Occult Island 3

11. prosince 2009 v 17:26 | Dyki |  Dobrodružné
OCCULT ISLAND 3
Postavy: Angel, Harmony, Illyria, Lorne, nová postava, Spike
Časové období: pátá série Angela


před několika dny - budova Wolfram & Hart
"Spiku, tohle je porada. I když to tak nevypadá." Tmavovlasý upír si znaveně promnul oči a snažil se soustředit. Jeho pozornost ale neustále rozptyloval blonďák, rozvalený na koženém křesle, který zrovna zapáleně mlátil do tlačítek svého Nintenda. V zasedací místnosti kromě nich nikdo nebyl.
"Heh?" zamručel, aniž by pozvedl zrak od maličkaté obrazovky. "Cos říkal? Teď mám něco na práci."
"Spiku," zavrčel nevrle, "jestli si hodláš dál hrát jako malý dítě, tak mi prokaž laskavost a vypadni!"
"Proč musíš hnedka používat ten svůj tón?" konečně na něj pohlédl. Ten kratičký okamžik ale stačil k tomu, aby se ozvalo pípnutí, oznamující konec hry. "Zatraceně… a už jsem byl tak blízko."
"Co tím myslíš?" Podezřívavě se zamračil a sledoval ho, jak se nadechuje k odpovědi.
"Už jen stačilo zabýt toho fialového panáka, dostat se přes obrovskou gorilu - na to je trik, vážně mazanej - musíš mu podstrčit banán, no a potom je cesta volná k Bráně osudu, kde…"
"Spiku, mě nezajímá, že tvůj duševní vývin se zastavil asi tak před sto lety!" Angel odstrčil křeslo od podlouhlého stolu a postavil se na nohy, s očima upřenýma na mladšího upíra. "Cos myslel tím tónem?"
"A pak kdo tu je nevyzrálej." Posměšně si odfrkl a odhodil Nintendo na desku stolu. "To ti vždycky musí záležet, co si kdo o tobě myslí?"
"Nechápu." Jeho tvář se proměnila na kamennou masku a obranně překřížil ruce na prsou.
"Dobře. Verze pro nechápavého Angeluse." Ignoroval vzteklý záblesk v upírových očích a s cynismem pokračoval: "Kdykoliv se já bavím, ty musíš být zadumaný-velký-hrdina a zachránce nevinných a další podivné přirovnání… a já jsem vždycky ten chudák, na kterým si ty kompenzuješ svou frustraci z toho, že nemáš žádnou ženskou…"
Dveře do zasedačky se otevřely a dovnitř vstoupila žena s krátkými blonďatými vlasy a černými brýlemi na očích. Pohledem přejela celou místnost a s letmým úsměvem se zastavila na tmavovlasém muži.
"Spiku, vypadni…" ozval se vzápětí Angel, aniž by na něj pohlédl. Ani nevěděl, proč to řekl, ale něco mu našeptávalo, že s touhle neznámou ženou chtěl být nutně o samotě.
"Tomu se říká vděčnost. Že jsem se obětoval a zůstal tady s tebou trčet." Zatvářil se nanejvýš kysele a nevypadal, že by se chystal k odchodu.
"Dveře - zmiz - hned!" odsekl netrpělivě a dál omámeně zíral na usmívající se krásku.
"Jak jsem říkal, nevyzrálej…" Spike si s tichým reptáním zvedl z křesla a s uraženým obličejem šáhl po své hračce, ležící na stole. "Tohle ti tu nenechám."
Angel ho ignoroval; zrovna přešel k nově příchozí a nabídl jí křeslo, do kterého se s úsměvem usadila.
"Však já tomu opičákovi ještě ukážu." Naposledy si postěžoval dostatečně nahlas, aby ho druhý upír slyšel. K jeho nevoli, ale Angel nezaregistroval jeho dvojsmysl, mířený nepřímo na něj. Nespokojeně proto vyšel ze dveří a už zase měl myšlenky jen na Bránu osudu, ke které se pokoušel dostat celé odpoledne.

* * *

na ostrově - přítomnost
Prapodivná skupinka cestovatelů se prodírala skrz džungli, kterou pohltil temný soumrak.
"Zdá se mi to, nebo je tu větší tma než na zemi?" ozvala se Harmony, která se nervózně ohlížela po černých stínech, míhajících se všude okolo, jak dál postupovali v cestě.
"A jak tobě to proboha může vadit?" Lorne se zastavil a nechápavě se otočil na upírku, jdoucí za ním. Ta ale byla v tu chvíli zaneprázdněná zíráním na podezřele vypadající palmu a tak nestačila dostatečně rychle zareagovat.
"Ou, kruci, kruci… omlouvám se." Zanaříkala, když si to opět napálila rovnou do Lorna, kterého se svou upíří silou srazila bez problému k zemi.
"To nic, medvídku." Ucedil mezi zuby, když si ohmatával bolavé místo na své hlavě, kterou narazil o kmen stromu. "To je v pořádku. Nic se nestalo. Vážně…" Možná ta tma byla opravdu temnější; jinak by si Harm mohla povšimnout jeho silně ironického úšklebku, který mu pohrával na tváři.
"Upírka má pravdu." Blízko nich se ozval pevný hlas.
"Aaah!" blondýnka polekaně vyjekla; ztratila rovnováhu na svých vysokých podpatcích a sletěla rovnou na zeleného démona, který ze sebe vydal bolestivý sten, když mu loktem vrazila přímo do oka.
Illyria vystoupila ze stínu a bez mrknutí shlížela na tu podivnou hromadu propletených těl. "Tenhle ostrov je prosycen silami. Cítím je. Jsou všude; ve vzduchu, v každém kameni, v každé rostlině - to ony mi to pošeptaly." Řekla to tak věcným tónem, jako by ohlašovala ranní zprávy z politiky. Fakt, že se oba zbývající členové týmu na sobě válejí na zemi, přešla bez povšimnutí. Naklonila hlavu a zahleděla se nepřítomně kamsi do dálky.
"Síly?" ozval se konečně Lorne, kterému se podařilo shodit nemotornou Harmony, které se opět zamotala do lián, visících z nejbližšího stromu. "Copak se vecpou všude?" Z jeho hlasu byla slyšet jasná nelibost a nevole.
"Nemám na mysli je. Tohle je něco menšího. Ale neznamená to, že by to bylo o to míň nebezpečného."
"Promiň, Ill," Harm se konečně s obtížemi vydrápala zpět na nohy a stále s větvičkami a listím ve vlasech, pohlédla do namodralé tváře jejich společnice. "Zapomněla jsem doma slovník pošahaných ex-bohyň… nemůžeš být konkrétnější?"
"Pro bláznivé blonďaté upírky?" vyklouzlo Lornovi dřív, než se stačil zastavit. Harmony po něm vrhla nevraživým pohledem, ale raději zarputile mlčela a dala si uraženě ruce v bok.
"Magie." Odvětila suše démonka.
"Konečně je nám to jasné!" ušklíbla se Harm posměšně, ale raději co nejtišeji, aby ji nikdo neslyšel.
"Magie?" Lorne překvapeně pootevřel ústa. "Myslíš kouzla a takový ty nesmysly?"
"Ano. Tohle místo je jimi doslova nasáklé." Illyria natáhla ruku a dotkla se zlehka obrovitého listu s nažloutlými skvrnami.
"Já věděla, že to byla čarodějnice." Harmonina uraženost nevydržela příliš dlouho.
"Co tím chceš říct?" démon se po ní překvapeně ohlédl.
"No, už tehdy, když si tak suverénně nakráčela přímo k recepci a dožadovala se Angela. Co si o sobě ta nána myslela? To, že po ní všichni ti ubožáci slintali, hnedka neznamená, že se i já přetrhnu, abych jí s radostí vyhověla." Protočila teatrálně oči v sloup, aby dala značně najevo své pohrdání onou ženštinou.
"Tys…tys ji..." hledal správná slova, "pustila?"
"Samozřejmě že ne! Co si to o mě myslíš?"
"A jak se teda dostala k našemu Angelitovi?" přeměřil si jí prozíravým pohledem, zatímco upírka sklopila zrak.
"Něco mi do toho vlezlo…" zakňučela téměř neslyšitelně.
"Co?"
"Kadeřnice?" zkusila letmo na něj pohlédnout a co nejmileji se usmívala. "Vážně jsem si potřebovala na chvilku odskočit…"
Lorne si zhluboka povzdechl a počítal do desíti. "Jsi si teda jistá, že jde o čarodějnici?" Otočil se zpátky na Illyriu, aby se nemusel déle dívat na provinilou upírku.
"Ano." Odvětila prostě démonka, s hlavou ponořenou v hustém keři.
"Oh…" Lorne se navíc nezmohl. Vše bylo řečeno. Tedy podle Illyrie. Nemělo ale cenu z ní páčit další rozumy. Nezbývalo jim, než dál pokračovat v cestě.

* * *

v apartmá
"Drahoušku, proč musíš být tak tvrdohlavý a raději si neužíváš posledních dní, které ti zbývají." Žena se sladce ušklíbla a pohladila ho po tváři. Angel se otřásl odporem a díval se zarputile do stropu.
"Ale když mlčíš, taky dobře." Ozvalo se cvaknutí zátky, kterou uzavřela křišťálovou lahvičku, až po okraj naplněnou karmínovou tekutinou. "Vše, co od tebe a tvého přítele prozatím potřebuji, je krev." S těmi slovy se zvedla z postele a přešla ke stěně, obložené dřevěnými deskami. Jedinkrát přejela roztaženou dlaní nad jejím povrchem, aniž by se jí jakkoliv dotkla. Vteřinu po té se na hladkém dřevě začali objevovat jemné obdélníkovité rysy. Angel se naklonil, aby lépe uviděl nově vzniklé dvířka, vystouplá ze stěny, která představovala skrytý trezor.
Žena luskla prsty a trezor se jako na povel otevřel. Uvnitř byly dvě přihrádky, z nichž jedna byla zcela zaplněna stejnými lahvičkami, jako ta, kterou teď čarodějka opatrně položila na dolní poličku a započala tak novou řadu úhledně vyrovnaných dóziček s upírskou krví.
Znova luskla prsty a dvířka se sama od sebe zavřely a splynuly se zdí. Angel se urychleně otočil a zadíval se zpátky na strop, když se čarodějka se spokojeným úsměvem otočila čelem k němu.
"Proč jsi tak zamlklý? Vždyť se ti rány brzy zahojí." Zlomyslně sjela pohledem po krvavých šrámech na upírově hrudi, odkud si vzala další várku krve.
Než Angel promluvil, tiše si odkašlal, aby si pročistil hrdlo. "Snažím se nepozvracet." Odpověděl jí drze, aniž by pohlédl do těch uhrančivých očí.
Chvíli zůstala ohromeně stát; během několika vteřin se však vzpamatovala. "Ty jeden špinavej poloviční démone! Jak… jak se opovažuješ mluvit ke mně tímhle tónem?" veškerá sladkost z jejího hlasu byla rázem pryč a nahradil jí ledově nebezpečný šepot.
"Tohle se mě opravdu dotklo." Odsekl jí s notnou dávkou ironie a dál se vyhýbal očnímu kontaktu.
Čarodějce se zúžily vzteky temné zorničky a v doposud prázdné ruce se jí opět zčista jasna objevila zdobená dýka. Angel byl stále připoután k posteli a nemohl se jakkoliv bránit, kdyby jen tušil nebezpečí. A navíc jeho jedinou možnou obranou vůči kouzelné otupělosti bylo vyhýbat se sebemenšímu pohledu do jejich očí, které by ho opět bez problému donutily k poslušnosti. Nemohl tak vidět, že se k němu čarodějka neslyšně přibližuje, s nebezpečnou zbraní v ruce. Vycítil však, že se určitě něco děje.
"Chcete mě zabít?" prohodil jen tak mimochodem, jako by se ptal, jaké bude zítra počasí. Upírova slova čarodějku zastavila. Krátký okamžik zaváhání zchladil její rozčilení a donutil znova k logickému uvažování. Nepatrně sklonila čepel, a propalovala ho zlobným pohledem, jen pouhý metr od postele.
"O tvou ubohou smrt nestojím. Ta mi je k ničemu." Zasyčela na něj nakonec. "Ale taky jí nevylučuji." Zatnula pěst a dýka se opět ztratila. V tom se ozvalo tiché zaklepání.
"Co je?!" křikla rozladěně a přešla dlouhými kroky ke skleněné stěně a zadívala se na širé moře.
"Milostivá madam, nerad vás vyrušuji." Do pokoje vešlo strupovité stvoření s nazelenalou kůží a několika ostrými výrůstky na hlavě. "Ale vyskytli se tu jisté okolnosti… a přála jste si, abychom vás informovali…" pohled na svázaného polonahého upíra, s řeznými ranami na hrudi, ho ani v nejmenším neudivil.
Žena na něj nepohlédla a jen mu pokynula rukou, aby šel blíž. Poskok okamžitě uposlechl a šouravými kroky přešel až ke své paní a začal jí něco naléhavě šeptat. Angel díky svému vyvinutému sluchu zachytil několik útržkovitých slov, jakovetřelci… na ostrově… tři.
"Postarejte se o to," přikázala mu zostra a dál zírala z okna.
"Samozřejmě," uctivě se uklonil, "jak si přejete," začal couvat pozpátku. "Postaráme se o to…" a s tichým klapnutím zmizel za zavřenými dveřmi.
"Nějaký problém?" zeptal se Angel nevinně.
Čarodějka neodpověděla. Místo toho se ozvalo tlesknutí a pouta okolo upírových zápěstí povolila.
"Vypadni." Sykla na něj příkře z druhé strany pokoje.
Angel raději spolkl příval dalších uštěpačných poznámek a spěšně si oblékl pohozenou košili. Se zamyšleným výrazem vyšel ven z apartmá, kde už na něj čekal jeho dozorce, aby ho odvedl zpátky do cely.

* * *

"Už tam budem?" protáhlý hlas se linul liduprázdnou krajinou.
"Ne." Lorne se zrovna zastavil a rozhlížel se po okolí. Snažil se ze všech sil upírku ignorovat, ale ona byla jak hejno neodbytných kobylek.
"A kdy tedy? Všechno mě už bolí. A mám nesnesitelný hlad." Pohledem nenápadně zabloudila na Lornovu krční tepnu. Démon si toho však stačil povšimnout. "Drž se ode mě dál, zlato. Mám tě rád, ale to mi nezabrání v tom, abych tě nepřetáhnul po té tvé krásné hlavince." Věnoval jí sladký úsměv a pak se k ní zas otočil zády a pokračoval v prodírání se houštím. Harm na něj rozmrzele vyplázla jazyk, než se za ním spěšně vydala, aby jí v té tmě nezmizel z dohledu.
"Víš, co by mě zajímalo?" Harm zřejmě hodlala prokecat celou cestu. "Proč pořád nosíš tak nemožné obleky?" Dívala se přitom na jeho žlutá záda, která i přes neobvyklou tmu jasně svítila do dálky a byla na stovky metrů snadno viditelná. "Vkus jsem zavrhla okamžitě, ten ti asi nebyl dopřán. Potom mě napadlo, že všechny ty křiklavé barvy mají odvést pozornost, že jsi vlastně zelený, rohatý démon - mimochodem, bezvýsledně… anebo se prostě rád převlékáš za klauna?"
"Ticho!" Lorne se prudce zastavil a upřeně se díval před sebe.
"Nemusíš se hned urážet."
"Harm, buď už konečně aspoň na chvíli zticha." Umlčel jí netrpělivě rázným pohybem, když jí zacpal pusu.
"Konečně." Ulevila si Illyria, kterou začala z jejího hlasu bolet hlava už před hodinou.
"Někdo tam je." Pošeptal a nervně se přikrčil za nejbližší palmu. Přeci jen budil svým křiklavě žlutým oblekem nežádanou pozornost.
Všichni tři se ukryli do houští a ani se nepohnuli. Slyšeli, jak se něco v jejich blízkosti prodírá hustým pralesním podrostem.
"Někde tam jsou. Slyšel jsem je." Zaskřehotal neznámý hlas.
Lorne se spěšně otočil k upírce a významně na ni pohlédl. "Hlavně buďte zticha a ani se nehněte," démonův šepot přerušilo hlasité zapípání mobilu, oznamující vybití baterky. Lorne ještě více zezelenal a urychleně hledal po kapsách mobil. Bylo však příliš pozdě.
"Tady jsou!" vykřikl další hlas.
Harmony s povytaženým obočím překřížila ruce přes prsa a cynicky si odkašlala.
"Nic neříkej…" Lorne ztrápeně mrštil mobilem o zem. Harm si pro tentokrát odpustila své hořekování a jen protočila oči v sloup.
Všichni tři se ocitli v těsném obklíčení.

* * *

Blonďák seděl opřeně o vlhkou zeď a znuděně počítal kapky vody, které v pravidelných intervalech spadaly doprostřed cely.
"Šest tisíc dvě stě osmdesát tři… šest tisíc dvě stě osmdesát čtyři…" unaveně zívl. Z letargie ho vytrhl zvuk přibližujících se kroků.
Na zem ve vedlejší cele dopadlo ztěžka upírovo tělo.
Spike se uchechtl, vzápětí ale zkřivil obličej rozčilením. "Sakra! Teď jsem zapomněl, kolik to bylo!"
"Musíme něco podniknout." Angel se překulil na záda a zahleděl se taktéž na strop.
"Zahrajem si slovní fotbal?" zkusil nadhodit, když si znuděně šahal po téměř prázdné krabičce cigaret.
"Slyšel jsem, že se někdo dostal sem na ostrov. Třeba nás jdou zachránit." Ignoroval jeho poznámku. Stoupnul si a začal zamyšleně přecházet po své kobce sem a tam.
"Teď mi opravdu schází mé Nintendo. Byl jsem už tak blízko…" Spike se rozhodl taktéž druhého upíra ignorovat, a oba se dali do svých vlastních monologů.
"Ale co když nevědí, čeho všeho je ta mrcha schopná? Musíme je varovat…"
"Už jsem konečně přišel na to, kde se schovává klíč od Brány osudu…"
"Ale pokud je už našli - je příliš pozdě," Angel se zarazil na místě a podíval se na Spika, který zasněně zíral do stropu. "Co to ksakru plácáš za nesmysly?"
"A co to meleš zas ty?" zamračil se na něj a postavil se taktéž na nohy.
Angel si povzdechl a zakroutil hlavou. "Někdo od nás je na ostrově. Tedy aspoň myslím."
"A to ve mně má jako vzbudit falešné naděje? Mě se tu náhodou celkem začíná líbit. Samostatná útulná kobka, která dokonce ani příliš nezapáchá… jednou denně příděl trpce nakyslé krve, u které ani nechci znát původ… příjemná obsluha, která s tebou šetrně hodí na zem pokaždé, když se vracíme z návštěvy naší společné staré… kdo by chtěl odsud pryč?"
"Copak to nechápeš? Tohle je.." Angel nestačil doříct, co to vlastně je, protože od stěn chodby se začal odrážet zvuk podpatků, ozvěnou mnohanásobně zesílený. Hned na to se v jeho zorném poli zavlnila rudá látka. Okamžitě sklopil oči a sledoval přibližující se štíhlé nohy až k jejich celám.
"Užíváte si to tu?" vyštěkla rozčileně, když ztěžka zabořila jehlicovité podpatky do udusané hlíny. "Tomu bude odteď konec."
Angel uslyšel cvaknutí zámku. Čekal, až ucítí její nechutný dotyk na svém rameni. Nic se ale nestalo. Šla vedle ke Spikovi.
"Tohle už nebudeš potřebovat." Slyšel jí říkat. Soudě dle toho, že Spike nic nenamítal, musel podlehnout jejímu kouzlu.
Poté nasupeně odkráčela pryč. Za minutu se Spike probudil z transu. "Kde je můj nikotin? Kde jsou sakra mý cigarety?" Blonďák zuřivě těkal očima po cele. "Vrať se, ty mrcho!" v návalu rozhořčení zapomněl na všechnu opatrnost a vrhnul se ke mřížím.
"Spiku, to není dobrý nápad…" Bylo však pozdě. Modrý záblesk následovalo hlasité zabzučení a upírův výkřik, když ztěžka dopadl na protější zeď.
Angel nic neříkal a sledoval jeho bolestivou křeč v obličeji. Spike, aniž by otevřel oči, promluvil: "Kdyže tedy zvedáme kotvy?"
"Změnil jsi názor kvůli cigaretám?" Angel nevěřícně pootevřel ústa.
"Tohle neměla dělat." Spike mluvil spíš k sobě, nežli k Angelovi. "Tohle už přehnala…"

* * *

"Nějaké návrhy?" zašeptala Harm koutkem úst na své společníky. "Jakékoliv?"
"Kdo jste a co tu pohledáváte?" démon s ostře řezanou bradou bojovně vykročil vpřed a namířil na ně jakousi zbraní; něco mezi oštěpem a mačetou.
"Jsme turisti!" vykřikl Lorne, aniž by si uvědomoval, co to vlastně blábolí."
"Turisti?" zopakoval menší stvoření, nežli předešlý démon.
"Turisti?!" zapitvořila se potichu upírka a vytřeštěně zírala na Lornův pobledlý profil.
"Jsme velkými fanoušky vaší rozkošné paní," začal mlít z cesty a horečnatě se rozhlížel okolo, jak hledal inspiraci pro své chabé výmysly. "A rádi bychom se s ní setkali a prohodili pár slov. Opravdu by to pro nás hodně znamenalo." Lorne nasucho polkl a již očekával smrtící ránu, protože tahle lež byla průhlednější nežli studánka. K jeho i Harmonina udivení se ten větší pobaveně uchechtl. Zřejmě byl něco jako vůdce, protože ho okamžitě několik jeho menších společníků napodobilo.
"Takže chodící reklama na citrón by se ráda setkala se vznešenou Lady?" pohledem sklouzl na upírku. "A co ty, oživlá Barbie, ty chceš taky požádat o autogram?" znova se drsně zasmál, až se upírce zježili všechny chlupy na zátylku.
"Ještě tu je jedna!" vykřikl jeden ze šupinatců, co je zajali.
"Přiveď ji sem!" vůdce přimhouřil oči a zadíval se do míst, kde by měl být další jejich zajatec.
Temnou noc proťal bolestivý výkřik a pak svištivý zvuk. To vzduchem letělo tělo onoho démona. Dunivě dopadl na zem, hned před vůdcovi nohy.
"Co to má sakra znamenat?" zuřivě zaryčel jak poraněný nosorožec. Zpoza palmového úkrytu vyšla ráznými kroky Illyria a bez sebemenšího zaváhání předstoupila před něj.
"Kdo, nebo co jsi zač?" vyprskl na ní, ale z jeho hlasu byla slyšet nervozita.
"Jsem Illyria. A vy nás teď dovedete k vaší paní. Bez dalšího zdržování." Z jejích tyrkysových očí čišel mrazivý chlad.
"No dobře, ať je po vašem." Skupina démonů se semknula kolem trojice a výhružnými posunky je donutila k pochodu.
Mezitím začalo svítat. S prvními paprsky obou sluncí mohli konečně spatřit obrovitou skálu ve tvaru lebky, která se jim tyčila nad jejich hlavami. V té tmě nebylo poznat, kolik stihli ujít cesty a jak moc se přiblížili ke svému cíly.
Začali stoupat po strmém schodišti nahoru. Cesta neměla konce; pořád stoupali výš a výš. Už dokonce minuli vrcholky stromů.
"Tohle je trest. Trest za to, že jsem chtěla pomáhat." Harmony tiše naříkala. Nohy měla natolik opuchlé, že své lodičky po pár desítek metrů s úlevou sundala a odhodila do hlubin pralesa.
Illyria šla neúnavně vepředu a dívala se jen před sebe. Zato Lorne měl s každým dalším metrem větší problémy se udržet na úzkém schodišti, které jistilo jediné lanové zábradlí. Kdyby mohl, tak by měl celou tu dobu pevně zavřené oči a nedíval se do děsivé propasti po jeho pravici. Proto se aspoň co nejvíc tiskl ke skále, jak jen to bylo možné.
Po nesnesitelném výstupu konečně dosáhli vrcholku skály, kde se celý upocení svalili na zem. Odpočinek jim ale nebyl dopřán a už je zas popoháněli dál. Konečně se octli v chladivém stínu skalního převisu. Prošli pod kamenným obloukem a pokračovali dál po úzké římse.
"Myslíš, že nás vedou správným směrem?" pošeptala upírka směrem k Lornovi, který kráčel vedle ní.
"Kam jinam by nás vedli, cukroušku?" odvětil jí s klidně a vůbec mu nedělalo starosti, že zrovna procházeli prostornou jeskyní, která neměla dno. Démoni je dál vedli úzkou klikatou cestičkou až k ponurému otvoru do chodby, ve které zatočili doprava.
"Copak to už máš zas švába na mozku?" sykla na něj a významně pokynula hlavou k celám, kolem kterých teď procházeli.
"No tohle vypadá… hmm…" Lorne znejistěl a těkal očima z jedné strany na druhou. Všude byly zamřížované kobky, obsazené podivnými zoufalci, kterým se v očích jasně odrážela beznaděj a ztráta vůle k žití.
"Tohle nevypadá dobře. Ill?" chtěl se otočit na ex-bohyni, zda by nemohla něco udělat. Ještě předtím než se stačil ohlédnout, ho přikovala na místě neznámá síla. Cítil se najednou blaženě a zcela omámeně.
Zpoza rohu vyšla krásná žena v červených šatech.
"Ale, ale… další hosti." Její úsměv bylo to poslední, co spatřil.
Všechny tři hodili do prázdné cely. Tupý náraz na skalnatou zem je probudil z otupělosti.
"Sakra, co se to stalo?" Lorne si ohmatával spánek, na kterém mu rašila již několikátá boule.
"Co tu děláte?" z vedlejší cely zazněl ohromený hlas. Angel se Spikem v pozadí nevěřícně zírali na své přátele, jak se válejí jen kousek od nich, bezpečně uzamčených v poslední volné cele, která nebyla doposud obsazená.
"Jdeme vás zachránit." Illyria se napřímila a s tou nejvážnější tváří pohlédla na oba upíry, kterým poklesla čelist.
"Tohle je fakt zlý sen." Spike se zoufale plácl dlaní do čela.

~ pokračování příště ~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
KLIKEJTE
DragonadoptersDragonadoptersDragonadopters