Occult Island 2

11. prosince 2009 v 17:24 | Dyki |  Dobrodružné

OCCULT ISLAND 2
Postavy: Angel, Harmony, Illyria, Lorne, nová postava, Spike
Časové období: pátá série Angela


minulé ráno - na neznámém místě

Začínal se pomalu probouzet. Hlava mu třeštila jak po několikatýdenním flámu.
"Sakra!" bolestivě usykl a plácnul se dlaní do spánku. Bodavá bolest zesílila ještě víc, jakmile se pokusil pohnout. Pevně svíral oči a čekal, až bolest odezní.
"Tomu říkám ta nejšílenější kocovina, kterou jsem kdy zažil." Kousek od něj zazněl ten nejprotivnější hlas, který znal. Ztěžka otevřel oči a snažil se zaostřit na osobu, sedící proti němu.
"Spiku? Co to…" pokusil se vstát, ale v tom mu zabránila neznámá síla. Seděl pevně přikován ke koženému křeslu, pár metrů od druhého upíra.
"Co se to krucinál děje?" odtrhl zrak od neviditelných pout a pohledem se střetl s blonďákem, který se tvářil navýsost znuděně.
"Geniální otázka!" vykřikl nadšeně a chtěl na něj ukázat vítězoslavně prstem. Nedokázal se však pohnout ani o centimetr. "Hej! Tohle je hnusnej podvod!" zadíval se kamsi do stropu a mluvil k neviditelným věznitelům. "Proč svalovec může mít volný ruce a já tu musím sedět jak idiot a nemít možnost vypíchnout si oči?" naštvaně vyprskl a pohledem se vrátil k Angelovi, který nechápavě kroutil hlavou. "Kdo se má na něj pořád dívat? Jo, už vím, o co tu jde… tohle je mučení." Ve tváři se mu objevil výraz naprostého pochopení. "Vzdávám se - všechno vám řeknu!" zakřičel halasně, až se místností rozlehla ozvěna.
"Spiku, ty jseš fakt idiot." Angel ho sjel znechuceným pohledem.
"Ale, ale… chlapci jsou nějak neklidní."
Angelem projel podivný pocit. Omámeně se otočil směrem, odkud přicházela hudba z pekel. Ve dveřích stála vysoká žena, oděná v černých dlouhých šatech.
"Co jste zač?" tmavovlasý upír zatřepal razantně hlavou a snažil se potlačit ten omamný opar, který se na něj usedavě snášel.
Žena měla na očích tytéž černé brýle, které měla v té proklaté limuzíně, do které byli donuceni nastoupit. Za clonou tmavých skel nebylo možné rozeznat, jak se tváří.
"Nač ten nabroušený tón?" sladce se usmála a ladně přešla přes pokoj. Angel nevěřícně pootevřel ústa; byl ale natolik ohromen její troufalostí, která se snoubila s drzou jistotou, až ho dokonale připravila o ostrý protiútok. Nezbylo mu než jen tupě zírat. Spike si dokonce odpustil svůj obvyklý komentář a podmračeně sledoval vlnící se látku kolem ladných stehen. Musel potřepat hlavou jako před chvilkou Angel, aby se dostal z té otupělosti, kterou žena pokoj přímo naplňovala.
"Můžete mi říkat madam." Odpověděla konečně na vyřčenou otázku, zatímco přistoupila až k podlouhlým závěsům, zakrývajícím celou jednu stěnu. Angel si až teď pořádně prohlédl místnost, ve které byli. Vypadala docela jako obyčejné apartmá. Samozřejmě až na to, že byl celý luxusně vybaven; od kožených křesel, ke kterým byli oba upíři připoutání; přes zdobený nábytek z ebenového dřeva, až po vkusné doplňky čítající křišťálový lustr a starožitné sošky z drahocenného materiálu, zobrazující pro něj neznámá božstva.
"Kde…" ztěžka polkl, když se žena napřahovala k těžkým závěsům a chystala se je odhrnout. "Kde to vlastně jsme?"
"Nač klást otázky, na které se těžko hledá odpověď?" tajemně se usmála a rukou si mimoděk pohrávala s okrajem látky. Angel z toho neměl dobrý pocit; nevěděl, co od ní mohou očekávat, a proto byl neustále ve střehu.
"Ale nemusíte se bát, drahouškové moji, kdybych vás chtěla na prach, nechala bych vás přeci v té poušti, nemyslíte?" Jako by četla upírovi myšlenky. Moc ho tím ale neuklidnila.
"Co od nás tedy chcete?" vypálil nečekaně Spike, který ji po celou tu dobu pozoroval přimhouřeným pohledem.
"Ach, ty vaše otázky!" s povzdechem se otočila na podpatku a letmým pohybem ruky odhrnula celou zataženou stěnu, aniž by se dotkla závěsu. Upírům se naskytl výhled na panorama, táhnoucí se po celé délce kouřového skla, které sloužilo jako celá jedna strana pokoje.
"Kde to sakra jsme?" zopakoval blonďák ohromeně Angelovu otázku.

* * *

přítomnost - budova Wolfram & Hart

Rozlehlým spletencem podzemních garáží se ozýval pravidelný klapot lodiček, doprovázený štěbetavým hláskem upírky. "A proč jdeme jen my tři a ubožák slídil?" při těch slovech důrazně strčila do vystrašené hromádky nervů, až se opovážlivě zakymácela a poskočila několik kroků kupředu. Vedle něj rázným krokem šla Illyria a pevně ho svírala za levou paži.
"Čím míň lidí," začal trpělivě Lorne a podíval se na podivnou skupinku, plížící se suterénem k autu, "nebo démonů o tom bude vědět, tím líp. Určitě by nikomu neprospělo, kdyby se rozkřiklo, že šéfa někdo unesl, nemyslíš?"
"Hmm… mě to potěšilo." Pokrčila rameny Harm.
Lorne důrazně protočil oči v sloup a zamumlal si pro sebe: "Teď by se mi hodil jeden dobře namíchaný Mořský vánek," pohledem sklouzl na upírku, která se stále nepřítomně usmívala. "Nebo pořádná rána pálkou do hlavy." Mávl beznadějně rukou a pokračoval dál v cestě.
"Mořský vánek?" ozvala se za jeho zády nechápavě upírka. "Máš problém s průduškami, že potřebuješ k moři?" zbytek jejího proslovu zanikl v bolestivém stenu, když narazila rovnou do Lornových zad. "Au! Příště dej vědět, když se chystáš neplánovaně…"
"Hej ty!" vykřikl znenadání na jejich dočasného vězně. Poznámka Harmony mu něco připomněla - v hlavě mu právě probleskla vzpomínka na neznámé místo, které spatřil v mysli toho podivína, když se pokoušel o zpěv. Předtím nepovažoval za důležité se tím zabývat, teď se však tato informace jevila jako zásadně důležitou pro určení místa, kam by se měli za upíry vydat.
"Kdo? Já?" Harmony polekaně zamrkala.
"Ty ne, ale on!" Prstem ukázal na vyjeveného mužíčka. Přešel až těsně k němu a promluvil na něj tónem, který považoval za ohleduplný. "Možná je na čase, abys nás seznámil s plány tvé nadřízené."
"Eh?" nechápavě pootevřel ústa a se směsí bázně a čiré hrůzy upřeně zíral do rudě žhnoucích zorniček démona, který se na něj přívětivě usmíval.
"No?" povzbudivě povytáhl obočí a poplácal ho kamarádsky po rameni, což ho vylekalo ještě víc.
"Já, já…" začal ze sebe nemotorně soukat.
"Proč se s ním musíme zahazovat?" Illyria rozhořčeně pohodila hlavou, až se jí modré prameny vlasů zlověstně roztančily na všechny strany. "Je to jen obyčejný špeh." Výhružně na něj zasyčela.
Jejich dočasný vězeň teď přeskakoval pohledem od červených očí k azurově modrým, ze kterých na rozdíl od Lornových, plných vřelosti, sálal mrazivý chlad.
"Vdolečku můj," zelený démon se otočil k ex-bohyni, "bez něho se nikdy nedostaneme na místo, které jsem v něm spatřil."
"Ve mně?" nechápavě se ozval dotyčný. Konečně vypadal, že ze sebe dokáže dostat víc než jen nesmyslné skřeky. "Ale to jsem vám měl přeci říct! Ale neměl jsem možnost to…"
"Vidíš!" Lorne se vítězoslavně usmál na Illyriu, aniž by mužíčka nechal domluvit. "Cože?!" úsměv se mu okamžitě vytratil, když mu došla jeho slova. "A proč jsi to tedy, ty malej zmetku, neřekl hned? Proč jsem byl nucen vyslechnout…" začal se nadechovat k pobouřené reakci.
"Jeho si nevšímej." Skočila mu pohotově do řeči Harmony. "Je trochu přecitlivělý." Kývla hlavou směrem k Lornovi, který se tvářil naprosto uraženě. "Asi má svý dny, či co." Protočila teatrálně oči v sloup. "Raději nám teď pěkně řekni všechno, co víš." Začala Harm tím nejmilejším tónem, kterého byla schopná a nenápadně ho s rukou kolem ramen odváděla pryč od zaraženě se tvářících démonů.
"Chápeš to?" Lorne nevěřícně sledoval vzdalující se dvojici, která se po chvilce zastavila mezi firemními auty a dala se neslyšně do řeči.
"Lyri?" otočil se tázavě na vedle stojící ženu.
"Co?" sjela ho povýšeným pohledem a dávala mu jasně najevo, že se začíná v jejich přítomnosti nudit.
"Ale nic." Rezignovaně zakroutil hlavou a šáhl rukou do kapsy svého obleku. Vytáhl svůj mobil a vytočil známé číslo; za okamžik se v sluchátku ozval záznamník.
"Bezva." Povzdechl si tiše a čekal na pípnutí tónu. "Wesi, až budeš mít čas," zadíval se k místu, kde ještě před chvilku stála Harmony s mužíčkem; teď však po nich nebylo ani památky. "Zavolej mi. A to co nejrychleji… Harm?!" zaklapl mobil a vyrazil rychlým krokem mezi auta.

* * *

přítomnost - na neznámém místě

Udělalo se mu pokaždé zle od žaludku, kdykoliv si vzpomněl na včerejší den.Nejhorší za posledních deset let. Připadalo mu, jako by tu byli věčnost - přitom to byl jen jeden den! Tvář se mu zkřivila nenávistí, když mu v paměti vytanul její usmívající se obličej. Nikdy by si nebyl schopen připustit, že ho někdo dokáže dostat na kolena. To nepočítal s čarodějkou, která měla v rukávu schované eso - ženské zbraně. S odporem se otřásl. Nejhorší na tom všem bylo, že nemohl přijít na jediný rozumný nápad, který by je odsud dokázal dostat. Navíc v něm začal hlodat červík - co když je nikdo nepřijde zachránit?
Z myšlenek ho vytrhl zvuk přibližujících se kroků. Angel se ani nepohnul a dál netečně seděl na zemi, zády opřenými o vlhkou zeď. U vedlejší cely se ozvalo cvaknutí zámku, následované tlumeným žuchnutím.
"Díky za tak vřelé zacházení, kámo!" Spike se překulil na záda a ze země mluvil na podivnou postavu, která za ním zrovna zavírala mříže.
"Ve svém Průvodci po blázincích ten váš ohodnotím třemi hvězdami!" blonďák si přitiskl dlaň ke spánku, ze kterého stékal tenký pramínek krve.
Angel unaveně otevřel oči a naklonil hlavu mírně na stranu, aby lépe viděl na svého společníka, který si zrovna s cynickým úšklebkem vytáhl cigaretu a s obtížemi si ji zapálil. "Příští rok přijedeme zas, viď kovboji?"
Angel neodpověděl a s prázdnýma očima sledoval šupinatého démona, jak otevírá dveře jeho cely.
"Už se mi začínalo stýskat." Ucedil mezi zuby a bez odporu se nechal vytáhnout na nohy. Démon ho beze slova pevně sevřel za paži a hrubě ho vyváděl ven z kobky.
"Užij si to!" křiknul na něj Spike, když míjeli jeho celu.
Šli známou cestou, jako pokaždé, když měli namířeno k ní. Prošli kolem dalších několika cel, ve kterých se krčili ztracené existence; s šílenstvím v očích si polohlasně pobrukovaly nesrozumitelné melodie a sedíce v koutu své kobky si objímali pažemi kolena. Pohupovali se na místě do rytmu svých vlastních slov a okolnímu dění věnovali pramalou pozornost.
Angel o ně vždycky koutkem oka zavadil, ale na svém kamenném výrazu nedával znát jakékoliv emoce.
V doprovodu dozorce zabočili doleva a octli se na široké římse, která byla z jedné části chráněná skalnatou stěnou; po své pravé ruce měl Angel pár kroků na stranu jen hlubokou propast. Nebylo vidět na dno, jen černá tma obklopovala celý ten průchod mezi vězeňskými celami a venkovním světem. Kdyby neměl svůj upíří zrak, zřejmě by na klikaté cestě snadno šlápl vedle a zřítil se do temnot, o nichž ani v nejmenším netoužil poznat, co se v nich skrývá.
Na protějším konci cesty začínalo sílit světlo, které značilo konec jeskyně. S každým dalším krokem se světlý otvor zvětšoval, až konečně nabral pevných obrysů. Prošli pod obloukem a dál pokračovali po kamenné cestě a snažili se držet vlhké stěny. Když se člověk konečně dostal z té tísnivé jeskynní temnoty, ocitl se sice na denním světle, ale hluboká propast po pravici byla i tady. Tentokrát však bylo možné spatřit, kam by člověk dopadl - do rozlehlého zeleného údolí které se táhlo až k širému moři, jenž od slunečních odlesků zářil jako tyrkysový diamant.
Angel se držel ve stínu, který vytvářel ostrý převis, tvořící jakýsi poloviční tunel okolo celé cesty. Nevěděl, kam je ta čarodějnice spolu se Spikem unesla; proto netoužil zjišťovat, zda jsou stále na Zemi, kde sluneční paprsky by byli pro něj smrtící. Naštěstí to nemusel řešit - odhalená strana skalního výklenku byla vybudovaná směrem na jih - tedy nehrozilo, že si přeci jen nějaký ten paprsek najde cestu do chladivého úkrytu mezi kusy kamene.
Před nimi se objevila dunivá masa tekoucí vody, padající ze skály rovnou do údolí, kde vytvořila exotické jezírko uprostřed džungle.
Upírovi se sevřeli všechny vnitřnosti; už se blížili k jejímu apartmá. Stačilo jen projít pod vodní stěnou, která zakryla výhled na moře… zabočili do leva a ocitli se na dlážděné podlaze, která vedla přímo k jejím dveřím. Angel hlasitě polkl, když konečně stanuli před majestátními dubovými vraty. Šupinatý dozorce hrubě dostrkal upíra přímo před ně a sám se potichu vytratil.
Angel se ani nenamáhal utéct - věděl, že by ho okamžitě našli. A ani nevěděl, kam by vlastně měl utíkat. Dveře před ním se sami od sebe otevřely. Hluboce si povzdechl a s neproniknutelným výrazem uposlechl kouzelného vábení.

* * *

budova Wolfram & Hart

S každým dalším autem, kolem kterého prošel, v něm začínalo růst neblahé tušení. "Ehm, Harm?" zkusil nenápadně nadhodit, zda se ozve. Za jednou tmavě hnědou dodávkou uslyšel tlumené žuchnutí. Okamžitě to šel zkontrolovat. Jakmile obešel celé auto, naskytla se mu odpudivá podívaná: jejich sekretářka si spěšně utírala zápěstím zakrvené rty a roztržitě držela človíčka za lem košile, pokoušejíc se ho odsunout pod podvozek auta.
"Cos to provedla?!" zůstal nevěřícně zírat na blondýnku, která se bez úspěchu snažila ukrýt mrtvé mužské tělo.
"Nehoda?" provinile se usmála a doufala snad, že jí to démon uvěří.
"Ty jedna," nevěděl co jí má na to říct, proto jako vysvobození bral zazvonění svého mobilu. Naposledy sjel Harmony pohoršeným pohledem, než rozhodným gestem otevřel mobil a zvedl ho. "Ano?" odsekl rozčileně do sluchátka.
Harm mezitím nenápadně nohou strkala do chladnoucího těla a snažila se ho odsunout pod dodávku.
"Wesi? Haló?" zacpal si jedno ucho, aby lépe slyšel. "Počkej, tady je špatný signál." Popošel několik metrů dál od upírky. "Už je to lepší. Wesi, nemáme moc času, kde teď jsi?" chvíli poslouchal a přešlapoval na místě. "Aha. Víš, vyskytl se menší problém… hmm… s - Harmony!" Lorne si všimnul upírky, jak se pokouší vytratit do suterénního výtahu.
"Problém s Harmony?" ozval se ze sluchátka nechápavý hlas Wesleyho. "Lorne, co se tam děje?"
"Zavolám ti později." Snažil se co nejrychleji utnout rozhovor. "Já si nějak poradím…" bezradně zaklapl mobil a s rozhořčeným výrazem křiknul na zaraženou upírku. "Nikam nechoď!"
"Ale zrovna jsem si vzpomněla, že jsem dneska objednaná ke kadeřnici. A ona nerada čeká." Ukázala palcem na otevřený výtah, kam by nejraději zmizela. Pryč od nakvašeného démona.
"To asi nepůjde." Zakroutil nekompromisně hlavou.
"Teď mě asi probodneš, že?" sklesle se k němu přišourala s výrazem odsouzence, jdoucího na popravu.
"No, možná později, mrkvičko. Nejdřív ale potřebuji vědět, o čem jste si vy dva povídali."
Harmony ještě víc pobledla. "O všem možném. Tedy hlavně o tom, jak se dostat na tamto místo. Však víš, kde je Angel se Spikem."
Lorne povzbudivě přikyvoval. "A? Jak tedy?"
"Teď mě asi fakt zabiješ." Bolestivě se ušklíbla. "Já jsem ho totiž moc neposlouchala… mě víc zaujal jeho krk." Domluvila se zkroušeným obličejem, naprosto smířená s tím, co bude následovat.
Lorne se v duchu rozmýšlel, zda ji má uškrtit hned, anebo později. "Nevadí." Promluvil nakonec.
"Vážně?" Upírka se celá rozzářila.
"Ne, vadí to. Ale je tu jedna možnost, jak všechno napravit. Budeš muset zpívat." Lorne se zatvářil, jako by zrovna řekl nějaké sprosté slovo.
"Tak to je úžasný!" tohle nečekala. "Vážně budu muset?"
"Už to tak vypadá." Snažil se s úsměvem sdílet její nadšení, ale moc se mu to nedařilo.
"Co si jen vybrat?" začala řešit obrovské dilema.
"To je přeci úplně jedno. Hlavně už zpívej." Netrpělivě ji popoháněl. Illyria mezitím se znuděným výrazem došla až k nim. Když Harmony zabila toho slídila, měla škodolibou radost, že se s ním nebudou muset déle zahazovat. Teď pro ni už ale skončila veškerá zábava. I pro Lorneho.
Upírka se zhluboka nadechla a s výrazem naprostého soustředění začala: "Memories... " zpívala co nejprocítěněji. "May be beautiful and yeeet," se zavřenýma očima se dostala až do protivně falešných vysokých tónin.
"Stačí Harm." Řekl Lorne s křečovitě zkřiveným obličejem.
"What's too painful to remembeeer..." Harmony se natolik vcítila do svého projevu, až Lorne měl co dělat, aby ji zastavil.
"Stačí. Stačí!" snažil se ji překřičet s mávajícíma rukama před jejím obličejem.
Blondýnka překvapeně otevřela oči a zarazila se ve svém zpěvu. "Proč? Teď by zrovna přišla ta nejlepší část." ublíženě našpulila rty a pohodila svými dlouhými vlasy.
"Ta je asi tvá oblíbená, že?"
"Ano, jak jsi to poznal?" Upírka byla potěšena jeho zájmem.
"Jen hádám." Úsměv se mu vytratil tak rychle, jak se i objevil.
"A zjistil jsi něco?" stále se tvářila nadšeně, aniž by postřehla jeho kyselý výraz.
"Překonalo to mé očekávání, protože ano - zjistil jsem důležitou věc. Jak otevřít dimenzionální bránu."
Harm nechápala, proč se zatvářil jako před ukřižováním. "A to je snad dobře, ne?"
"To ano, ale bláhově jsem doufal, že se vyhneme jakýmkoliv portálům, vedoucím do neznáma."
"Ty máš strach z portálů?" pobaveně vyprskla smíchy.
"Jo a ty zas neumíš zpívat." Odbyl jí příkře. "Lyri, zlatíčko, budu potřebovat tvou pomoc." Obrátil svou pozornost k démonce, která celý ten jejich rozhovor sledovala bez mrknutí oka. Vzal ji kolem ramen a odstoupil s ní na volnější prostranství, kde nebyla žádná auta.
"Jak jsi to mys-" Harmony nechápavě vyrazila za nimi.
Lorne si ji nevšímal a raději se pustil do vysvětlování, jak mají otevřít portál. Illyria, jako ex-bohyně, s tím měla bohaté zkušenosti, tak dle Lornova mínění by ho mohla vyvolat ona. Podle instrukcí, které vyčetl ze vzpomínek Harm, se jim to, k Lornovu zklamání, úspěšně podařilo.
"Heh, tak to funguje, co říkáte?" zelený démon nervózně pozoroval blyštivě zářící kotouč modrého světla, který se před nimi objevil. "Kdo chce jít první?"
"Ty?" odpověděla pohotově blondýnka, která na něj stále byla naštvaná, že urazil její zpěv.
"Já půjdu." Illyria s rozhodným gestem vyrazila kupředu, rovnou do vlnité brány mezi dvěma dimenzemi.
"Ta neztrácí čas, nemyslíš?" Lorne začal nepatrně couvat.
"A my bychom taky neměli." Prohodila Harmony a se zadostiučiněným ho dostrkala k portálu. "Až po tobě, drahý." A s dalším pořádným šťouchnutím ho poslala za Illyrií. Ještě si stačila upravit vlasy a s posledním ohlédnutím po vylidněném parkovišti se nechala obklopit modravým světlem.

* * *

minulé ráno - na neznámém místě

Nevěřili svým očím. Před nimi se rozprostírala nekonečná plocha vodní hladiny. Kdyby popošli blíže k oknu, naskytla by se jim dokonalá vyhlídka z vysoké skály, ve které byl apartmán zabudován.
"My jsme na ostrově?" Spike se pokusil vstát, avšak neviditelná pouta mu nedovolila udělat sebemenší pohyb. Snažil se aspoň natáhnout co nejvíc krk, aby lépe viděl.
"Na ostrově." Přisvědčila spokojeně žena. "Proto vám snad ani nemusím vysvětlovat, že jakýkoliv pokus o útěk je předem prohraná záležitost." S jízlivým úšklebkem si vychutnávala jejich ohromené obličeje.
"Takže nás k něčemu potřebujete?" zeptal se bez okolků Angel.
"Jde rovnou k věci. Ten se mi líbí." Ukazováčkem si přejela po rudých rtech. Pomaličku přešla k jeho křeslu. "Je spousta věcí, na které vás potřebuji."
"Například?" snažil se, aby to vyznělo neutrálně. Doufal, že je bude chtít jen zabít, nebo něco podobného.
"Času máme spousty. A já ho ráda využívám do poslední minuty, který nám zbývá."
"Copak se blíží konec světa?" Ozval se Spike, kterému její slova dávala pramalý smysl.
"Něco lepšího. Ale teď," přistoupila k Angelovi zezadu. Sklonila se k němu blíž, až se jednotlivé kadeře dotýkali jeho ramen, "vás to nemusí trápit." Hřejivou rukou vjela pod lem Angelovi košile. Upír se musel přemáhat, aby se odporem neotřásl.
"To je nechutný…" blonďák se zhnuseně odvrátil. Žena s úsměvem pozvedla zrak. Sundala si tmavé brýle a pomalými kroky přešla k druhému upírovi. Ten okamžitě změnil své chování a s obdivem k ní vzhlížel.
"Není třeba žárlit, můj drahý." Pohladila ho po vlasech.
"Ne." Hlesl omámeně a užíval si jejího něžného dotyku.
"Výborně." Jediným tlesknutím povolila pouta oběma upírům. "Kdo chce vidět další pokoje?" se zvonivým smíchem sledovala jejich natěšené obličeje, ze kterých čišela naprostá oddanost. "Miluji kouzla." Zašeptala si pro sebe spokojeně, když sledovala záda upírů, mizející v její ložnici.

* * *

přítomnost - na ostrově

Krásně jasnou oblohu proťal mihotavý blesk. Za vteřinu další, tentokrát mnohem větší. Ozvalo se táhlé bzučení a uprostřed ničeho se otevřel tmavě modrý portál, ze kterého s elegancí vyskočila ženská postava. Bez problému dopadla na zem a ustoupila krok stranou.
Za okamžik na místo, kde předtím stála Ill, dopadl o poznání tvrději Lorne. Ani se nestačil zvednout, když přímo na jeho záda spadla upírka a rozplácla ho pod sebou jak palačinku.
"Zatraceně!" vykřikla zděšeně a rychle z něj seskočila.
"A co mám říkat já?" zaskučel bolestivě, s obličejem zarytým do tvrdé hlíny.
"Slunce!" Harmony začala ze sebe vydávat nesrozumitelné skřeky, jak se snažila co nejrychleji ukrýt do stínu pod nejbližší palmou.
Illyria ji nechápavě pozorovala a dál nečinně postávala vedle Lorna, který se válel v blátě.
"A nový oblek za dva tisíce je na vyhození." S tichým mumláním se sesbíral ze země a pohledem vyhledal upírku, která se zoufale snažila ukrýt před slunečními paprsky. "Vdolečku, jiná dimenze - vzpomínáš?" ukázal na nebe, na kterém svítila dvě slunce.
"Co ty víš! Tobě nic nehrozí! A dvě jsou horší než jedno!" odmítavě překřížila ruce na prsou a nehodlala udělat ani krok stranou, kde stín nebezpečně končil.
"Jak myslíš. Ale my jdeme dál."
"A kam?"
"Zachránit Angelita s Williamem. Musíme najít nějaký pokoj, či co, ve kterém by měli být. Moc jsem toho nedokázal z tvého zpěvu vyčíst…"
"Támhle jsou." Přerušila ho klidně blondýnka.
"Eh, cože?" překvapeně na ní vyvalil oči. "Jak si můžeš být tak-" podíval se směrem, který ukazovala. V dálce před nimi se do výše tyčila masivní skála, která svým tvarem připomínala hrozivou lidskou lebku. Dokonce na ní šli i rozeznat jednotlivé zuby, které vyčnívali ze skalnatého převisu.
"Jo, docela dobrý odhad." Připustil neochotně a snažil si nevšímat jejího vítězoslavného úšklebku.
"To bude legrace!" Harmony nadšeně povyskočila a nevědomky vkročila na sluneční paprsky. "Já," polekaně vyjekla a zahleděla se směrem k obloze, "nehořím!" dokončila svou větu s nevěřícným výrazem.
"Jaká škoda." Odfrkla si posměšně Illyria a dál s úspěchem imitovala sochu.
"Můžeme už jít?" Lorne se ohlédl na obě své společnice, které nic nenamítali. "Musím být v pekle. Jiné rozumné vysvětlení neexistuje."
Bez dalších slov vyrazili do srdce džungle směrem k jejich cíli, tyčícímu se do úctyhodné výšky. Netrvalo dlouho, a jak Lorne správně v duchu předpokládal, upírka si začala bohatě stěžovat.
"Tohle není výlet, který jsem si představovala," zakňourala zoufale Harmony, když se opět zapletla mezi liány, visící z vysokých stromů.
"To je záchranná mise…" ozval se zelený démon, kterého její hlas už začínal pěkně lézt na nervy. "A ne výlet do přírody."
"A proč mě nikdo nevaroval? Aspoň bych si vzala něco pohodlného." Poukázala na fakt, že se musí belhat skrz džungli na lodičkách.
Snažil se jí ignorovat a dál odhrnoval pralesní zeleň. V duchu počítal vteřiny, jak dlouho vydrží si nestěžovat. Za pět vteřin vyjekla zas, když jí vletěl kus obrovitého listu přímo do obličeje. "Dávej přeci pozor!" rozkřikla se na Lorna, který šel pár kroků před ní a ona se ho snažila za každou cenu držet, aby se neztratila.
"Promiň, třešničko, ale když jdeš za mnou, musíš na sebe dávat větší pozor. Nemůžu tě pořád hlídat." Prohodil nevzrušeně, aniž by se na ní otočil a dál si pracně klestil cestu džunglí.
"Jestli tím chceš naznačit, abych šla před tebou - tak ti říkám rovnou - na to zapomeň." Upírka udýchaně popoběhla několik kroků kupředu, aby zmenšila náskok mezi nimi.
"Já nic nenaznačuji." Ozval se stejně trpělivým hlasem, jako před chvílí. "Ale pokud by nás chtěl někdo napadnout, půjdou nejspíš po tom posledním." Nenápadně zdůraznil poslední slovo, když se shýbal před jednou obzvlášť tlustou větví, porostlou hustým mechem.
"Ale já přeci nejsem poslední!" zděšeně se otočila za sebe, jako by ji měl každou vteřinou někdo napadnout. "Kde je Illyria?!" hystericky vyjekla, až Lorne přestal dávat pozor a hlavou se praštil o větev, před kterou se snažil uhnout.
"Harmony!" bolestivě ucedil mezi zuby a snažil se ovládnout.
"Někdo ji unesl!" upírka obdivuhodně prokličkovala na svých vysokých podpatcích mezi hustými kořeny a než se stačil Lorne vzpamatovat, už ho křečovitě svírala za lem košile.
"Harm?" zkusil po chvilce, když si byl jist, že se upírka uklidnila. Její tiché zakňučení bral jako souhlas, že ho poslouchá.
"Modrásek," začal klidným tónem, jako když vysvětluje malému děcku, že Santa neexistuje, "je přesně támhle. Vidíš? U té hezké palmy." Ukázal prstem na místo, které měl na mysli. Blondýnka natáhla krk, aby lépe viděla.
"A co tam dělá?" už se zas mračila, když si všimla démonky, jak se naklání nad košatým keřem a láskyplně hladí jednotlivé listy. Lorne se mezitím s veškerým úsilím odlepil od křečovitě se držící Harmony.
"Coby? Povídá si s rostlinami." Pokrčil rameny a opět se vydal na cestu. Nehodlal ztrácet drahocenné minuty kvůli každé malichernosti, na které byla upírka vysazená.
"Bezvadný. Jsem tu na nějakým pošahaným ostrově se samými blázny." S další dávkou tichého naříkání si pospíšila za zeleným démonem, aby ji nezmizel z očí a ona tak nemusela být ve společnosti rostlinofila, jak si trefně o Illyrii pomyslela.
Slunce během jejich pochodu doputovala vrcholkům skal, za kterými pomaličku začaly zapadat.
"Konečně. Už mě mírně znervózňovali." Oddechla si úlevně Harm, "Teď konečně přijde má oblíbená doba."
"Myslíš tropickou přeháňku?" zeptal se Lorne a ukázal na zatahující se oblohu.
"To snad není…" zhrozila se upírka; během několika málo vteřin se přihnala hotová průtrž mračen a dokonale zmáčela celou trojku do morku kostí. "…možný!" vyjekla zoufale, když se snažila z očí dostat stékající vodu ze zplihlé slámy, která vzdáleně připomínala vlasy. Neočekávaná sprcha rozmočila celý její dokonalý make-up, který ji na obličeji vytvořil černé šmouhance od řasenky.
"Jako obrázek." Zhodnotil její vizáž a pobaveně se při tom usmíval. "Nač si pořád ale stěžovat? Ještě se máme dobře - kdo ví, jakým odporným mučením teď naši upírci musejí procházet."
"To říkáš ty." Odfrkla si upírka a snažila se vyždímat svůj růžový svetřík.

* * *

přítomnost - v apartmá

"Dáte si ještě jahody, madam?" tmavovlasý muž trpělivě postával u rozlehlé postele, na které se spokojeně rozvalovala čarodějka oděná jen do červené košilky.
"Jsi tak pozorný. Pojď ke mně." Ukazováčkem si ho přivábila k sobě.
"Jak si přejete." Angel poslušně vlezl na postel a lehl si vedle ní.
"Výborně." Ze široka se usmála a odhalila upírovi bělavé zuby. Zvedla se z vyhřátých peřin a obkročmo si na něj usedla. "Teď přijde má nejoblíbenější část," při těch slovech se natáhla k okrajům postele a vytáhla hedvábné šátky. "Nemyslím si, že by jich bylo potřeba. Ale já k nim mám citový vztah." Pošeptala škádlivě, když upír nezúčastněně sledoval její počínání. Bez odporu ho připoutala k pelesti a udělala z něj vězně ve svém podivném rituálu.
"Lhala jsem. Tohle nebyla má nejoblíbenější část." jízlivě se usmála, když byla hotova s uvazováním. "Tohle," ze vzduchu vyčarovala ostrou dýku, zdobenou starobylými ornamenty, "je má nejoblíbenější část."
Vzduchem se zalesklo ostří nože. Místnost naplnilo bolestivé zasténání upíra, který bezmocně sledoval krvácející řezné rány na své hrudi.

~ pokračování příště ~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
KLIKEJTE
DragonadoptersDragonadoptersDragonadopters