STÍNOHRA Postavy: Wesley, Fred Časové období: Několik let po skončení B&A
Wes zamyšleně položil knihu, kterou právě četl, na klín a zahleděl se na opačný konec místnosti, kde Fred právě rozebírala nějaký podivně vypadající přístroj.
Probděla téměř celou noc u Williny postele, a teprve když se krátce před svítáním probudila, dopřála si pár minut spánku. Přesto teď dokázala vypadat dokonale. I Angel to říkal. Jakoby se ze dne na den stala někým jiným.
Mohl by ji takhle pozorovat hodiny. Za ten rok ji znal dokonale, možná i lépe než ona sama. Viděl ji šťastnou, i na pokraji smrti. Znal důvěrně každý její pohyb… to, jak jí do tváře padaly prameny vlnitých vlasů, když se naklonila nad stolem…jak si zamyšleně kousala spodní ret, když na něco nemohla přijít… pohyb, jímž si posunovala brýle, které jí neustále sklouzávaly z nosu… Byly to jen detaily, kterých si nikdo jiný nejspíš ani nevšiml, ale pro něj představovaly v posledním roce bezpečné útočiště.
Kdykoli cítil, že už nemůže dál, vzpomněl si na jednu z těhle drobností a to ho zachránilo. Kdykoli tápal v temnotě, zašeptal její jméno a ona mu ukázala cestu zpět.
Nevěřil v ráj, ve vítězství dobra ani ve spravedlnost, ale věřil ve Winifred Burkleovou a to bylo víc, než od života čekal. Otec mu kdysi řekl, že člověk odhalí pravý smysl existence teprve ve chvíli, kdy zemře. Považoval to za hloupost, dokud to neprožil. Ale otec měl pravdu. Tenkrát opravdu našel smysl svého života…
Jakoby vycítila, že ji pozoruje, zvedla hlavu a věnovala mu zářivý úsměv. Stydlivě si zastrčila za ucho pramen vlasů a sklopila oči zpět k práci. Opětoval jí úsměv, když mu znenadání projela hlavou ostrá bolest.
Je tak krásná. Skrývá v sobě tolik síly a potenciálu, jen škoda, že je až příliš lidská. Mít v sobě o něco víc temnoty, alespoň kousíček démona, mohla by z ní být dokonalá královna tohoto světa.
Lidé ho překvapovali. Od jeho časů se stali mocnějšími, chytřejšími, vynalézavějšími…boj s nimi nebude tak jednoduchý jako kdysi, ale o to bude zajímavější.
A vládnout jim mu teprve přinese pravé uspokojení.
Wes překvapeně zamrkal. Co se stalo? Zhluboka se nadechl. Jak bolest pomalu ustupovala, mizely s ní i ty podivné myšlenky. Zůstávala však pochybnost…
Angel tiše nakoukl do kanceláře. Wes seděl za stolem a přes vysokou hromádku knih ho nebylo téměř vidět.
Angel se mlčky usmál a chystal se zase zavřít dveře, když ho zastavil Wesův hlas.
"Děje se něco?"
"Ne," odpověděl a váhavě vešel do místnosti.
"Jsem rád, že zase pracuješ," zamumlal a zvedl z hromádky horní knihu. "Duchové?" pohlédl na něj tázavě.
"Jen něco hledám."
"Nový případ?" odhadl Angel. "Že by ta dívka z rána?"
"Dívka?" zopakovala zmateně Wes.
"Jo…docela hezká, asi dvacet tmavé vlasy, bílé šaty…"
"Tara?" zamračil se na Angela.
"A má i jméno…"
"Jo, je to nový případ…" zalhal. Jak to, že Taru viděl?
"A Fred? Je to mezi vámi v pořádku?" zeptal se a položil knihu zpět na hromádku. Wesley roztržitě přikývl.
"Večer jsme si chtěli vyjet k moři. Myslíš, že bys mohl pohlídat Willow?"
* * *
"Nevrátil jsem se sám, že?" zamumlal Wesley a zamračeně si prohlížel své poškrábané ruce.
"To ti nemůžu říct," zavrtěla hlavou Tara. "Do těchto věcí nemůžu zasahovat."
"Beru to jako ano," pochopil Wes. Děsilo ho to. Do teď to bylo jen tušení, pochybnosti o zdravém rozumu…ale teď získal jistotu. Co to vlastně probudil? Nějaké nehmotné zlo, které začne pomalu ovládat celé jeho okolí? Opravdového démona, netrpělivě čekajícího v temném koutě na okamžik, kdy nastane ta pravá chvíle k útoku?
"Řekni něco, Taro… cokoli…" požádal ji.
"Víš, že nemůžu," zašeptala bezmocně. Tohle bylo nejtěžší - mít moc, ale nesmět… "Začínám o tom pochybovat," zamumlal Wesley. "Nejsi jen duch, že? Byl jsem mrtvý, vím, jaké to je. A ty jsi jiná.
Přečetl jsem pár knih. Pokud tě tu uvěznila Willow, měla by být jedinou, kdo tě vidí. Já ne… a nic na tom nezmění ani fakt, že jsem byl mrtvý. A co Angel? I on tě vidí, že?"
"Věděla jsem, že jsi chytrý… jen jsem netušila, jak moc," usmála se Tara. "Co chceš? Pravdu, kterou stejně nemůžeš pochopit? Ano, nejsem duch… to, co jsem, je bezvýznamné. Všechno je bezvýznamné v porovnání s tím, oč v téhle hře skutečně běží.
Jde tu o tebe a o Willow. Ona tě potřebuje, aby se dokázala vyrovnat s minulostí a svou novou sílou. A ty zase budeš potřebovat její moc v boji, který tě čeká."
"Nechápu to."
"Zatím ani nemáš."
"Pomoz mi… slíbila jsi mi odpovědi, Taro…"
"Dobře," přikývla váhavě. "Deeper Well," zašeptala.
"Co to znamená?" zeptal se Wes, ale Tara už byla pryč.
* * *
"Willow seděla se zkříženýma nohama na posteli. Měla zavřené oči a tvář tak bledou, že připomínala mrtvolu.
"Ahoj, miláčku," zašeptala Tara. "Jak ti je?" zeptala se a posadila se vedle ní. V první chvíli se zdálo, že ji Will ani neslyšela, ale po několika vteřinách přece jen otevřela oči a smutně se pousmála.
"Nevím…" zamumlala. "Je to podivné… v hlavě mám stovky hlasů. Šeptají, křičí, zpívají, hádají se… jako bych jim patřila. Nezajímá je, co si myslím, co cítím… bolí to, Taro. Je to děsivé. Jako bych to už ani nebyla já, tělo je moje, ale hlava patří jim. Nedopřejí mi jedinou soukromou myšlenku, já jsem oni… oni jsou já…
Co jsem udělala, Taro?" zeptala se a zvedla k ní uplakané oči. "Proč musím tímhle procházet? Čím jsem se provinila, že je celý můj život jen bolest?
Měla jsem Oze… toho nejúžasnějšího kluka na světě, někoho, koho jsem mohla milovat, na koho bylo spolehnutí… a pak přišla Veruca a během několika vteřin bylo po všem. Opustil mě a já byla sama… Poznala jsem tebe a osud mi dal ještě jednu šanci milovat. A co se stalo? Warren se pokusil zabít Buffy, ale co se mu podařilo, bylo zničit jediný smysl mého života. Svět bez Oze byl děsivý, ale svět bez tebe… chtěla jsem ho zničit, Taro. Toužila jsem po tom, aby všichni trpěli tak, jako já… ne, ještě víc. Zneužila jsem sílu, kterou jsem dostala, abych rozsévala bolest… a málem jsem tu pomstu dokončila…
Roky mi trvalo, než jsem získala zpátky rovnováhu. Byla jsem zase Will, holka ze Sunnydale, co zmákne levou zadní jakýkoli počítač a ve volném čase si zahrává s kouzlením. Měla jsem Buffy, Dawn a život se zdál zase fajn. A teď tohle…
Copak jsem prokletá, Taro?"
"Ne," zamumlala Tara. "Tohle není prokletí, Will, ale požehnání. Máš sílu… větší sílu než Angel, než Buffy… než všichni, kteří na tomhle světě bojují se zlem. Zavři oči," rozkázala jí, a když Will poslechla, chytila ji za ruce.
"Zhluboka se nadechni a zaposlouchej se," pokračovala Tara.
"Co slyšíš?"
"Hlasy…" vzlykla Willow. "Prosby, ženský pláč… nějaká kouzla… zoufalý křik… ne, Taro, oni ji zabijí. Bojí se, bolí ji to, ale nedokáže to zastavit…tolik trpí…Co mám dělat? Musím jí nějak pomoci…"
"Ne, Will," zastavila ji Tara. "Neposlouchej jejich hlasy… chci vědět, na co myslí… ne strach, chci, abys cítila jejich moc… abys poznala všechna ta kouzla, která ony znají…chci, aby se jejich moc stala tvou…
Když jsi oživila Wesleyho, ukázala jsi jim, že jsi jako ona. Silná, statečná, připravená obětovat cokoli pro dobro.
Will, to co teď v tobě je, nedokáže nikdo na tomhle světě plně pochopit. Pamatuješ na Prvotní zlo? Něco, co tu bylo dřív než lidé? Dřív než svět? Tohle je pravý opak prvotního zla…je to něco, co známe všichni, ale nikdo z nás to nedokáže popsat. Skrývá se to v každém úsměvu, v písničce, ve slunečném odpoledni stráveném s přáteli…je to v každé dobré věci na tomhle světě…a teď je to i v tobě…"
"A co když to nechci," zavrtěla hlavou Will.
"To, nejde… buď to přijmeš nebo…" Tara se musela zhluboka nadechnout, než dokázala vyslovit zbytek té věty: "…nebo tě to zabije.
Tohle je skutečná magie, v čisté podobě, ne ty říkanky, se kterými si hrají zvědavé děti.
Magická zaklínadla neexistují. Jsou to jen shluky slov, jejichž rytmus umožňuje snadněji ovládnout mysl. Když se dostaneš na určitou úroveň, přestanou být potřebná. Bude ti stačit jediná myšlenka k tomu, abys udělala cokoli, co chceš. Takovou sílu nemá každá čarodějka…vlastně ji nemá téměř žádná. Je to moc, která dokáže zachránit miliony lidí, ale zároveň dokáže stejné miliony zničit. Síly někdy čekají desítky let, než najdou čarodějku schopnou takovou sílu přijmout a použít pro dobro. Teď si vybraly tebe, Willow. Jsi ta pravá. Nesmíš o tom pochybovat, protože Síly se nikdy nemýlí. Kdyby si nebyli jistí tím, že to dokážeš, nikdy by ti tuhle možnost nedali…
A teď zkus spát, ano?"
* * *
"Kdo jsi?" zeptala se Willow tmavovlasé ženy v dlouhých temně rudých šatech. Před pár vteřinami zavřela oči a najednou byla tady. S ní.
"Jedna z mnoha," usmála se žena.
"Z mnoha?" zamračila se Will.
"Jsi příliš zvědavá, čarodějko," pokárala ji, ale vzápětí dodala: "Avšak zvídavost někdy nebývá na škodu. Jsem Aira, čarodějka… tedy jedna z mnoha."
"Co tu dělám?"
Byl to sen nebo skutečnost?
"Učíš se. Dej mi ruku, chci ti něco ukázat."
"Proč se vůbec nebojím?" napadlo Will, když její ruka vklouzla do Aiřiny dlaně. Sotva se jí dotkla, obě se ocitly ve velké místnosti plné světla. Vlastně si ani nebyla jistá, zda jde o místnost, neviděla stěny ani strop. Všude okolo stály nebo seděly desítky žen. Všechny byly oblečené v bílém…mladé dívky, téměř ještě děti, i vrásčité stařeny. Připadala by si jako v nebi nebýt toho tísnivého ticha.
"My všechny," usmála se Aira, "jsme stály před stejným rozhodnutím jako ty. My všechny jsme přijaly možnost získat sílu, který změní svět. Myslíš si, že to bylo snadné? Nebylo, Willow.
Každá z nás měla svůj osud, ale všechny nás spojovala bolest, sebeobětování. Všechny jsme trpěly, viděly umírat milované, žádná z nás neumřela v posteli… ale měly jsme možnost vytvářet historii.
Mučili nás, upalovali na hranicích, zabíjeli nám naše děti, aby nás donutili přiznat se, ale my se nevzdaly. Měly jsme sílu nadělat z nich hromádky prachu, ale přesto jsme dál bojovaly za jejich bezpečí.
Bez nás by tenhle svět dávno neexistoval. My jsme tenhle svět. Jsme dobro. Jsme světlo. A ty jsi jedna z nás… už teď."
"Bojím se," zašeptala Willow a omámeně se rozhlížela okolo.
"Strach je naprosto přirozený, Willow, je součástí tvé síly. Dobro se vždycky bojí. Zlo je tak snadné, zabíjet, ničit, ubližovat… to dokáže každý. Být dobrý chce odvahu, silnou vůli. Je to těžké, bolí to, ale výsledky stojí za to. Není nic cennějšího než úsměv… štěstí v očích nevinného, kterého jsi zachránila. Strach je normální… to on nás odlišuje od těch ostatních. Zlo se nebojí, protože nemá co ztratit."
"Pochop mě… já nevím, jestli to chci, Airo. Nikdy jsem neuměla svou moc ovládat…většinou byl zázrak, když se něco povedlo. Moje kouzla nepřinesla příliš radosti…"
"Vrátila jsi Angelovi duši. Dvakrát jsi zachránila svět před jedním z nejhorších upírů v historii. Vrátila si Buffy. Dala jsi stovkám dívek možnost volby, sílu bojovat. Zachránila jsi Wesleyho… A k tomu všemu ti stačila moc, kterou jsi získala sama. Nedaly ti ji Síly, všechno, co ses do teď naučila, je jen tvá zásluha. Skrývá se v tobě obrovský potenciál, nediv se, když ho Síly chtějí využít."
"A napadlo je, co bych s tou jejich mocí mohla způsobit?" pohlédla na ni tázavě Will. Nic nebylo jen černé a bílé. "Copak si Síly nevzpomínají, co všechno jsem zkazila? Použila jsem kouzla proti svým přátelům, pro své vlastní dobro. Zabila jsem člověka a toužila zničit celý svět…"
"Tohle je minulost, Willow, a budoucnost je jen v tvých rukou. Je to jen na tobě," pokrčila rameny Aira.
"A o to je to ještě těžší…"
"Nemůžu ti říct, co máš udělat," usmála se a chytila ji za ruku. "Ale jedno můžu…Jsi dobrá, Willow. Nemusíš se bát, že svou sílu, tedy pokud ji přijmeš, zneužiješ, protože to bys nedokázala…"
"A…" Willow se nadechla k poslední otázce, ale Aira moc dobře věděla, na co se chce zeptat.
Smutně se usmála a zavrtěla hlavou.
"Ne, Will, Tara je mrtvá a to nezmění žádná síla na tomhle světě.
Přemýšlej, rozhodni se… ale pospěš si, protože zlo je blíž, než si kdokoli myslí. Tentokrát to bude jiné… všechno, co jste dosud viděli, co jste prožili v posledních letech vám přijde nicotné ve srovnání s tím, co přichází…"
"O čem to mluvíš?" zamumlala zmateně Will.
"O pekle…"
* * *
"Stačí chtít a mohl by ses jich dotknout," usmála se zasněně Fred, natáhla ruku a skrz roztažené prsty pozorovala nebe poseté zářícími hvězdami. Zula si boty, strčila je do rukou překvapenému Wesovi a bosýma nohama se rozběhla po vlhké trávě.
Posadil se a pozoroval ji. Několikrát se zatočila, až se jí vlasy rozevlály kolem tváře. Když se unavila, rozesmátě se natáhla na zem a zavřela oči. Slyšela hukot oceánu. Ustupující moře zanechávalo dole na pláži smutnou mozaiku kamínků, lasturek a plastových lahví. Vlny vystřikovaly do výše a s tichým šploucháním se lámaly o ponurá skaliska. Ve vzduchu byla cítit sůl a ještě něco zvláštního, co ji naplňovalo srdce nadějí. Byli jen pár kilometrů za L.A., ale přesto se cítila jako v ráji.
Podepřel si rukou hlavu a se zasněným úsměvem pozoroval její tvář. Jako by se celý svět v ten jediný okamžik navždy zastavil. Všechno okolo splynulo v jedno. Nic, s výjimkou jí a toho tísnivého pocitu v jeho srdci, nebylo důležité. Měl vše, co mohl chtít. Tak proč nebyl šťastný?
"Vezmi si mě," řekl znenadání Wesley.
"Vezmu," přikývla Fred s překvapivou rychlostí. Otevřela oči a roztáhla rty do širokého úsměvu.
"Pořád tomu nemůžu uvěřit."
"Čemu?" zeptal se s úsměvem.
"Tomuhle…" mávla rukou okolo sebe. "Že jsme spolu… že ležíme v trávě, koukáme na hvězdy a mluvíme o budoucnosti…"
"Je to pravda," zavrtěl hlavou Wes. "Teda doufám…" A pokud to byla jen iluze, byl odhodlaný strávit v ní zbytek života.
"Líbej mě," zašeptala.
"S potěšením…"
* * *
"Udělala jsi to správně," snažila se ji ujistit Tara. Opírala se o dveře a zdálky pozorovala Will sedící na posteli.
"To ukáže budoucnost," pokrčila rameny. Necítila se jinak. Aira jí sice řekla, že to bude určitou dobu trvat, ale přesto čekala, že se něco stane. Že tu sílu ucítí…
Tara mlčky přešla místnost a posadila se vedle ní.
"Je čas, Willow," usmála se a pohladila ji po tváři.
"Čas?" z jejího hlasu byl cítit strach. Věděla, o čem Tara mluví, ale bála se přiznat si to. Když to udělá, nebude cesty zpátky…
"Už mě nepotřebuješ."
"Ne," zavrtěla hlavou Willow. "Vždycky tě budu potřebovat… vždycky," zašeptala se slzami v očích. "Nemůžeš mě tu nechat."
"Jsi silná, miláčku. To, co jsi v posledních dnech udělala, jen potvrdilo, že už jsi připravená jít dál. Nemám právo tu být, chtít po tobě, abys mě milovala, když ti nemůžu dát to, co si zasloužíš."
Willow pevně zavřela oči.
Když někoho ztratíte, ten pocit ve vás navždy zůstane. Prázdnota. Prolité slzy. Jizvy na duši. I kdyby se ten člověk vrátil, už nikdy to nezmizí. Ten strach, vědomí nicotnosti tváří v tvář smrti vás nikdy neopustí.
Můžete prosit, můžete se modlit… můžete tvrdit, že jste zapomněli, ale pravdou je, že už nikdy nebudete stejní. Čím víc se té změně budete bránit, tím těžší to bude. Můžete žít ve lži týdny, roky… ale ta chvíle, kdy budete muset čelit realitě, jednou přijde.
A nebude snadná.
"Běž, prosím," zašeptala. Cítila, jak jí po tváři tečou slzy. Chtěla ji zastavit, zabránit jí v odchodu. Navždy ji připoutat k sobě. Ale… Tara měla pravdu. Takhle to nepůjde napořád. Musí jít dál.
Už nikdy nebude milovat. Ne po tomhle. Už nenajde odvahu svěřit své srdce někomu, kdo může z vteřiny na vteřinu odejít, změnit se v kamenný náhrobek a pár krabic nepotřebných věcí. Ale musí jít dál. Kvůli svým přátelům. Kvůli té síle. Kvůli sobě…
"Prosím, běž," vzlykla znova.
Když otevřela oči, její pokoj byl prázdný…
* * *
"Dobré ráno, miláčku," usmál se Wesley na Fred, která seděla s Angelem u stolu, a láskyplně ji políbil do vlasů.
"Ráno? Je poledne," připomněl mu Angel. "Člověk by řekl, že po roce v hrobě budeš mít spánku po krk…"
Fred se zachichotala a skryla tvář na Wesleyho hrudi.
"To je moje vina," přiznala se stydlivě.
"Přesně tak," přikývl Wes. "Nenechala mě spát ani hrobě a teď…" nadechl se, ale větu nedořekl, protože si všiml Willow scházející ze schodů.
"Zdá se, že nejsem jediný, kdo vstává k obědu," usmál se.
"Ani jsem nešla spát," zavrtěla hlavou Will. "Četla jsem si v Angelově kanceláři jednu knížku a nějak jsem při tom zapomněla na čas…" zamumlala.
"Kdy se vracíš do Sunnydale?" zeptal se Angel.
"Zítra," pokrčila rameny. Bylo to vlastně jedno…po tom, co ztratila Taru podruhé, jí bylo jedno všechno…
"O tom jsem chtěl s tebou mluvit," uvědomil si Wes. "Já a Fred pojedeme s tebou."
"Pojedeme?" pohlédla na něj překvapeně Winifred.
"Jo… sama jsi říkala, že bychom měli na čas z L.A. zmizet, ne?" připomněl jí.
Fred váhavě přikývla.
"Taky bys mohl jet, kdybys chtěl…" otočil se k Angelovi.
Ten jen zavrtěl hlavou. "Nemyslím si, že by to byl nejlepší nápad… v Sunnydale jsou věci, kterým bych se prozatím raději vyhnul."
"Nemůžeš celý život jen utíkat…" ozvala se Willow. "Pojedete všichni," rozhodla. "Los Angeles to bez vás pár dní vydrží…"
* * *
"A co s ní bude teď?"
"Jmenuje se Kennedy," usmála se Tara. "Je to jedna z Přemožitelek. Ona a Will spolu chvíli chodily, než… než jsem se vrátila já. Vím, že pro ni Kennedy má stále slabost… nebude to těžké… stačí ji jen postrčit…"
"Postarám se o to, Taro," přikývl Wesley. "Neboj se."
"Vím, že to dokážeš," přikývla. "Dopadne to dobře. Kennedy je silná, jako skála… jen tak něco jí neublíží, a právě to teď moje holčička potřebuje. Někoho, o koho se bude moci opřít, když já tady nebudu," zašeptala se slzami v očích.
"Jsem rád, že jsem tě poznal, Taro," usmál se Wesley a objal ji. Z přátelství, a taky proto, že chtěl vědět, jaké to je. Jako duch objímal Fred a nic při tom necítil… chtěl vědět, co prožívala ona.
"Je to zvláštní, že?" řekla Tara, jako by mu četla myšlenky. "Víš, že někoho svíráš v náručí, ale zároveň jako by tam nebyl…"
"Ještě to neskončilo, že?" pohlédl na ni, ale ona jen se smíchem zavrtěla hlavou.
"Jsi výjimečná žena, Taro."
"Jsi první muž, které mu to věřím," zasmála se. "Sbohem, Wesley. Buď šťastný, zasloužíš si to …"
"Mluvíš s někým, miláčku?" nakoukla do kanceláře Fred.
Wes se na pár vteřin otočil po jejím hlase, a když pohlédl zpět, Tara byla pryč.
"Ne, jen jsem si tak mumlal sám pro sebe," usmál se Wes a sebral ze stolu bundu. "Půjdeme?" zeptal se Fred a natáhl k ní ruku. Okamžik, kdy ucítil teplo její dlaně, byl jeden z nejkrásnějších v jeho životě. Teprve teď si to zcela uvědomil.
Žil.
~ konec ~
Probděla téměř celou noc u Williny postele, a teprve když se krátce před svítáním probudila, dopřála si pár minut spánku. Přesto teď dokázala vypadat dokonale. I Angel to říkal. Jakoby se ze dne na den stala někým jiným.
Mohl by ji takhle pozorovat hodiny. Za ten rok ji znal dokonale, možná i lépe než ona sama. Viděl ji šťastnou, i na pokraji smrti. Znal důvěrně každý její pohyb… to, jak jí do tváře padaly prameny vlnitých vlasů, když se naklonila nad stolem…jak si zamyšleně kousala spodní ret, když na něco nemohla přijít… pohyb, jímž si posunovala brýle, které jí neustále sklouzávaly z nosu… Byly to jen detaily, kterých si nikdo jiný nejspíš ani nevšiml, ale pro něj představovaly v posledním roce bezpečné útočiště.
Kdykoli cítil, že už nemůže dál, vzpomněl si na jednu z těhle drobností a to ho zachránilo. Kdykoli tápal v temnotě, zašeptal její jméno a ona mu ukázala cestu zpět.
Nevěřil v ráj, ve vítězství dobra ani ve spravedlnost, ale věřil ve Winifred Burkleovou a to bylo víc, než od života čekal. Otec mu kdysi řekl, že člověk odhalí pravý smysl existence teprve ve chvíli, kdy zemře. Považoval to za hloupost, dokud to neprožil. Ale otec měl pravdu. Tenkrát opravdu našel smysl svého života…
Jakoby vycítila, že ji pozoruje, zvedla hlavu a věnovala mu zářivý úsměv. Stydlivě si zastrčila za ucho pramen vlasů a sklopila oči zpět k práci. Opětoval jí úsměv, když mu znenadání projela hlavou ostrá bolest.
Je tak krásná. Skrývá v sobě tolik síly a potenciálu, jen škoda, že je až příliš lidská. Mít v sobě o něco víc temnoty, alespoň kousíček démona, mohla by z ní být dokonalá královna tohoto světa.
Lidé ho překvapovali. Od jeho časů se stali mocnějšími, chytřejšími, vynalézavějšími…boj s nimi nebude tak jednoduchý jako kdysi, ale o to bude zajímavější.
A vládnout jim mu teprve přinese pravé uspokojení.
Wes překvapeně zamrkal. Co se stalo? Zhluboka se nadechl. Jak bolest pomalu ustupovala, mizely s ní i ty podivné myšlenky. Zůstávala však pochybnost…
Angel tiše nakoukl do kanceláře. Wes seděl za stolem a přes vysokou hromádku knih ho nebylo téměř vidět.
Angel se mlčky usmál a chystal se zase zavřít dveře, když ho zastavil Wesův hlas.
"Děje se něco?"
"Ne," odpověděl a váhavě vešel do místnosti.
"Jsem rád, že zase pracuješ," zamumlal a zvedl z hromádky horní knihu. "Duchové?" pohlédl na něj tázavě.
"Jen něco hledám."
"Nový případ?" odhadl Angel. "Že by ta dívka z rána?"
"Dívka?" zopakovala zmateně Wes.
"Jo…docela hezká, asi dvacet tmavé vlasy, bílé šaty…"
"Tara?" zamračil se na Angela.
"A má i jméno…"
"Jo, je to nový případ…" zalhal. Jak to, že Taru viděl?
"A Fred? Je to mezi vámi v pořádku?" zeptal se a položil knihu zpět na hromádku. Wesley roztržitě přikývl.
"Večer jsme si chtěli vyjet k moři. Myslíš, že bys mohl pohlídat Willow?"
* * *
"Nevrátil jsem se sám, že?" zamumlal Wesley a zamračeně si prohlížel své poškrábané ruce.
"To ti nemůžu říct," zavrtěla hlavou Tara. "Do těchto věcí nemůžu zasahovat."
"Beru to jako ano," pochopil Wes. Děsilo ho to. Do teď to bylo jen tušení, pochybnosti o zdravém rozumu…ale teď získal jistotu. Co to vlastně probudil? Nějaké nehmotné zlo, které začne pomalu ovládat celé jeho okolí? Opravdového démona, netrpělivě čekajícího v temném koutě na okamžik, kdy nastane ta pravá chvíle k útoku?
"Řekni něco, Taro… cokoli…" požádal ji.
"Víš, že nemůžu," zašeptala bezmocně. Tohle bylo nejtěžší - mít moc, ale nesmět… "Začínám o tom pochybovat," zamumlal Wesley. "Nejsi jen duch, že? Byl jsem mrtvý, vím, jaké to je. A ty jsi jiná.
Přečetl jsem pár knih. Pokud tě tu uvěznila Willow, měla by být jedinou, kdo tě vidí. Já ne… a nic na tom nezmění ani fakt, že jsem byl mrtvý. A co Angel? I on tě vidí, že?"
"Věděla jsem, že jsi chytrý… jen jsem netušila, jak moc," usmála se Tara. "Co chceš? Pravdu, kterou stejně nemůžeš pochopit? Ano, nejsem duch… to, co jsem, je bezvýznamné. Všechno je bezvýznamné v porovnání s tím, oč v téhle hře skutečně běží.
Jde tu o tebe a o Willow. Ona tě potřebuje, aby se dokázala vyrovnat s minulostí a svou novou sílou. A ty zase budeš potřebovat její moc v boji, který tě čeká."
"Nechápu to."
"Zatím ani nemáš."
"Pomoz mi… slíbila jsi mi odpovědi, Taro…"
"Dobře," přikývla váhavě. "Deeper Well," zašeptala.
"Co to znamená?" zeptal se Wes, ale Tara už byla pryč.
* * *
"Willow seděla se zkříženýma nohama na posteli. Měla zavřené oči a tvář tak bledou, že připomínala mrtvolu.
"Ahoj, miláčku," zašeptala Tara. "Jak ti je?" zeptala se a posadila se vedle ní. V první chvíli se zdálo, že ji Will ani neslyšela, ale po několika vteřinách přece jen otevřela oči a smutně se pousmála.
"Nevím…" zamumlala. "Je to podivné… v hlavě mám stovky hlasů. Šeptají, křičí, zpívají, hádají se… jako bych jim patřila. Nezajímá je, co si myslím, co cítím… bolí to, Taro. Je to děsivé. Jako bych to už ani nebyla já, tělo je moje, ale hlava patří jim. Nedopřejí mi jedinou soukromou myšlenku, já jsem oni… oni jsou já…
Co jsem udělala, Taro?" zeptala se a zvedla k ní uplakané oči. "Proč musím tímhle procházet? Čím jsem se provinila, že je celý můj život jen bolest?
Měla jsem Oze… toho nejúžasnějšího kluka na světě, někoho, koho jsem mohla milovat, na koho bylo spolehnutí… a pak přišla Veruca a během několika vteřin bylo po všem. Opustil mě a já byla sama… Poznala jsem tebe a osud mi dal ještě jednu šanci milovat. A co se stalo? Warren se pokusil zabít Buffy, ale co se mu podařilo, bylo zničit jediný smysl mého života. Svět bez Oze byl děsivý, ale svět bez tebe… chtěla jsem ho zničit, Taro. Toužila jsem po tom, aby všichni trpěli tak, jako já… ne, ještě víc. Zneužila jsem sílu, kterou jsem dostala, abych rozsévala bolest… a málem jsem tu pomstu dokončila…
Roky mi trvalo, než jsem získala zpátky rovnováhu. Byla jsem zase Will, holka ze Sunnydale, co zmákne levou zadní jakýkoli počítač a ve volném čase si zahrává s kouzlením. Měla jsem Buffy, Dawn a život se zdál zase fajn. A teď tohle…
Copak jsem prokletá, Taro?"
"Ne," zamumlala Tara. "Tohle není prokletí, Will, ale požehnání. Máš sílu… větší sílu než Angel, než Buffy… než všichni, kteří na tomhle světě bojují se zlem. Zavři oči," rozkázala jí, a když Will poslechla, chytila ji za ruce.
"Zhluboka se nadechni a zaposlouchej se," pokračovala Tara.
"Co slyšíš?"
"Hlasy…" vzlykla Willow. "Prosby, ženský pláč… nějaká kouzla… zoufalý křik… ne, Taro, oni ji zabijí. Bojí se, bolí ji to, ale nedokáže to zastavit…tolik trpí…Co mám dělat? Musím jí nějak pomoci…"
"Ne, Will," zastavila ji Tara. "Neposlouchej jejich hlasy… chci vědět, na co myslí… ne strach, chci, abys cítila jejich moc… abys poznala všechna ta kouzla, která ony znají…chci, aby se jejich moc stala tvou…
Když jsi oživila Wesleyho, ukázala jsi jim, že jsi jako ona. Silná, statečná, připravená obětovat cokoli pro dobro.
Will, to co teď v tobě je, nedokáže nikdo na tomhle světě plně pochopit. Pamatuješ na Prvotní zlo? Něco, co tu bylo dřív než lidé? Dřív než svět? Tohle je pravý opak prvotního zla…je to něco, co známe všichni, ale nikdo z nás to nedokáže popsat. Skrývá se to v každém úsměvu, v písničce, ve slunečném odpoledni stráveném s přáteli…je to v každé dobré věci na tomhle světě…a teď je to i v tobě…"
"A co když to nechci," zavrtěla hlavou Will.
"To, nejde… buď to přijmeš nebo…" Tara se musela zhluboka nadechnout, než dokázala vyslovit zbytek té věty: "…nebo tě to zabije.
Tohle je skutečná magie, v čisté podobě, ne ty říkanky, se kterými si hrají zvědavé děti.
Magická zaklínadla neexistují. Jsou to jen shluky slov, jejichž rytmus umožňuje snadněji ovládnout mysl. Když se dostaneš na určitou úroveň, přestanou být potřebná. Bude ti stačit jediná myšlenka k tomu, abys udělala cokoli, co chceš. Takovou sílu nemá každá čarodějka…vlastně ji nemá téměř žádná. Je to moc, která dokáže zachránit miliony lidí, ale zároveň dokáže stejné miliony zničit. Síly někdy čekají desítky let, než najdou čarodějku schopnou takovou sílu přijmout a použít pro dobro. Teď si vybraly tebe, Willow. Jsi ta pravá. Nesmíš o tom pochybovat, protože Síly se nikdy nemýlí. Kdyby si nebyli jistí tím, že to dokážeš, nikdy by ti tuhle možnost nedali…
A teď zkus spát, ano?"
* * *
"Kdo jsi?" zeptala se Willow tmavovlasé ženy v dlouhých temně rudých šatech. Před pár vteřinami zavřela oči a najednou byla tady. S ní.
"Jedna z mnoha," usmála se žena.
"Z mnoha?" zamračila se Will.
"Jsi příliš zvědavá, čarodějko," pokárala ji, ale vzápětí dodala: "Avšak zvídavost někdy nebývá na škodu. Jsem Aira, čarodějka… tedy jedna z mnoha."
"Co tu dělám?"
Byl to sen nebo skutečnost?
"Učíš se. Dej mi ruku, chci ti něco ukázat."
"Proč se vůbec nebojím?" napadlo Will, když její ruka vklouzla do Aiřiny dlaně. Sotva se jí dotkla, obě se ocitly ve velké místnosti plné světla. Vlastně si ani nebyla jistá, zda jde o místnost, neviděla stěny ani strop. Všude okolo stály nebo seděly desítky žen. Všechny byly oblečené v bílém…mladé dívky, téměř ještě děti, i vrásčité stařeny. Připadala by si jako v nebi nebýt toho tísnivého ticha.
"My všechny," usmála se Aira, "jsme stály před stejným rozhodnutím jako ty. My všechny jsme přijaly možnost získat sílu, který změní svět. Myslíš si, že to bylo snadné? Nebylo, Willow.
Každá z nás měla svůj osud, ale všechny nás spojovala bolest, sebeobětování. Všechny jsme trpěly, viděly umírat milované, žádná z nás neumřela v posteli… ale měly jsme možnost vytvářet historii.
Mučili nás, upalovali na hranicích, zabíjeli nám naše děti, aby nás donutili přiznat se, ale my se nevzdaly. Měly jsme sílu nadělat z nich hromádky prachu, ale přesto jsme dál bojovaly za jejich bezpečí.
Bez nás by tenhle svět dávno neexistoval. My jsme tenhle svět. Jsme dobro. Jsme světlo. A ty jsi jedna z nás… už teď."
"Bojím se," zašeptala Willow a omámeně se rozhlížela okolo.
"Strach je naprosto přirozený, Willow, je součástí tvé síly. Dobro se vždycky bojí. Zlo je tak snadné, zabíjet, ničit, ubližovat… to dokáže každý. Být dobrý chce odvahu, silnou vůli. Je to těžké, bolí to, ale výsledky stojí za to. Není nic cennějšího než úsměv… štěstí v očích nevinného, kterého jsi zachránila. Strach je normální… to on nás odlišuje od těch ostatních. Zlo se nebojí, protože nemá co ztratit."
"Pochop mě… já nevím, jestli to chci, Airo. Nikdy jsem neuměla svou moc ovládat…většinou byl zázrak, když se něco povedlo. Moje kouzla nepřinesla příliš radosti…"
"Vrátila jsi Angelovi duši. Dvakrát jsi zachránila svět před jedním z nejhorších upírů v historii. Vrátila si Buffy. Dala jsi stovkám dívek možnost volby, sílu bojovat. Zachránila jsi Wesleyho… A k tomu všemu ti stačila moc, kterou jsi získala sama. Nedaly ti ji Síly, všechno, co ses do teď naučila, je jen tvá zásluha. Skrývá se v tobě obrovský potenciál, nediv se, když ho Síly chtějí využít."
"A napadlo je, co bych s tou jejich mocí mohla způsobit?" pohlédla na ni tázavě Will. Nic nebylo jen černé a bílé. "Copak si Síly nevzpomínají, co všechno jsem zkazila? Použila jsem kouzla proti svým přátelům, pro své vlastní dobro. Zabila jsem člověka a toužila zničit celý svět…"
"Tohle je minulost, Willow, a budoucnost je jen v tvých rukou. Je to jen na tobě," pokrčila rameny Aira.
"A o to je to ještě těžší…"
"Nemůžu ti říct, co máš udělat," usmála se a chytila ji za ruku. "Ale jedno můžu…Jsi dobrá, Willow. Nemusíš se bát, že svou sílu, tedy pokud ji přijmeš, zneužiješ, protože to bys nedokázala…"
"A…" Willow se nadechla k poslední otázce, ale Aira moc dobře věděla, na co se chce zeptat.
Smutně se usmála a zavrtěla hlavou.
"Ne, Will, Tara je mrtvá a to nezmění žádná síla na tomhle světě.
Přemýšlej, rozhodni se… ale pospěš si, protože zlo je blíž, než si kdokoli myslí. Tentokrát to bude jiné… všechno, co jste dosud viděli, co jste prožili v posledních letech vám přijde nicotné ve srovnání s tím, co přichází…"
"O čem to mluvíš?" zamumlala zmateně Will.
"O pekle…"
* * *
"Stačí chtít a mohl by ses jich dotknout," usmála se zasněně Fred, natáhla ruku a skrz roztažené prsty pozorovala nebe poseté zářícími hvězdami. Zula si boty, strčila je do rukou překvapenému Wesovi a bosýma nohama se rozběhla po vlhké trávě.
Posadil se a pozoroval ji. Několikrát se zatočila, až se jí vlasy rozevlály kolem tváře. Když se unavila, rozesmátě se natáhla na zem a zavřela oči. Slyšela hukot oceánu. Ustupující moře zanechávalo dole na pláži smutnou mozaiku kamínků, lasturek a plastových lahví. Vlny vystřikovaly do výše a s tichým šploucháním se lámaly o ponurá skaliska. Ve vzduchu byla cítit sůl a ještě něco zvláštního, co ji naplňovalo srdce nadějí. Byli jen pár kilometrů za L.A., ale přesto se cítila jako v ráji.
Podepřel si rukou hlavu a se zasněným úsměvem pozoroval její tvář. Jako by se celý svět v ten jediný okamžik navždy zastavil. Všechno okolo splynulo v jedno. Nic, s výjimkou jí a toho tísnivého pocitu v jeho srdci, nebylo důležité. Měl vše, co mohl chtít. Tak proč nebyl šťastný?
"Vezmi si mě," řekl znenadání Wesley.
"Vezmu," přikývla Fred s překvapivou rychlostí. Otevřela oči a roztáhla rty do širokého úsměvu.
"Pořád tomu nemůžu uvěřit."
"Čemu?" zeptal se s úsměvem.
"Tomuhle…" mávla rukou okolo sebe. "Že jsme spolu… že ležíme v trávě, koukáme na hvězdy a mluvíme o budoucnosti…"
"Je to pravda," zavrtěl hlavou Wes. "Teda doufám…" A pokud to byla jen iluze, byl odhodlaný strávit v ní zbytek života.
"Líbej mě," zašeptala.
"S potěšením…"
* * *
"Udělala jsi to správně," snažila se ji ujistit Tara. Opírala se o dveře a zdálky pozorovala Will sedící na posteli.
"To ukáže budoucnost," pokrčila rameny. Necítila se jinak. Aira jí sice řekla, že to bude určitou dobu trvat, ale přesto čekala, že se něco stane. Že tu sílu ucítí…
Tara mlčky přešla místnost a posadila se vedle ní.
"Je čas, Willow," usmála se a pohladila ji po tváři.
"Čas?" z jejího hlasu byl cítit strach. Věděla, o čem Tara mluví, ale bála se přiznat si to. Když to udělá, nebude cesty zpátky…
"Už mě nepotřebuješ."
"Ne," zavrtěla hlavou Willow. "Vždycky tě budu potřebovat… vždycky," zašeptala se slzami v očích. "Nemůžeš mě tu nechat."
"Jsi silná, miláčku. To, co jsi v posledních dnech udělala, jen potvrdilo, že už jsi připravená jít dál. Nemám právo tu být, chtít po tobě, abys mě milovala, když ti nemůžu dát to, co si zasloužíš."
Willow pevně zavřela oči.
Když někoho ztratíte, ten pocit ve vás navždy zůstane. Prázdnota. Prolité slzy. Jizvy na duši. I kdyby se ten člověk vrátil, už nikdy to nezmizí. Ten strach, vědomí nicotnosti tváří v tvář smrti vás nikdy neopustí.
Můžete prosit, můžete se modlit… můžete tvrdit, že jste zapomněli, ale pravdou je, že už nikdy nebudete stejní. Čím víc se té změně budete bránit, tím těžší to bude. Můžete žít ve lži týdny, roky… ale ta chvíle, kdy budete muset čelit realitě, jednou přijde.
A nebude snadná.
"Běž, prosím," zašeptala. Cítila, jak jí po tváři tečou slzy. Chtěla ji zastavit, zabránit jí v odchodu. Navždy ji připoutat k sobě. Ale… Tara měla pravdu. Takhle to nepůjde napořád. Musí jít dál.
Už nikdy nebude milovat. Ne po tomhle. Už nenajde odvahu svěřit své srdce někomu, kdo může z vteřiny na vteřinu odejít, změnit se v kamenný náhrobek a pár krabic nepotřebných věcí. Ale musí jít dál. Kvůli svým přátelům. Kvůli té síle. Kvůli sobě…
"Prosím, běž," vzlykla znova.
Když otevřela oči, její pokoj byl prázdný…
* * *
"Dobré ráno, miláčku," usmál se Wesley na Fred, která seděla s Angelem u stolu, a láskyplně ji políbil do vlasů.
"Ráno? Je poledne," připomněl mu Angel. "Člověk by řekl, že po roce v hrobě budeš mít spánku po krk…"
Fred se zachichotala a skryla tvář na Wesleyho hrudi.
"To je moje vina," přiznala se stydlivě.
"Přesně tak," přikývl Wes. "Nenechala mě spát ani hrobě a teď…" nadechl se, ale větu nedořekl, protože si všiml Willow scházející ze schodů.
"Zdá se, že nejsem jediný, kdo vstává k obědu," usmál se.
"Ani jsem nešla spát," zavrtěla hlavou Will. "Četla jsem si v Angelově kanceláři jednu knížku a nějak jsem při tom zapomněla na čas…" zamumlala.
"Kdy se vracíš do Sunnydale?" zeptal se Angel.
"Zítra," pokrčila rameny. Bylo to vlastně jedno…po tom, co ztratila Taru podruhé, jí bylo jedno všechno…
"O tom jsem chtěl s tebou mluvit," uvědomil si Wes. "Já a Fred pojedeme s tebou."
"Pojedeme?" pohlédla na něj překvapeně Winifred.
"Jo… sama jsi říkala, že bychom měli na čas z L.A. zmizet, ne?" připomněl jí.
Fred váhavě přikývla.
"Taky bys mohl jet, kdybys chtěl…" otočil se k Angelovi.
Ten jen zavrtěl hlavou. "Nemyslím si, že by to byl nejlepší nápad… v Sunnydale jsou věci, kterým bych se prozatím raději vyhnul."
"Nemůžeš celý život jen utíkat…" ozvala se Willow. "Pojedete všichni," rozhodla. "Los Angeles to bez vás pár dní vydrží…"
* * *
"A co s ní bude teď?"
"Jmenuje se Kennedy," usmála se Tara. "Je to jedna z Přemožitelek. Ona a Will spolu chvíli chodily, než… než jsem se vrátila já. Vím, že pro ni Kennedy má stále slabost… nebude to těžké… stačí ji jen postrčit…"
"Postarám se o to, Taro," přikývl Wesley. "Neboj se."
"Vím, že to dokážeš," přikývla. "Dopadne to dobře. Kennedy je silná, jako skála… jen tak něco jí neublíží, a právě to teď moje holčička potřebuje. Někoho, o koho se bude moci opřít, když já tady nebudu," zašeptala se slzami v očích.
"Jsem rád, že jsem tě poznal, Taro," usmál se Wesley a objal ji. Z přátelství, a taky proto, že chtěl vědět, jaké to je. Jako duch objímal Fred a nic při tom necítil… chtěl vědět, co prožívala ona.
"Je to zvláštní, že?" řekla Tara, jako by mu četla myšlenky. "Víš, že někoho svíráš v náručí, ale zároveň jako by tam nebyl…"
"Ještě to neskončilo, že?" pohlédl na ni, ale ona jen se smíchem zavrtěla hlavou.
"Jsi výjimečná žena, Taro."
"Jsi první muž, které mu to věřím," zasmála se. "Sbohem, Wesley. Buď šťastný, zasloužíš si to …"
"Mluvíš s někým, miláčku?" nakoukla do kanceláře Fred.
Wes se na pár vteřin otočil po jejím hlase, a když pohlédl zpět, Tara byla pryč.
"Ne, jen jsem si tak mumlal sám pro sebe," usmál se Wes a sebral ze stolu bundu. "Půjdeme?" zeptal se Fred a natáhl k ní ruku. Okamžik, kdy ucítil teplo její dlaně, byl jeden z nejkrásnějších v jeho životě. Teprve teď si to zcela uvědomil.
Žil.
~ konec ~