ROZUMÍM TI
Postavy: Angel, Cordelie
Časové období: Pátá série Angela
poznámky k povídce: Navazuje na díl 5x15 A whole in the world.
Povídku bych chtěla věnovat Dawnie a Dith.
Povídku bych chtěla věnovat Dawnie a Dith.
Tajemství lásky je větší než tajemství smrti.
O. Wilde
Nemůžu už otálet, bolest je intenzivní a už ji nedokážu prodlužovat. Nechci se sesypat před Wesleym. Musím se ukrýt do svého pokoje. Hlavu si opřu o dveře, zavřu oči a zpod víček mi vyklouzne zadržovaná slza. Nenávidím tu slabost a bolest, co cítím!
,,Ztratil jsem Cordy." Zopakuju. Moc dobře, až příliš dobře, rozumím tomu, co mi Wesley svěřil. Cordy. To, co bylo mezi mnou a ní bylo... silné. Silné pouto. Ne jen proto, že jsme toho bok po boku spoustu zažili, ale také proto, že jsme se postupem času poznávali blíž a blíž, změnili jsme se a rozuměli jsme si. Milovali jsme se. Miluju ji... Vím to. Za těch pár let náš navázaný vztah prošel tvrdými zkouškami a někdy se zdálo, že neobstojí, ale to nebylo ze zlé vůle nebo povrchnosti vztahu. Je to je běh života. A Cordy milovala život ve všech jeho podobách. A teď je pryč. Chápu, čím si prochází Wesley - ztratil Fred, já Cordy... Proč musíme přicházet o ty, co mají zůstat?!
Otočím se a odevzdaně přejdu k posteli, kde se posadím jako stařec - sám s hlavou skloněnou pod tíhou let, starostí, bolesti. Život je pro mě jako schody do sklepa - čím déle kráčím, tím je kolem mě temněji. Nepřítomně se zahledím na podlahu, dívám se někam mimo... Bojím se zavřít oči. Viděl bych ji - rozesmátou, naštvanou, zamyšlenou...
Přijít o Cordy nebylo jako opustit Buffy. Nechci je srovnávat, porovnávat - to ani nejde. Každá byla jiná. Ale přesto jsou obě součástí mého života. Když jsem Buffy opustil, věděl jsem, že je to... dobré. Správné a bolestivé. Smrt Cordy je jen bolestivá. Další ztráta ve mně otevřela rány, které se nehojily.
,,Cordy..." vydechnu její jméno, jakoby mi ji to mohlo vrátit. Už nechci, aby mi tekly slzy po tvářích - připadám si jako malý kluk, ale nedokážu to zastavit. Pomaloučku se mi do kůže zařezávají rány, které se nechtějí zhojit. V mysli se mi promítají tváře všech, které jsem ztratil. Doyle, Connor, Fred, Cordy, Buffy...
Ucítím na tváři letmý, nesmělý dotek.
,,Bu...Buffy...?" Koktám nevěřícně vysoko posazeným hlasem, prudce si stoupnu a o krok od ní odstoupím. Nerozumím tomu. Ani trochu to nechápu. Plíživě se mi do srdce vkrádá nejistota.
,,Ahoj..." Slyším v jejím hlase strach a obavy. Chvíli mě pozoruje, vím, že určitě poznala, že jsem... Podle uslzených očí. Uvědomím si, že na mě mluví.
,,...a tak jsem... přijela." Nevím, co mám říct, cítím se zmatený. Mezi námi teď panuje řvoucí ticho.
,,Asi to nebyl dobrý nápad." Dívá se mi do očí, já z její tváře nedokážu nic vyčíst a ani nevím, co mi před chvílí říkala. Otáčí se, odchází, v otevřených dveřích se na mě podívá a já si až teprve teď všimnu, že má v očích slzy.
,,Fred jsem neznala, ale Cordelii ano. Já... já.... Opravdu jsem chtěla přijet dřív, jenže všechno je teď tak... těžké a..." zastavila se. Chvěje se, napoví mi mé upíři smysly. Chce mi něco říct, něco, co pro ni není snadné, napadne mě. Uštědřím si v duchu pohlavek - za celou tu dobu, co tady je, tu jen stojím, dívám se na ni a mlčím. Je to proto, že si stále myslím, že je jen přízrak myšlenek, bublina mých vzpomínek, přání a tužeb minulosti. Jsem napjatý - čekám, že se rozplyne a zmizí. Nabrala odvážně vzduch do plic.
,,Těžké - ano. Ale ne tak moc pro mě jako pro tebe. Chci říct... Vím, že tě Cordelie mil..." Zabodla svůj pohled do mých očí. Mám dojem, že mi její zelenkavé oči vidí až na dno duše.
,,Že jste se milovali. A... jakkoli je to pro mě... Žárlila jsem na ni. Záviděla jí. Vám.Tak tohle se jí ani Fred nikdy nemělo stát." Mlčíme oba dva. Co jí mám na taková slova říct? Nevím. Jen jsem nečekal... Vlastně jsem nečekal ji - ne tady, ne teď, ne to, že taková slova uslyším právě od ní.
,,Jen jsem chtěla, abys to věděl," špitne s pohledem do země. Se sklopenou hlavou opustí můj pokoj. A já v tu chvíli pochopím.
Rychle vyběhnu z pokoje. Prosím, ať ještě nezmizela...!
,,Buffy!" Podruhé ji oslovím jejím jménem, ale teď jistě a naléhavě. Stihnu ji tak tak - dveře výtahu se zavírají, zadrží je však rukou. Chystám se konečně souvisle promluvit, pozná to. Položí si ukazováček druhé ruky na ústa a zavrtí hlavou, aby mě umlčela. V jejích očích zahlédnu něco, co ještě nikdy... Pochopení, naprostéporozumění.
,,Smrtí boj nekončí, Angele." Chvíli mě pozoruje, nepatrně se usměje - s náznakem smutku a naděje - naděje pro mě. Spustí ruku, kterou drží dveře výtahu a ona za nimi zmizí. Můžu se za ní vrátit, zastavit, zdržet ji. Nebylo by to správné. Položím dlaň, kde před chvílí měla ona tu svou, z toho místa sálá teplo a síla.
,,Děkuju ti." Zašeptám.
~ konec ~
O. Wilde
Nemůžu už otálet, bolest je intenzivní a už ji nedokážu prodlužovat. Nechci se sesypat před Wesleym. Musím se ukrýt do svého pokoje. Hlavu si opřu o dveře, zavřu oči a zpod víček mi vyklouzne zadržovaná slza. Nenávidím tu slabost a bolest, co cítím!
,,Ztratil jsem Cordy." Zopakuju. Moc dobře, až příliš dobře, rozumím tomu, co mi Wesley svěřil. Cordy. To, co bylo mezi mnou a ní bylo... silné. Silné pouto. Ne jen proto, že jsme toho bok po boku spoustu zažili, ale také proto, že jsme se postupem času poznávali blíž a blíž, změnili jsme se a rozuměli jsme si. Milovali jsme se. Miluju ji... Vím to. Za těch pár let náš navázaný vztah prošel tvrdými zkouškami a někdy se zdálo, že neobstojí, ale to nebylo ze zlé vůle nebo povrchnosti vztahu. Je to je běh života. A Cordy milovala život ve všech jeho podobách. A teď je pryč. Chápu, čím si prochází Wesley - ztratil Fred, já Cordy... Proč musíme přicházet o ty, co mají zůstat?!
Otočím se a odevzdaně přejdu k posteli, kde se posadím jako stařec - sám s hlavou skloněnou pod tíhou let, starostí, bolesti. Život je pro mě jako schody do sklepa - čím déle kráčím, tím je kolem mě temněji. Nepřítomně se zahledím na podlahu, dívám se někam mimo... Bojím se zavřít oči. Viděl bych ji - rozesmátou, naštvanou, zamyšlenou...
Přijít o Cordy nebylo jako opustit Buffy. Nechci je srovnávat, porovnávat - to ani nejde. Každá byla jiná. Ale přesto jsou obě součástí mého života. Když jsem Buffy opustil, věděl jsem, že je to... dobré. Správné a bolestivé. Smrt Cordy je jen bolestivá. Další ztráta ve mně otevřela rány, které se nehojily.
,,Cordy..." vydechnu její jméno, jakoby mi ji to mohlo vrátit. Už nechci, aby mi tekly slzy po tvářích - připadám si jako malý kluk, ale nedokážu to zastavit. Pomaloučku se mi do kůže zařezávají rány, které se nechtějí zhojit. V mysli se mi promítají tváře všech, které jsem ztratil. Doyle, Connor, Fred, Cordy, Buffy...
Ucítím na tváři letmý, nesmělý dotek.
,,Bu...Buffy...?" Koktám nevěřícně vysoko posazeným hlasem, prudce si stoupnu a o krok od ní odstoupím. Nerozumím tomu. Ani trochu to nechápu. Plíživě se mi do srdce vkrádá nejistota.
,,Ahoj..." Slyším v jejím hlase strach a obavy. Chvíli mě pozoruje, vím, že určitě poznala, že jsem... Podle uslzených očí. Uvědomím si, že na mě mluví.
,,...a tak jsem... přijela." Nevím, co mám říct, cítím se zmatený. Mezi námi teď panuje řvoucí ticho.
,,Asi to nebyl dobrý nápad." Dívá se mi do očí, já z její tváře nedokážu nic vyčíst a ani nevím, co mi před chvílí říkala. Otáčí se, odchází, v otevřených dveřích se na mě podívá a já si až teprve teď všimnu, že má v očích slzy.
,,Fred jsem neznala, ale Cordelii ano. Já... já.... Opravdu jsem chtěla přijet dřív, jenže všechno je teď tak... těžké a..." zastavila se. Chvěje se, napoví mi mé upíři smysly. Chce mi něco říct, něco, co pro ni není snadné, napadne mě. Uštědřím si v duchu pohlavek - za celou tu dobu, co tady je, tu jen stojím, dívám se na ni a mlčím. Je to proto, že si stále myslím, že je jen přízrak myšlenek, bublina mých vzpomínek, přání a tužeb minulosti. Jsem napjatý - čekám, že se rozplyne a zmizí. Nabrala odvážně vzduch do plic.
,,Těžké - ano. Ale ne tak moc pro mě jako pro tebe. Chci říct... Vím, že tě Cordelie mil..." Zabodla svůj pohled do mých očí. Mám dojem, že mi její zelenkavé oči vidí až na dno duše.
,,Že jste se milovali. A... jakkoli je to pro mě... Žárlila jsem na ni. Záviděla jí. Vám.Tak tohle se jí ani Fred nikdy nemělo stát." Mlčíme oba dva. Co jí mám na taková slova říct? Nevím. Jen jsem nečekal... Vlastně jsem nečekal ji - ne tady, ne teď, ne to, že taková slova uslyším právě od ní.
,,Jen jsem chtěla, abys to věděl," špitne s pohledem do země. Se sklopenou hlavou opustí můj pokoj. A já v tu chvíli pochopím.
Rychle vyběhnu z pokoje. Prosím, ať ještě nezmizela...!
,,Buffy!" Podruhé ji oslovím jejím jménem, ale teď jistě a naléhavě. Stihnu ji tak tak - dveře výtahu se zavírají, zadrží je však rukou. Chystám se konečně souvisle promluvit, pozná to. Položí si ukazováček druhé ruky na ústa a zavrtí hlavou, aby mě umlčela. V jejích očích zahlédnu něco, co ještě nikdy... Pochopení, naprostéporozumění.
,,Smrtí boj nekončí, Angele." Chvíli mě pozoruje, nepatrně se usměje - s náznakem smutku a naděje - naděje pro mě. Spustí ruku, kterou drží dveře výtahu a ona za nimi zmizí. Můžu se za ní vrátit, zastavit, zdržet ji. Nebylo by to správné. Položím dlaň, kde před chvílí měla ona tu svou, z toho místa sálá teplo a síla.
,,Děkuju ti." Zašeptám.
~ konec ~