close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tajemství bojovnice

26. září 2009 v 13:41 | Dyki |  Spike&Illyria - romantické
TAJEMSTVÍ BOJOVNICE
Postavy: Spike, Illyria
Časové období: Po skončení Angela


"Drazí moji věrní posluchači, kteří jste i v tak pozdní hodince noční ještě stále u svých přijímačů a naladili jste si mou rozhlasovou Tavernu u Zeleného Draka. Mám pro vás dnes opravdu perfektní vánoční dáreček. Podařilo se mi, po dlouhé a úmorné cestě přes všechny možné asistenty a poskoky, konečně dostat k CEO Wolfram & Hart a domluvit si s ním krátké interview zrovna na dnešní večer. Prosím, nepřelaďujte a neodcházejte. Po písničce se vám odtud ze studia opět přihlásíme." Hilary nadšeně uvedla svoje velké překvapení příjemným mikrofonickým hlasem a sundala si sluchátka.
Spikovi se nelíbilo poslouchat Senior partnery a dělat jim poskoka, opravdu netušil, proč se nechal ukecat a teď tady seděl a čekal na své první vystoupení v éteru. No, tak docela pravda to teda nebyla. Věděl alespoň, proč byl hned od první chvíle svolný a ochotný přistoupit na dohodu.
Tahle holka, redaktorka, mu něčím připomněla Buffy, byla drobná, světlovlasá, přirázovala si to přes celých dvacet pater rovnou k němu, a že už všechno tam celkem nahoře ujednala, a že prý ten rozhovor musí mít. Cítil z ní sílu překonávat překážky, stejně jako z přemožitelky. Proto se své šéfovské povinnosti nevyhnul, jak to dělával jindy - jo, proto tady byl.
Nezamlouvalo se mu zrovna nějak moc zveřejňovat svoji existenci, ale Hilary mu slíbila, že se vše uskuteční v největší diskrétnosti hluboko v noci a jeho jméno ani žádné detaily o jeho vzhledu se neprozradí.
Veřejnost prahla po informacích o všem nenormálním, poslední události v L.A. způsobili, že příšery a démoni přestali být jen kuriozitou ze scifi literatury. A taky udělali Wolfram & Hart velkou reklamu, protože se nikdo nikdy nedozvěděl, že za válečný stav ve městě, který tak úspěšně potlačili - jak se všude říkalo, byli odpovědni právě oni sami, mistrům zatloukání se podařilo všechno ututlat a navíc vytáhli ze svých oponentu svolení, že ve vedení zůstane někdo z původního osazenstva kanceláře, aby bylo krytí dokonalé. A protože kromě Illyria zbyl k dispozici jenom on, po krátkém naléháni převzal funkci.
Angel dál tuhle práci dělat nemohl. Když velká bitka s démony nakonec skončila nerozhodně, akorát nějakým zázrakem zařídili, že žádná apokalypsa nepřišla, velkej bručoun tak nějak počlověčil, jeho podpis na cáru papyrusu neměl na proroctví Shanshu žádný podstatný vliv. Nebyl moc velký problém všem namluvit, že uhynul pod meči a palcáty útočníku, na tom si s Illyrií nechali záležet, zvlášť proto, že chtěl, aby pán Liam a jeho ženuška Buffy měli od všeho zlého dění klid a aby jim nehrozilo žádné nebezpečí. Když už se má něco podělat, tak ať je první na ráně on.

Být šéfem bylo otravnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Povinností bylo moc a volného času málo. Prostě pořád jenom samé papírovaní, kterému málokdy rozuměl a odpovědnost, která ho tížila víc, než si chtěl přiznat. Možná i proto mu pozvání do této trošku ulítlé noční show přišlo vhod. Čekal zábavu. Už chvíli mu bylo jasné, že se šeredně zmýlil!
Noviny a časopisy byly plné mysteriózních názvů, takže jméno pořadu Taverna u Zeleného Draka bylo proti tomu jenom lehounce šáhnutý. Blondýnka na nízké židli hned vedle se na něj povzbudivě usmívala. Oči měla zbarvené v takovém divném odstínu světlehnědé, jako med když se lije z láhve v tlustých kapkách, na kterých se třpytí sluneční paprsek. Byla opravdu hezká, ale ne dost, aby se do ní mohl zamilovat. Moc mluvila. Měl to tušit už v poledne a zdaleka se jí vyhnout. A ne ji volat brouku a zlato, jak to měl ve zvyku, tolikrát, až se na něj Illyria divně koukala.
"Jsem tak ráda, že jste tady." Obdařila ho Hilary dalším zářivým pohledem vítěze. "Budovu jsem dala vyklidit od vrchu až po suterén, jenom abychom měli soukromí. Je tady jenom Jerry a já. Víte, Jerry, ten tady musí být, jinak by nás vůbec nebylo venku slyšet." Opravdu mu už začínala jít na nervy s tím svým vysvětlováním, není mu už šest a vůbec není tak blbej, jak vypadá. Jenom jí kývnul, stejně by mu skočila do řeči, kdyby se ozval, byl si tím téměř jistý.
"Mám jenom pár otázek. Posluchači budou moc rádi, když se něco dozví o lidech, kteří tady v L.A. nad nimi bdí, aby se jim nic špatného nestalo. A že se tedy umíte postarat, tolik potvor jsem ještě nikdy neviděla, co jich tady bylo na podzim. A vy jste je všechny zvládli. Jste opravdu hrdinové." Patolízalství jí šlo taky hodně dobře, i když v podstatě měla jenom pravdu, alespoň co se týkalo jeho osoby.
Světýlko po její levačce rudě zablikalo. Ukázala Jerrymu přes sklo, že je ready. Podala Spikovi sluchátka, nasadil si je a poslouchal písničku, která polehoučku dozněla.
"Jak jsem už říkala, vedle mne sedí CEO Wolfram & Hart, pan..." tak tohle nedomyslela, říkala, že nebudou jména, ani nic podobného, Spike se rozzlobil. Pak si ale uvědomil, že je to běžný novinářský trik, na který té holce naletěl jako malej kluk, není divu, že s ním podle toho i jedná. Ne, opravdu se do ní nezamiluje!
Co jí teď řekne? Jaké je dobré jméno pro šéfa?
"Edward. Říkejte mi, Edward," zašeptal. A má to mít. Pěkně s ní nakonec vyběhl!
"Edward," vydechla Hilary do mikrofonu. Pak dodala se slyšitelným úsměvem na rtech: "A to vám tedy řeknu, milé dámy, je to mužský k pohledání, můžete mi závidět můj výhled."
Spikovi začala docházet trpělivost. Šeptem ji požádal: "Žádné detaily, Hilary. Slíbila jste mi to!" a ptal se sám sebe, proč té prolhané děvce jednoduše nevykroutí krk. Pro tu trošku podoby s Buffy se nechal zavléct do průseru, už mu to bylo jasný.
"Edie .... smím vám takhle říkat?" další rána pod pás, Spika už začínaly svrbět ruce a jeho démon se dral ven, aby si mohl zařádit.
"JO!" vycedil ze sebe, v jeho modrých očích na okamžik přebleskl žlutý mramor, raději přivřel víčka, aby se neprozradil.
"Jaké to je, když se člověk musí postavit v boji proti monstrům, Edie?" Já ti ukážu monstrum, děvenko - to bylo první, co Spikovi prolétlo hlavou. Jak moc by tahle nána vyjekla, kdyby se jí ukázal? Bylo by hezký vidět ji křičet a utíkat. Pokušení bylo velké, ale byla tady práce, kterou musel dodělat.
Tak se hezky ovládl a odrecitoval naučenou formulku: "Wolfram & Hart je na takové věci připraven. Má trénované bojovníky, kteří si umí s nepřítelem poradit. Samozřejmě, že to nebylo lehké ani jednoduché, ale nemusíte mít žádné obavy. Jsme tady a budeme chránit spořádané obyvatele města." Byli Vánoce, a on měl přesné pokyny jak a co říct, aby lidi nakonec celkem zapomněli na nepříjemné dny. Nesměl například používat slova jako démon, ďábel a tak podobně, jenom jednoduché nepřítel, aby se ta opravdová monstra mohla vrátit zpátky do pohádek.
"Ztratil jste taky nějaké své osobní přátele?" Znovu rána pod pás. Prý žádné detaily, jak má na tohle asi tak odpovědět bez podrobností? Krom toho, byly svátky, on byl sám jako prst, když nepočítal Illyrii, která byla jen druhý prst vedle něho. A tahle holka ukecaná mu tady připomíná blízké, o které buď nedávno přišel, nebo byli hodně daleko.
"Žádný boj se neobejde beze ztrát, bohužel." Nevrle zavrčel, a pak už jen zarytě mlčel, i když ho posunky vyzývala, aby pokračoval. Strč se někam, kozo!
"Třeba byste nám mohl sdělit nějaké detaily z té velké bitvy." Hilary se nepochybně překonávala, nejdřív doják a teď zase přehlídka extravagancí. To zrovna!
"A třeba taky ne." Vrátil ji úsměv od ucha k uchu, stejně milý jako ten její a stejně falešný.
"Vaše pravidla vám nepovolují mluvit o některých věcech, chápu. Myslím, že je čas na další písničku."

Novinářka začínala vypadat ustaraně, když si sundávala sluchátka, potom co světýlko zhaslo. Spike měl konečně důvod se opravdu potěšit.
"Tohle mi nemůžete dělat, Edwarde." A hele, tak teď je opět Edward. "Takhle posluchače nepobavíme, ale unudíme k smrti."
"Slibovala jste, že to bude jen pár slov a ta už jsem řekl. Takže to teď hezky rychle ukončete. Nejsem žádny šoumen, který tady bude panáčkovat na vaše přání. Přišel jsem odevzdat odkaz, že je ve městě opět bezpečno, to jsem udělal a teď se zvednu a odejdu." Opravdu se už zvedal z křesílka, do kterého ho Hilary po jeho příchodu usadila. Už tehdy mu připadalo divně nízké, nepohodlné a hloupé. Teď zjistil proč, vstát z něho byla fuška.
"Ještě alespoň jednu otázku, jsou Vánoce," slyšel její neodbytný hlas. Když řekne prosím, tak ji nechá, aby mu položila tu poslední otázku, když ne - arivederči. Stále se hrabal ze svého věznícího posedu, když ji uslyšel: "Prosím..."
Konečně se mu podařilo postavit se. Rozpačitě se ohlédl ke dveřím.
Tak prosí, a co má být? On zase není svatej a nemusí dodržet všechno, co kdy řekne, zvláště, když to sliboval jenom sám sobě. Zamračeným pohledem sjel redaktorku odshora až dolů a už neviděl šéfovou ve vkusném kostýmku, co se ho snaží doběhnout, jenom obyčejné děvče, které si vydělává na chleba, jak nejlíp umí. Sakra, tak jo!
"Jednu, neutrální, bez detailů, a pak jdu. Jasný?" Dívka si vydechla
Upír si nasadil sluchátka zpátky, ale už si nesedl. Byl na odchodu a nechal to na sobě znát. Není zase až tak moc vyměklej.
Červená se opět rozzářila. Hilary se nadechla a do tónu hlasu přidala kvantum vzrušení: "Bohužel, právě jsme dostali zprávu, že nás pan Edward musí okamžitě opustit." Nelhala, ale říkala to takovým tónem, že všichni, co slyšeli její slova, si museli vybavit pohledného pana Edwarda, jak se žene městem, aby někde zase jednou udělal pořádek. Vykonstruovala tím dokonalé drama, z ničeho vytvořila napětí, skutečná umělkyně ve svém oboru.
"Napřed vám ale sdělí svoje největší vánoční přání."

Spike chvíli strnule zíral do těch jejích zlatavých očí. Neuměl lhát! To jí má opravdu říct, že chce mít vedle sebe někoho, koho by mohl milovat? Že nechce být sám, nebo že nechce být upír a že závidí Angelovi, že je teď člověk? A že by snad i vraždil, aby neměl za sebou i před sebou takový posraný život-neživot, jak má? Unaveně prostoupil z nohy na nohu. Jak mohl Angel tuhle práci dělat tak dlouho a nikomu přitom nevyrvat srdce z těla, to mu bylo záhadou.
"Hilary, drahoušku, jak už jsem řekl, největším přáním Wolfram & Hart je klid a mír ve městě a bezpečnost jeho obyvatel. To jim také všem přeju a to přeju taky sobě!" prohlásil hlasem bez jediného odstínu nějakého citu, strhl si sluchátka z hlavy a tvrdě je odložil na pultík před sebou. Pak rychle vykráčel ven z místnosti, i z budovy, ani jednou se neotočil. Věděl, že byl hrubý, zlý, věděl, že ji třeba připravil o prémie a bylo mu to jedno.
Neměla právo chtít po něm takovou odpověď, takhle mu připomínat, co všechno nemá a měl by mít. Nervózně vytáhl z kapsy balíček cigaret. Pěkný začátek svátků. Opravdu!
Přistavil se, aby si připálil. Obrátil se ke skleněnému výkladu, rukama zakryl koneček cigarety i plamínek, aby zabránil ošklivému větru zkazit jeho snahu.
Ve vitráži uviděl přelud, na chvilinku se mu zdálo, že se Fred vrátila ze záhrobí, jak byl ten obrázek rozmazaný a nejasný. Pak si ale uvědomil, že je to jen Illyria v její podobě.
"Co tady děláš?" zeptal se překvapeně. Modré bohyni sdělil, když odcházel, že bude s tou novinářkou a že se vrátí pozdě, nečekal by ji tady. Veřejnosti se vyhýbala. "A zrovna takhle?" podivil se otevřeně.
"Říkal jsi, že když budu v téhle podobě, tak na mě lidi nebudou civět. Není to pravda - civí pořád." Připadalo mu to jako vytáčka, neprozradila důvody, proč se vybrala na procházku. Pak si ale uvědomil, že to ona nedělá nikdy a nechal to být.
Ale že lidí na ni zírají, tak tomu se nedivil. Sice nebyla modrovlasá a navlečená v tom svém hezkém jednolitém oblečku, co na něm už párkrát ze zvědavosti hledal zapínaní a nikdy nic nenašel, zato měla na sobě šatičky do horkého léta, které momentální počasí v L.A. nepřipomínalo ani zdaleka.
"Bodejť ne, je tu skoro vichřice, a ty se tady procházíš jak na letní promenádě."
"Nerozumím, co je špatně." Konstatovala Illyria, tentokrát vypadala nezvykle nejistě.
"Špatně je, že nemáš kabát, víš?" Pořád se dívala nechápavě. Vysvětlí ji to pak, zvykl si jí říkat, jak dělat věci, byl jediný, komu to dovolila a taký jediný, kdo se potěšil každému jejímu dalšímu kroku k lidskosti. "Ale můj ti nedám!" Usmál se a zavrtěl hlavou vcelku přesvědčivě, až se její pohled nepatrně zamračil, možná zjistila, že ji trošku škádlí, poslední dobou byla velmi učenlivá.
Rozhlédl se, jen pár kroků ho dělilo od nejbližšího obchoďáku. "Víš co, koupím ti nějaký, stejně jednou budeš muset změnit garderobu." Tohle už bylo lepší, znělo to spíš jako doporučení a taky skryté ospravedlnění.
"Můžeš mi ho koupit." Illyria svolila svým povýšeným tónem. Jak to, že se nedivil?
Chytil ji za ruku a táhnul ke dveřím. Nepodíval se na ni, a to byla chyba, v jejím pohledu byla důvěra a taky hodně něhy, kterou by pravděpodobně nečekal. A ještě kousek zklamání, že se podruhé nekoukl.
Prodavačku vytrhli z dřímot, bylo pozdě. Jen díky vánočním prodlouženým zavíracím hodinám se mohli dát do nakupování. Illyria vklouzla do své nové role rychle, když bylo třeba. Uměla hrát hodně přesvědčivě naivní šťastnou malou holku, jen netušil, že to dokáže i kvůli prachobyčejnému kusu oblečení. I když chvilinku měl dojem, že jde celkem o něco jiného, jen tomu nevěnoval pozornost.
Předváděla se mu a on se usmíval, téměř přitom zapomněl i na své trápení. Jen téměř, rty se smály, ale pohled měl stále temný a těžký smutkem.
Nakonec ji schválil kabát v nepřehlédnutelné červené barvě, který byl měkký a teplý. Chvíli váhal. Pokud jí ho koupí, lidé budou stejně civět, protože v něm bude hezká jako obrázek. Třeba jí to bude muset vysvětlovat dalších pár hodin. Nevadilo mu to. Tak ať!
Zaplatil. Pustil se ke dveřím, ale Illyria jenom stála, jakoby nevěděla, co má dělat dál. Tak se vrátil, utrhl ji z knoflíku cenovku a chytil ji kolem pasu. Nedělal to často, jenom když potřebovali krytí před zvědavýma očima, takže její šťastný úsměv taky přičetl na účet divadélku, v kterém hrála děvčátko, co si vyšlo na nákupy.
Dovede ji zpátky do Wolfram & Hart, sedne si k baru a vyprázdní ho na jedno posezení. Nebo by třeba mohl zavolat Buffy. To zrovna, ohlásí se mu šťastný nastávající táta a on u sluchátka zpráchniví vzteky. To ne! První plán byl lepší, jo, je to hodně dobrej plán! I cigaret má dost! Vytáhl z balíčka další a strčil si jí do úst.

"Hele, Barbie a Ken!" Vytrhlo ho náhle ze zamyšlenosti podivné oslovení.
"No jo! Ale Barbie je blond. Takže on bude Barbie a ona bude Ken." Ještě pořád se nestihl vzpamatovat ze svého chmurného dumání natolik, aby něco ošklivého odsekl surově vypadajícím a drze vystupujícím otrapům, co si na něho a Illyrii ukazovali prstem.
"Co s nimi uděláme?" Zeptal se první chlápek v rozervaných džínech a bundě na kovové cvočky.
"Myslím, že Barbie odkrouhneme a Kena si necháme na hraní!" odpověděl mu druhý navlečený v omšelém kardiganu a vysokých holínkách. Odněkud vytáhl dlouhý nůž s širokou čepelí a hrozivě jím zamával.
Pak se odehrálo něco jako bojová scéna v Matrixu, ten film Spike viděl dvakrát, tak to mohl celkem zodpovědně posoudit. Illyria v jediném okamžiku pod svým novým kabátem zmodrala, vystrčila pěst a první pobuda se svalil k zemi s roztříštěnou lebkou. Druhý se nestihl otočit a dát na útěk. V břichu mu skončil jeho vlastní nůž, rozerval ho od srdce až po střeva, bylo to tak rychlé a čisté, hrubý kabát prosakoval krev, až když už mizera ležel na chodníku.
I prázdná ulička strnula nad tou účelností zabíjení, kterou Illyria předvedla. Když si ověřila, že další nebezpečí nehrozí, znovu se vrátila do své lidské podoby a pod Spikovo rameno s nevinným úsměvem na rtech.
Po mnoha letech se upír rozkašlal cigaretovým dýmem. "Ksakru, co jsi to udělala?"
"Chtěli tě zabít!" Jak prosté. Co jiného asi tak čekal?
"Byli to lidé! Nemůžeš zabíjet lidi jenom tak - mohli jsme je sbalit, nechat zavřít!" Tohle mu ještě scházelo, teď to tady musí nechat uklidit. Vytáhl z kapsy telefon a vytočil číslo likvidátorů, nahlásil ulici a požádal je, aby sebou hodili, nebo se všechno rozkřikne a dobré jméno W&H přijde zase všanc. Až pak se jeho hodně zklamaný pohled vrátil zpátky k Illyrii.
"Ty se zlobíš?" zeptala se ho, poprvé od doby, co ji potkal, v její tváři uviděl něco jako skrývané obavy. Měla přemýšlet dřív, jak ji to učil a ne teď tady hrát zkušenou. Kolikrát jí musí všechno zopakovat, aby pochopila?
"Jo - zlobím! Tohle už nikdy nedělej!" Popravdě, nepředpokládal, že ho poslechne. Spíše očekával její obvyklý výstup, že ona je Někdo, Bohyně, a může si dělat, co chce.
Ale mlčela. Znejistěl.
Nemusel na ni takhle nakřičet, jasně že ne. Ti chlápci byli špatní a ona ho jen chtěla chránit, měli prostě smůlu, že narazili zrovna na ni. Kčertu s nima!
A kčertu s Illyrií, kdo se v ní má pořád vyznat! Teď zrovna bude mlčet, aby se cítil ještě hůř, že ji seřval. Nechtěl jí ublížit. To jen ta proklatá práce!
"Jdeme domů!"
Kráčeli vedle sebe, ale už do sebe nebyli zavěšení jako dva milenci, a jemu to bylo líto. Illyria pořád neřekla ani slovo. Nikdy nebyla zrovna ukecaná, to se mu na ni líbilo. A jak ty dva zmákla, to taky nebylo zrovna k zahození.
Překáželo mu, že má hlavu svěšenou a vypadá tak smutně. Lidsky nešťastná. Třeba je víc člověk, než předpokládal a opravdu ji vadí, co vyvedla.
Stačí, že má blbý den on, nemusí ho kazit i jí. Provinile si ji přitáhl k sobě se strachem, že ho odstrčí. Neudělala to, naopak, ovinula se kolem něj, jakoby byl její jediná jistota. Snad taky byl. Její kněží byli dávno minulostí, neměla nikoho kromě něj.
A záleželo jí na něm, po dnešku si byl jistý, že víc než by čekal. Projela jím vlna nečekaného napětí z toho, že se k němu line jako květina. Její vlasy ho lechtaly na kůži na krku, a když zvedla pohled, našel v něm přesně to, z čeho ji právě teď podezíral.

Illyriin apartmán byl v nejvyšším poschodí Wolfram & Hart. Spike nepotřeboval tolik místa jako Angel, nechal původně jeden velký byt rozdělit na dva menší, aby ji mohl mít pod dohledem. Nebo spíš aby ji měl blízko, teď si už nebyl jistý co tenkrát, když o tom přestavění rozhodl, preferoval víc, nějak na to časem zapomněl.
Odvedl ji až přede dveře, nejraději by ji od sebe vůbec nepustil, tak moc mu vylepšila den, nebo spíš noc.
Zjevně ani jí se nechtělo z jeho náruče, jakoby pořád na něco čekala. Stálo za pokus přezkoumat, jestli se opravdu nemýlil. Zvedl ji bradku a rozeznal váhání za jejím pohledem.
"Ill, už nemusíš být takhle," poradil ji. Chtěl, aby se vrátila ke své pravé podobě, aby byla opět Bohyní. Vzrušeně si uvědomil, že opravdu touží vědět, jak chutná její polibek.
Dívka zaklonila hlavu, pás jejich vlasů zmodral a její oděv se změnil v červený tuhý overal. Jen kabát na ní zůstal pořád stejný, rudý a měkký. Usmál se té nezvyklé kombinaci.
Pak se sklonil a políbil matně se lesknoucí rty jako z namrzlé oceli něžným krátkým polibkem. Čekal, že budou studit, ale místo toho hřály, tenhle kov byl zralý roztát.
Tělo v jeho náručí zvláčnělo. Ledově modré oči zatáhla mlha mrznoucího oparu, jaký v studené zimní rána občas nečekaně zahalí břeh řeky. Přitiskl se blíž, pootevřel Illyriina nejistotou zkřehlá ústa a polaskal je špičkou svého jazyka.
Mlhavý pohled prosvítilo vzrušení, překvapení a odhodlání. Illyria se odvážila odpovědět mu stejně. Učila se opravdu rychle. Každý nový dotek, který jí ukázal, opětovala. Sice opatrně, ale tím to bylo jenom víc vzrušující.
Odlepil se od ní až za dlouhou chvíli, nastartovaný jako dobrá mašina, držel se zpátky jenom silou vůle. Otevřel jí dveře, myslel, že pro dnešek už její hlad po nových vědomostech ukojil, nikdy se moc rychle nehnal kupředu, když se chystal dobít dámu svého srdce, uměl být i docela trpělivý.
Jenže to nepočítal s božskou náturou své nastávající lásky. Illyria ho vtáhla dovnitř do svého pokoje a zaklapla za ním dveře. Nic nepřikazovala, alespoň slovy ne. Ale její bytost hovořila jiným jazykem. Staletá touha jí brala dech, jen nevěděla jak dál. Byl její jediná naděje. Stejně jako vždycky.
Těšilo ho prodlužovat její čekání. Svlékl jí kabát a pak složil i ten svůj. Sedl si na pohovku a posunkem ji vyzval, aby si přisedla k němu. Cítil, jak se v ní zvedá vzrušení a nemohl popřít, že je na tom stejně. Položil ji ruku přes rameno, prsty zahrábl dlouhé vlasy a hrál si s modrými prameny.
Neslyšel tlukot srdce, Illyriino tělo bylo stejně mrtvé jako jeho. Jak bude vědět, že to dělá správně? Netušil.
Tak jenom pokračoval v něžném laskání, jak byl zvyklý, spoléhal na své zkušenosti. Polibkem polaskal namodralý spánek, pak sklouzl na líci a ještě níž, až na rty. Nebyl příliš vlezlý, naopak, byl připraven přerušit lekci kdykoliv, aby nic nepokazil. Jenomže byl stále víc přesvědčen, že nebude muset.
Illyriiny doteky byly pořád odvážnější, nevyužila možnost couvnout, kterou ji ponoukal. Opětovala pusinky všeho druhu. Zdálo se mu, že se jí to moc líbí, a pak z ničeho nic mu vklouzla pod tričko rukama. Její rukavice ho nejdřív studili, později jakoby zmizeli, chlad se vypařil a on už vnímal jenom horká pohlazení štíhlých prstů, sledujících celkem zřejmý cíl. Každou chvíli ho svleče, tohle vypadalo na kvalitní sebevzdělávaní, kterému se nikterak nepřičinil. Byl okouzlen.
Modrá krasavice to bude mít lehké, ale jeho čekala ještě jedna hodně vážná překážka. Ten proklatý oděv. Co s ním bude dělat, když nemá zip ani šněrování? Procházel prsty po všech podezřelých liniích a hledal místo, které by neslo náznak upínacího mechanizmu. Nenašel nic.
Zrovna teď by věděl o vánočním přání, které by se mu mohlo splnit - aby našel způsob, jak sundat nepoddajnou kůži z povolné Bohyně. Jenomže teď o jeho přání nikdo nestál. Taková nespravedlnost!
Zatímco Illyriiny ruce už stáhly jeho tričko a její stále odvážnější rty líbaly jeho nahou hruď, pozorným pohledem zkoumal ten zatracený overal. A pořád nic! Snad se bude muset zeptat, ksakru. Oddálí okamžik svého potupného ponížení alespoň o pár okamžiků.
Získal převahu, překutálel Illyrii pod sebe a líbal ji jako o život, pak rychleji zapomene, na co se bude ptát. Jeho ruce tak nějak automaticky sáhly na její prsa a zacítily nahou kůži. Aniž by přerušil polibek, zkontroloval, co se to stalo.
Oděv se mu pod prsty ztrácel. Na místech, které hladil, zmizel úplně. Zkusil se dotknout tuhého krunýře na rameni, jen tak, pro jistotu, jazykem přitom nevycouval z úst své překvapivé milenky. Červenou tvrdou skálu divného oblečení opět nahradila měkká poddajná lidská kůže. Nikdy neměl větší důkaz úspěšnosti svého konání, než zrovna teď.
Očima zašilhal na bříško, kde pořád viděl tmavě rudé brnění. Jedním prstem po něm přeběhl a za rozvášněného Illyriina vzlyku, který skončil v jeho ústech, sledoval, jak za sebou zanechává růžovou cestičku.
Zornice se mu rozjiskřily nadšením. Bude to opravdu dlouhá noc. A pak si blažené pro sebe domyslel: Bude to dlouhé žití!

~ konec ~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
KLIKEJTE
DragonadoptersDragonadoptersDragonadopters