnou, ale přesto jí připadalo, jako by pálila. Cítila jeho rty ve svých vlasech, vůni vycházející z jeho těla, která otupovala všechny její smysly…a pomalu se propadala do podivného snu.

Stála na pláži. Cítila horký písek pod bosými chodidly, slyšela křik racků, hukot moře. Za obzor právě zapadl rudý kotouč slunce a vzduch rychle chladnul.
Rozhlédla se kolem sebe. Pár set metrů od ní stála pod kotníky ve vodě drobná blondýnka. Na sobě měla jen krátké bílé šaty, které jí povlávaly ve větru, a rukama si zimohřivě objímala paže. Znala ji, jen si vzpomenout…
Za ní se ozvaly kroky. Kdosi přicházel po štěrkové cestičce vedoucí na pláž od bílého dřevěného domu. Otočila se a uviděla Angela. Vypadal jinak. Jako by… Zestárl? Ve vlasech měl pár šedivých pramenů, na tváři vrásky, které si nepamatovala. Usmíval se. Byl šťastný, jako nikdy předtím, a ona na pár vteřin zadoufala, že ten úsměv patří jí. Chtěla na něj zavolat, ale nedokázala ze sebe vydat jedinou hlásku. Jen bezradně pozorovala, jak prošel kolem ní… téměř se jí dotkl, ale nijak nedal najevo, že si všiml její přítomnosti… a pak pokračoval směrem k moři.
Čím blíž byl k dívce, tím jeho krok zrychloval. Když byl těsně za ní, popadl ji do náruče a se smíchem se s ní roztočil. Blondýnka překvapeně vykřikla, ale pak se její čistý zvonivý smích smísil s jeho. Aniž by ji pustil na zem, našel její rty a vášnivě ji políbil. Chvíli se bránila, bušila mu pěstmi do zad, ale ani se nepohnul, a tak nakonec podlehla.
Po pár minutách ji nechal pomalu sklouznout zpět do písku. Usmáli se a s očima vpitýma do očí toho druhého, ruku v ruce se vydali zpět k domu.
Cordelia omámeně pozorovala dívčin obličej…

Když otevřela oči, cítila, že jí po tváři tečou slzy. Párkrát se zhluboka nadechla, aby uklidnila splašeně tlukoucí srdce…
Angelova ruka ji zamyšleně hladila po vlasech.
"Co jsi viděla?" zamumlal tiše.
Při zvuku jeho hlasu sebou překvapeně trhla. Jemně se vyprostila z jeho objetí, aby se mohla otočit. Položila si tvář na polštář hned vedle jeho, dělilo je jen pár centimetrů, přesto cítila, že ještě nikdy mu nebyla takhle vzdálená.
"Co jsi viděla?" zopakoval svou otázku a ji zarazilo, s jakou jistotou věděl, že právě měla jednu ze svých vizí.
"Budeš šťastný. Bojuj, dělej to, co je správné, a jednoho dne dostaneš svou odměnu," zašeptala. Zvedla ruku a zlehka se dotkla jeho rtů. Nechtěla, aby mluvil. Nechtěla, aby řekl něco, co mohlo tenhle okamžik ztížit jim oběma.
Byl čas odejít. Cítila naléhavou potřebu vyskočit z postele a utéct. Nebylo to jen tím, co se odehrálo v tom snu… vizi… ale hlavně tím, co viděla v Angelových očích.
Stačily dvě věty, aby mu vrátila naději. Vyzařoval z něj klid, sebevědomí, víra. Jemně se usmála a přivřela oči.
"Jednou ji dostaneš zpět," slíbila mu a naposled se sklonila k jeho rtům. "Zavři oči," požádala ho, když se konečně odtáhla. Poslechl. Věnoval ji poslední láskyplný pohled a pak se jeho čokoládové oči zavřely.
Její ruka vyklouzla z jeho. Postel se se zavrzáním prohnula, jak z ní vstala. Neslyšel bouchnutí dveří, ale najednou cítil, že v místnosti osaměl. Neotevřel oči. Místo toho zabořil tvář do polštáře, na kterém ulpěly zbytky její vůně.
Byla pryč, ale část něj věděla, že nikdy neodejde. Dokud bude chodit po tomhle světě, část Cordelie Chaseové bude navždy žít v jeho myšlenkách, v jeho vzpomínkách… v jeho srdci.

~ konec ~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
KLIKEJTE
DragonadoptersDragonadoptersDragonadopters